Arkadij Strugackij - Spunt

„Brrr,“ otřásla se a zimomřivě si mnula ramena. „Tak co, jde se na koberec?“

„Na peršan,“ přikývl jsem.

„Přímo z Tabrízu.“

„Pětkrát šest metrů,“ upřesnil jsem.

Opatrně jsme se prokradli až do velína, ale uniknout nevítané pozornosti se nám nepodařilo. Už jsme byli očekáváni. Komov přecházel s rukama za zády z rohu do rohu, Vanderhooseho spodní čelist v plné pohotovosti mířila do prázdna a kapitán si licousy namotával na ukazováky — pravý na pravý, levý na levý. Sotva jsme se ocitli v Komovově zorném poli, zastavil se, ale Majka ho nepustila ke slovu.

„Unikl nám,“ oznámila samozřejmě. „Přímo přes bažinu, a to naprosto unikátním způsobem.“

„Mlčte prosím,“ přerušil ji Komov.

Teď to začne, pomyslel jsem si a horečně se přelaďoval na to, jak budu muset odmlouvat a odsekávat. Jenže jsem neuhodl. Komov nás vybídl, abychom se posadili, sám si také sedl a obrátil se na mě:

„Poslouchám vás, Popove. Vyprávějte všechno od začátku až do konce. Do těch nejmenších detailů.“

Zajímavé bylo, že mě to nijak nepřekvapilo. Takto nastolená otázka mi připadala docela přirozená. A já vyprávěl opravdu všechno: o šramotech, o zvláštním pachu, o dětském pláči, o ženině sténání, o zvláštním včerejším podvečerním dialogu i o černém přízraku z dnešní noci.

Majka mi naslouchala s úžasem, kdežto Komov mi neúhybně hleděl přímo do očí — ty jeho byly opět přimhouřené, pozorné a chladné, tvář ztvrdla, kousal si spodní ret a čas od času propletl prsty a praskal klouby. Když jsem skončil, bylo chvíli úplné ticho. Pak se Komov zeptal;

„Jste si jist, že to byl dětský pláč?“

„No… ano… V každém případě něco velmi podobného…“

Vanderhoose si hlučně povzdechl a pleskl dlaní do opěradla křesla.

„A tys to všechno musel přetrpět!“ zvolala účastně Majka. „Chudáčku Stasi!“

„Musím ti upřímně říct, Stasi…,“ hodlal mentorovat Vanderhoose, ale Komov ho přerušil.

„A ty kameny?“

„Co kameny?“ nepochopil jsem.

„Kde se vzaly ty kameny?“

„Myslíte na staveništi? Asi je tam natahali kybeři. Proč se na to ptáte?“

„Zajímá mě, kde je ti kybeři vzali…“

„Nnno…,“ začal jsem, a slova mi zmrzla v ústech. To je vlastně pravda, kde je vzali?

„Široko daleko je jen písčitá pláž,“ pokračoval Komov. „Nikde ani kamínek. Kybeři staveniště vůbec neopustili. Kde se tedy na přistávací ploše vzaly kameny a kde se tam vzaly větve?“ prohlédl si nás všechny a ušklíbl se. „To jsou zatím otázky jen rétorické. Můžu pouze dodat, že za naší zádí, přímo pod koncovým majákem, je z kamenů sestavená celá mozaika. A zajímavá mozaika. Možná by stálo za to dodat… ale promiňte, Stasi. Už jste skončil? Děkuji. Tak si poslechněte, jak se celou tu dobu vedlo mně.“

Ukázalo se, že Komovovi taky nebylo do zpěvu. I když jeho zkoušky byly trošku jiného druhu. Povahy spíš intelektuální. Už druhý den po příletu, když vypouštěl do jezera pantské ryby, zpozoroval ve vzdálenosti sotva dvaceti kroků od místa, kde stál, jasně rudou skvrnu, která se rozplynula a zmizela dřív, než se k ní odhodlal přiblížit. Příštího dne objevil na samém vrcholu kóty 12 leklou rybku, evidentně jednu z těch, které sotva vypustil. Ráno čtvrtého dne se probudil s přímo hmatatelnou jistotou, že v jeho kajutě někdo je. Nikdo cizí tam nakonec nebyl, ale Komov zaslechl mlasknutí průlezové blány. Když vyšel z lodi, objevil za prvé mozaiku z kamenů za zádí a za druhé další kameny a klacky na přistávací ploše. Po debatě se mnou se definitivně utvrdil v přesvědčení, že se v okolí lodi děje něco nedobrého. Téměř jistě už věděl, že pátrací skupiny musely přehlédnout nějaký mimořádně důležitý faktor, a jen hluboká víra v to, že rozumný život se přehlédnout nedá, ho odradila od těch nejrozhodnějších kroků. Omezil se jen na komplex opatření, který by zabránil vpádu „zvědavých povalečů". Právě proto se snažil, seč byl, nastylizovat znalecký posudek tak, aby nevyvolával ani ty nejmenší pochyby. Moje stísněnost potvrzovala předběžný Komovův závěr, že neznámé bytosti mohou hravě proniknout na palubu. Rozhodl se, že si na příští vniknutí zvlášť počká, a dnes ráno měl štěstí.

„Shrnuji,“ prohlásil, jako by dospěl ke konci přednášky. „Přinejmenším tato oblast planety je přes komplexní údaje předběžného průzkumu obývána velkými obratlovci, přičemž máme všechny důvody pro předpoklad, že jde o inteligentní bytosti. Řekl bych, že jsou to troglodyti, kteří se přizpůsobili podmínkám života pod zemí. Z právě viděného lze dále usuzovat, že průměrný domorodec anatomicky připomíná člověka, disponuje širokým rejstříkem mimikrických schopností až po schopnost vytvářet ochranné dezinformační fantomy. Musíme zdůraznit, že z velkých obratlovců je doposud zaregistrována jen u některých pandorských hlodavců, na Zemi pak jsou něčeho podobného schopny pouze nečetné druhy hlavonohých měkkýšů. A teď bych chtěl zvlášť zdůraznit, že přes tyto mimolidské, povýtce nehumanoidní potence je tento domorodec anatomicky, ale i svou fyziologií, konkrétně v aspektech neurologických, nebývalé blízký pozemšťanům. Skončil jsem.“

„Jak to — skončil?“ nechtěl jsem věřit svým uším. „A co moje hlasy? Přece to nebyly halucinace?“

Komov přezíravě zkřivil ústa.

„Uklidněte se, Stasi. Jste v naprostém pořádku. Vaše,hlasy‘ se dají snadno vysvětlit, protože hlasové ústrojí toho stvoření je zhruba stejné jako naše. Příbuznost hlasového aparátu, plus nevšední imitační dispozice, plus hypertrofovaná fonetická paměť…“

„Počkat,“ skočila mu do řeči Majka. „Chápu, že mohli odposlechnout naše debaty, ale co ten ženský hlas?“

Komov přikývl.

„Ano, musíme předpokládat, že byli přítomni agónii.“

Majka tiše hvízdla.

„To mi připadá příliš vykonstruované,“ zabručela nakonec pochybovačně.

„Tak mi nabídněte jiné vysvětlení,“ namítl ledovým tónem Komov. „Mimochodem, už brzy bychom měli znát i jména obětí. Pokud se pilot jmenoval Alexandr…“

„No dobře, dobře,“ nedalo to tentokrát mně, „ale co ten dětský pláč…?“

„Můžete s neotřesitelnou jistotou tvrdit, že to byl dětský pláč?“

„S čím jiným bych si tak charakteristický zvuk mohl splést?“

Komov se na mě zadíval, pevně přitiskl ukazovákem horní ret k zubům a zdušeně vyštěkl. Normálně štěkal, jiný výraz se pro ten zvuk nehodí.

„Co bylo podle vás tohle?“ zeptal se. „Pes?“

„Vypadalo to na psa,“ kývl jsem uznale.

„No tak vidíte, a přitom jsem pronesl poměrně běžnou frázi v jednom z leonidských nářečí.“

Cítil jsem se zaskočen. Drahnou dobu se nikdo z nás ostatních nezmohl na slovo. Všechno bylo nepochybně tak, jak to líčil Komov. Všechno se vysvětlilo, všechno do sebe krásně zapadalo, jenže… Vědomí, že všechny strachy jsou za námi a že právě naše parta měla to štěstí a objevila další humanoidní rasu, bylo samozřejmě velmi příjemné, jenže to zároveň znamenalo velmi radikální zásah do našich dalších osudů. A nejen našich. V tuto chvíli muselo být i nezasvěcenému jasné, že s projektem Archa je konec. Planeta je obydlená, a pro Panťany budeme muset hledat jinou. A jestli se navíc ukáže, že domorodci jsou inteligentní, nás odsud samozřejmě vystrnadí a místo nás sem přibude tým Komise pro kontakty. Všechny tyto reality celkem snadno svitly nejen mně, ale i ostatním. Vanderhoose se rozmrzele zatahal za mužnou ozdobu obličeje a mínil: