Arkadij Strugackij - Mesto zaslibenych

„No a co?“ podivil se Andrej.

„To je fakt… No a co?“ zopakoval po něm Donald a nepříjemně se rozesmál.

Opice už stačily dorazit do Města. Lezly po římsách, v celých hroznech se houpaly na pouličních lucernách, jejich tlupy poskakovaly na křižovatkách, šplhaly se k oknům, házely dlažebními kostkami a proháněly vyděšené obyvatele Města, z nichž mnozí vyběhli ven jen tak — ve spodním prádle.

Donald několikrát cestou zastavil, aby vzal vylekané uprchlíky. Popelnice z korby vyházeli… V jednu chvíli se před nimi objevil splašený kůň.

Vlekl za sebou selský vůz, na kterém se usadil mohutný stříbřitý pavián a zuřivě mával chlupatými prackami. Pak se vůz napasoval do sloupu lucerny, kůň se utrhl a utíkal dál — a pavián hbitě přeskočil na nejbližší okap.

Vyšplhal se po něm a zmizel na střeše.

Na náměstí před radnicí byl zmatek. Přijížděly a zase odjížděly náklaďáky, pobíhali tu policisté, motali se tu i civilové — mnozí jen ve spodním prádle, několik se jich kupilo kolem nějakého zřejmě kompetentního muže, cosi po něm vyžadovali, tlačili ho ke zdi u vchodu do budovy a on jen kolem sebe mával aktovkou a jakousi hůlkou.

„Pěknej bordel,“ zavrčel Donald a vyskočil z auta.

Vběhli do budovy a okamžitě se jeden druhému ztratili. Všechno se tu pomíchalo: civilisté i muži v uniformách — i zoufalci ve spodním prádle.

Všichni sborem hulákali a všude bylo nakouřeno.

„Pochopte to! Nemůžu přece takhle… jenom ve spodkách…!“

„Okamžitě otevřte zbrojnici a rozdejte zbraně! Krucinál, aspoň policajtům ty zbraně dejte!“

„Kde je velitel policie? Před chvilkou tu byl…“

„Zůstala mi tam žena… chápete to? A taky tchyně… Stará ženská!“

„Podívejte se, vždyť o nic nejde. Jsou to jenom opice!“ „A kde je velitel policie? To někde chrápe nebo co?“ „V naší ulici byla jediná lucerna. Teď ji povalili.“ „Kovalevskij! Okamžitě běžte do dvanáctky! Fofrem!“ „Ale uznáváte, že jenom takhle v podvlíkačkách…“ „Kdo tu umí řídit auto?

Řidiči, pozor! Všichni ven — tam, co jsou reklamy!“

„Tak hergot, kde je ten velitel? To se šel někam schovat nebo co? Mizera.“

„Tak podívej: seber chlapy a jeď do slévárny. Vemte si svorníky a vůbec všechno, co se hodí. Prostě všechno… A rozdejte to lidem!“

„Teda já jsem ho majznul po tý chlupatý tlamě, až mě z toho bolí ruka!“

„Vzduchovky by se nehodily?“

„Do dvaasedmdesátýho kvartálu… tři vozy! Do třiasedmdesátky — pět…!“ „Dejte rozkaz… Ať jim vydávají výstroj druhé kategorie… Ale jen proti podpisu, abysme se s tím potom zase shledali!“

„Mají ocasy nebo ne? Nebo se mi to jen zdálo?“ S Andrejem tu všichni postrkovali, tlačili ho ke zdi, šlapali mu na nohy, ale i on strkal do druhých a tlačil je od sebe na všechny strany.

Nejdřív se snažil najít Donalda. Chtěl být při tom, až se bude řešit ta záležitost s pistolí, mohl být Donaldovi užitečný jako svědek, ale pak pochopil, že záležitost s paviány asi bude důležitější. A hned zalitoval, že neumí řídit auto a dokonce ani neví, kde je tu slévárna. Taky není v jeho silách někomu vydat výstroj druhé kategorie — a tak to vypadá, že je tu vlastně k ničemu. Chtěl tedy aspoň podat informaci o tom, co viděl na vlastní oči, mohlo by se to přece hodit, ale nenašel nikoho, kdo by ho mínil vyslechnout.

Nikdo o to neměl zájem, nikdo ho ani nenechal domluvit, každý mu spíš sám začal vykládat, co viděl. Andrej si roztrpčeně uvědomil, že v téhle tlačenici uniforem a podvlíkaček nikoho nezná. V jednu chvíli se mu před očima mihla Silvova hlava s krvavým obvazem na čele, ale vzápětí mu zmizela z očí.

A zatím tu kdosi cosi organizoval, někoho někam posílal, řev narůstal, chlapi ve spodkách se nějak vytráceli a naopak narůstal počet těch v uniformách — až se dokonce Andrejovi zazdálo, že slyší rovnoměrný dusot vojenských bot a dokonce i zpěv nějaké pochodové písně. Pak ale uviděl, že se to dolů po schodech řítí přenosný trezor, který někomu upadl a teď se zarazil o dveře zásobovacího oddělení.

A najednou Andrej uviděl známou tvář. Byl to jeho bývalý kolega z účtárny Cejchovního úřadu. Vrhl se vpřed a dohonil ho. Přitiskl ho ke zdi a vychrlil na něho, že se přece znají. „Jmenuju se Andrej Voronin, pamatujete se? Pracovali jsme spolu. Teď dělám asanátora a nemůžu najít nikoho, u koho bych se mohl hlásit, tak mě někam pošlete, každýho je tu přece zapotřebí…“ Bývalý kolega ho chvíli poslouchal, zmateně pomrkával a opatrně se pokoušel Andreje odstrčit. Pak se mu to podařilo a vzápětí se rozkřikl: „Kampak vás asi tak můžu poslat? Copak to nevidíte, že nesu papíry k podpisu?“ A utekl.

Andrej se ještě několikrát pokusil o to, aby ho někdo někam zařadil, ale nikdo o něj neměl zájem. Všichni někam spěchali a nenašel se tu nikdo, kdo by aspoň chvíli postál na jednom místě a dal dohromady dobrovolníky, kteří chtěli pomáhat. Dopálilo ho to a začal prostě otvírat jedny dveře za druhými. Musí tu přece být nějaká odpovědná osoba, která nepobíhá sem a tam, nehuláká a bezradně nerozhazuje rukama! Podle některých příznaků se dalo usuzovat, že tu někde je štáb, který určité pokyny vydává… První kancelář byla prázdná. Ve druhé stál nějaký chlap v podvlíkačkách u telefonu a křičel do sluchátka. Vedle něj se někdo s klením pokoušel na sebe natáhnout pracovní plášť, ale ten mu byl zjevně malý. Zpod pláště vykukovaly policejní rajtky a blýskaly se úžasně naleštěné boty, kterým chyběly tkaničky. Andrej vběhl do další kanceláře, kde po něm někdo hodil něco růžového s knoflíčky. Uskočil a v rychlosti si jen uvědomil, že tam byly nějaké ženské. Ve čtvrté kanceláři konečně objevil, co potřeboval. Byl tam Kurátor.

Seděl bokem na parapetu u okna. Rukama svíral pokrčená kolena a díval se ven do tmy, kde se míhala světla reflektorů. Když Andrej vstoupil, obrátil k němu svou laskavou ruměnou tvář, jako vždycky maličko pozvedl obočí a usmál se. Ten jeho úsměv Andreje uklidnil. Vztek a rozčilení zmizely.

Bylo mu náhle jasné, že se všechno zase srovná a bude v pořádku.

Andrej se tedy taky usmál a rozpačitě pokrčil rameny: „Asi mě tu nikdo nepotřebuje… Neumím řídit, nevím, kde je slévárna… Nějak se v tom zmatku nedokážu zorientovat.“

„Ano,“ pronesl jaksi soucitně Kurátor, „je v tom zmatek. Dokonce obrovský.“

Pak se obrátil zády k oknu, nohy svěsil z parapetu, zakomíhal jimi a podsunul pod sebe dlaně. Připomínal teď malé dítě. „Až to není hezké, nemyslíte? Vlastně je to hanba — dospělí, rozumní lidé… a takhle se chovají.

To znamená, že je někde chyba, viďte, Andreji? Popustila se uzda živelnosti. Lidi na takovou situaci nejsou připraveni. Chybí jim disciplína, podléhají panice… No — a taky úřední šiml má na tom svůj podíl.“

„Je to tak,“ řekl Andrej. „Opravdu, je to tak… A víte, co já teď udělám?

Už nikoho nebudu hledat, nebudu nikomu nic vykládat, prostě si vemu někde nějakou hůl a půjdu. Připojím se k nějaké skupině. A když mě nebudou chtít, půjdu sám. Vždyť tady jde i o ženy a děti…!“

Kurátor přikyvoval. Už se neusmíval, tvářil se vážně a bylo vidět, že s Andrejem souhlasí.

„Ale ještě tohle…,“ zachmuřil se Andrej. „Co je s Donaldem?“