Arkadij Strugackij - Mesto zaslibenych

Andrej zkoprněl. A v tom okamžiku se kolem rozlehl děsivý křik, který všechno přehlušil: „Ďáblové! To jsou ďáblové… Lidi, utečte!“

Ti, kteří až dosud zdolávali kupy odpadků, v panice začali ustupovat.

Padali dolů, řítili se, někteří v té špíně váleli sudy a zamotávali se do starých hadrů a papíru. Oči vytřeštěné, ústa dokořán, ruce zoufalstvím rozepjaté… Nějaký chlap proběhl kolem Andreje. Rukama si svíral hlavu, jako by si ji chtěl ochránit, a vyl jako zvíře. Uklouzl po blátě, upadl, znovu se zvedl a jako šílený se rozběhl k Městu. Další muž se pokusil protáhnout mezi Andrejovým náklaďákem a vozem vpředu. Nepodařilo se mu to, zaklínil se mezi obě auta a teď nelidsky řval. Pak se všechno ztišilo, bylo slyšet jenom hučení motorů. A do toho relativního klidu najednou začaly třaskat výstřely. Jako by někdo práskal bičem… Andrej ve světle reflektorů uviděl vysokého hubeného chlapa, který tam nahoře stál zády k autům, v obou rukou svíral pistoli a pálil někam do tmy za hřebenem hory odpadků.

Tichem se rozlehlo ještě několik výstřelů a pak se odněkud rozlehl strašlivý řev. Tisícihlasý, ale přitom nelidský… Jako by tisíce rozdrážděných koček zavřeštěly do mikrofonu. Ten hubený chlap nahoře o několik kroků ustoupil, pak zamáchal rukama, protože mu ujely nohy — a už se řítil po zádech dolů. Andrej mimovolně taky o několik kroků ustoupil a byl si skoro jist, že teď přijde něco strašného: A opravdu. Hřeben hory odpadků se najednou celý naježil.

Začalo se to tam hemžit stříbřitými nestvůrami. V odlesku reflektorů se třpytily tisíce červených očí, blýskaly se snad miliony vyceněných tesáků a míhaly se dlouhé, chlupaté paže. Ze zvířeného prachu se sypal na řadu náklaďáků déšť kamení, láhví a všelijakého svinstva.

Andrejovi selhaly nervy. Vletěl do kabiny, zalezl do kouta a jediné, co si uvědomoval, bylo, že pevně svírá svůj francouzák. Jinak nevěděl nic.

Pak s hrůzou uviděl, že se za ním do kabiny sune něco temného, co zakrývá celá dvířka. Rozkřičel se, až se zajíkal, vlastní hlas přitom nepoznával.

Ruce s francouzákem natáhl před sebe a snažil se toho hnusného vetřelce vystrčit ven. Teprve po chvíli si uvědomil, že nějaký známý hlas zoufale volá: „Ty idiote, to jsem přece já!“

Byl to Icik… Andrej se konečně vzpamatoval. Icik se usadil vedle něj, zabouchl dvířka a naprosto klidně pronesl: „Víš, co to je? Opice. Potvory jedny.“

Andrej se na něj díval nechápavě. Pak konečně porozuměl, co mu Icik říká, ale nevěřil tomu.

„Kdes to vzal?“ Opatrně vyhlédl okýnkem, pak pootevřel dvířka a napůl se vysunul na stupátko.

Ano! Byly to opice… Neobyčejně velké a chlupaté a neobyčejně odporné už na první pohled, ale prostě ne ďáblové, ani nadpřirozené stvůry. Pouhopouhé opice… Andreje až polilo horko, jak se zastyděl, ale současně pocítil úžasnou úlevu: jenom opice! Jenže v tu chvíli dostal ránu přímo do ucha, až mu hlava poskočila… „Všichni nastoupit do aut!“ zaznělo ostře jako povel. „Neblázněte! Jsou to paviáni. To se dá zvládnout. Nastartovat — a všichni zpátečku!“

Ve frontě náklaďáků nastal zmatek. Motory řvaly na plné obrátky, blikala světla, hlomozily výfuky, chuchvalce šedivého kouře se vznášely k černému bezhvězdnému nebi. Ze tmy se najednou vynořil nějaký špinavý blýskavý obličej, čísi ruce sevřely Andrejova ramena a hodily ho jako hračku zpátky do kabiny. Nákladní auto zpředu třesklo o jejich kapotu a současně se ozval náraz i zezadu. Popelnice v korbě nadskočily a zarachotily.

Icik Andrejem zalomcoval a zakřičel: „Umíš řídit, nebo ne? Tak umíš to, Andreji?“ Venku za clonou kouře někdo ječel: „Pomoc!“ A velitelský hlas znovu přikazoval: „Jen klid! Poslední vůz — zpátečku! A šlápněte na to!“

A zatím shora i z obou stran dopadalo na auta všechno možné. Rachotily kapoty i popelnice, třaskalo sklo, šílely klaksony a neustále mohutněl ten hnusný, drásající řev opic.

Icik najednou klidně prohlásil: „Tak já jdu,“ loktem si zaclonil obličej a vylezl ven. Málem přitom vletěl pod vůz, který se hnal k Městu. Andrej zahlédl strachem znetvořený šoférův obličej. Byl to ten chlap, který tu vždycky počítal vysypané popelnice.

Icik zmizel, místo něho se objevil špinavý a celý nějak zválený Donald.

Klobouk někde ztratil… Nejdřív něco hodil na sedadlo, pak se vmáčkl za volant, nastartoval motor, vyklonil se z okýnka a začal couvat.

Nějaký řád celá ta situace ale přece jenom postupem času dostala. Už nikdo nic nevykřikoval, motory duněly a celá fronta náklaďáků se pomaličku sunula nazpátek. Dokonce i ten útok opic jako by se otupil… Paviáni poskakovali po hřebeni hory odpadků, ale dolů se nepouštěli. Jen si tam dál nahoře pořvávali, cenili své psí tlamy a vystrkovali na lidi lesklé zadky.

Donald jel stále rychleji. U velkého vodního výmolu se mu podařilo auto otočit a pak už na to šlápl naplno.

Před nimi se míhala koncová světla prchajících náklaďáků.

A je to v suchu, řekl si s úlevou Andrej a opatrně si sáhl na ucho. Bylo oteklé a celé jako by hořelo… To je tedy věc — paviáni! Kde se tu vzali? A že to tedy jsou parádní kousky! A kolik jich je… Dřív tu ale žádní paviáni nebyli — když se tedy nebere v úvahu Icik Kacman… Jenže — proč zrovna paviáni? Proč ne… třeba tygři? Auto vletělo do díry, Andreje to vyhodilo do výšky, a když dopadl zpátky na sedadlo, uvědomil si, že ho tlačí nějaká neznámá věc… Něco tvrdého. Sáhl pod sebe. Ležela tam pistole.

Chvíli se na ni nechápavě díval. Byla černá, ne moc velká, hlaveň měla krátkou a rukojeť žebrovanou. A Donald řekl: „Opatrně s tím… Dejte mi to!“

Andrej mu pistoli podal a díval se, jak se Donald předklání a zbraň si zasouvá do zadní kapsy kombinézy. Najednou mu to došlo: „To jste byl vy…, kdo tam střílel?“ Donald neodpověděl. Blikal zrovna jediným fungujícím reflektorem, aby upozornil toho před sebou, že předjíždí. Křižovatkou, přímo před jejich autem, přeběhlo několik paviánů. Ti už teď ale Andreje nezajímali.

„Kde jste tu pistoli vzal?“

Donald mu zase neodpověděl, jenom mávl rukou, jako by si chtěl vrazit do čela neexistující klobouk.

„Víte co, Done,“ řekl Andrej rozhodně, „zajedem teď rovnou na radnici, vy tam tu pistoli odevzdáte a vysvětlíte, jak jste k ní přišel.“

„Neplácejte hlouposti,“ odpověděl Donald. „Radši mi dejte cigaretu.“

Andrej mu automaticky podal celou krabičku.

„To nejsou hlouposti. Já nechci o ničem vědět. Nic jste mi neřekl, dobrá, to je vaše věc. Mám k vám důvěru, jenže… ve Městě teď mají zbraně jenom zločinci. Já tím nic nemyslím, ale fakt je, že vám nerozumím. Prostě tu pistoli odevzdejte a na vysvětlení k tomu řekněte, co chcete. Tohle totiž není žádná hloupost! Vidím přece, že se s vámi poslední dobou něco děje!

Takže je lepší jít — a všemu udělat konec.“

Donald se na okamžik otočil a podíval se Andrejovi přímo do očí. Jeho výraz byl zvláštní, Andrej si nebyl jist, zda se mu Donald náhodou nevysmívá, ale kdo ví…? Třeba ten člověk vlastně trpí! Vypadal v téhle chvíli velice staře, unaveně, dokonce uštvaně… Andreje to zmátlo a trochu vyvedlo z míry, ale pak se vzpamatoval a chladně pronesl, jako by odsekával: „Odevzdat a vysvětlit… To je všechno.“

„Je vám jasný, že opice berou Město útokem?“