Arkadij Strugackij - Mesto zaslibenych

Vždy bdělý a teď poněkud zrudlý Kensi s chutí polykal kyselé zelí a cosi vesele vykládal Ottovi, který statečně bojoval s opilostí a v okamžicích, kdy se mu dařilo vítězit, hlasitě vykřikoval: „Tak je to! No jo! Tak je to!“

Selma Nagelová, Švédská šlapka, byla přece jen krásná ženská. Seděla v křesle, nohy měla přehozené přes polstrované opěradlo přímo proti hrudi chrabrého poddůstojníka Fritze. Bělostně zářily, až se z toho Fritzovi blýskalo v očích a na tvářích mu samým vzrušením naskákaly rudé skvrny.

Pořád se snažil připít si se Selmou na přátelství, cpal před ni svou plnou sklenici, ale ona ji svou skleničkou odstrkovala, hihňala se, komíhala nohama a čas od času odsunula z kolen jeho chlupatou pracku.

Jen Andrejova židle vedle Selmy teď byla prázdná a osiřele zela prázdnotou i židle připravená pro Donalda. Je to škoda, že nepřišel, pomyslel si Andrej. Ale co! Přece se z toho nezblázním! Byly i horší věci… Myšlenky se mu nějak pletly, ale celkově měl dobrý pocit uspokojeného sebevědomí, i když s lehkým nádechem nostalgie. Vrátil se na své místo a zařval: „Na zdraví!“

Nikdo si ho ani nevšiml, jen Otto pohodil hlavou jako kůň, kterého obtěžují ovádi, a zabrebtal: „Tak je to! No jo! Tak je to!“

„Já jsem sem přišel, protože jsem tomu všemu uvěřil,“ pronášel hlasitě zvučným basem Jura a dál šermoval hihňajícímu se Icikovi ukazovákem před nosem, třebaže Icik se snažil jeho ruku odstrčit. „A uvěřil jsem proto, že jinou víru jsem neměl. Jenže Rus musí na něco věřit, chápeš to, kamaráde?

Když nebude věřit, nic mu kromě vodky nezůstane. Věřit se musí.

Když se zamiluješ do nějaký ženský, taky jí musíš věřit. A sám sobě musíš věřit. Bez víry, kamaráde, nedokážeš vůbec nic!“

„To je fakt!“ vykřikoval Icik. „Když Židovi vemeš víru v Boha a Rusovi víru v cara, může to moc špatně dopadnout.“

„Ale počkej! S Židama je to jiná záležitost!“

„Otto, jen se nesmí nic přehánět,“ řekl v té chvíli Kensi, který pořád ještě labužnicky polykal kyselé zelí. „Třeba žádná odborná příprava neexistuje a ani nemůže existovat. Vždyť si to uvědomte, jakápak odborná příprava a profesionalizace ve městě, kde každý mění každou chvíli zaměstnání?“

„Tak je to! No jo! Tak je to!“ souhlasil Otto a vzápětí se rozzářil. „To samý říkal i pan ministr.“

„Co že říkal?“ Kensi opatrně několikrát usrkl ze sklenice, jako by nepil samohonku, ale horký čaj.

„Pan ministr říkal, že to je pozoruhodná myšlenka a že mu mám připravit návrh, co s tím dál…“ Otto popotáhl a oči se mu zalily slzami: „Jenže já jsem místo toho šel za Elsou…“

„A když ten tank byl asi tak dva metry ode mě,“ hulákal Fritz a podařilo se mu přitom polít Selmě nohy samohonkou, „najednou mi před očima proletěl celej můj život. Vy tomu, slečno, nebudete věřit, na co všecko jsem si v tu chvíli vzpomněl! Jenže — jsem přece voják! A za führera…“

„Ale ten váš führer už dávno nežije! Je z něj prach a popel,“ namítala Selma. A smála se přitom, až slzela.

„Slečno,“ pronesl Fritz výhružně a vysunul dolní čelist, „v srdci každého skutečného Němce führer žije! A bude žít věčně! Vy jste přece, slečno, árijka, tak mě snad pochopíte: ten ruskej tank byl ode mě tři metry… a já… za führera…“

„Neotravuj už s tím svým führerem!“ vykřikl Andrej. „A vy ostatní… krucinál! Tak si snad připijeme, ne?“

„Tak jo,“ přidal se Jura. „Tak něco prones!“ „Na zde přítomné dámy!“ zaječel nečekaně Otto a odstrčil od sebe Kensiho.

„Buď teď zticha,“ okřikl ho Andrej. „A ty, Iciku, nepředváděj se pořád!

Jde o vážnou věc. Kensi, dávej taky pozor! Já myslím, že ještě je třeba říct, na co si nutně musíme připít… Tedy — my už jsme si na to připíjeli, ale jen tak vlastně bokem… Jenže my si teď musíme připít se vší vážností na náš Experiment! Na naši společnou dobrou věc — a zvlášť…“

„…na inspirátora všech našich vítězství soudruha Stalina!“ zavřeštěl Icik.

Andrej se zarazil.

„No tak, prosím tě,“ zabrumlal, „co mi skáčeš do řeči? Tak jo… i na Stalina, jistě… Krucinál, úplně jsi mě zblbnul… Chtěl jsem, abysme si připili na přátelství, ty idiote!“

„To je v pořádku, Andreji,“ řekl Jura. „A je to dobrej nápad. Musíme si připít na Experiment, i na přátelství. Tak, kamarádi, sklenice vzhůru…! Ať se nám všechno daří!“

„A já budu pít na Stalina,“ řekla umíněně Selma. „A na Mao Ce-tunga!

Hele, Mao, vnímáš mě?“ obrátila se k Wangovi. „Piju na tebe!“

Wang sebou trhl, omluvně se usmál a dotkl se rty své skleničky.

„Mao?“ naježil se Fritz. „Kdo to je?“

Andrej do sebe obrátil samohonku a rychle se ji snažil něčím zajíst.

Zdálo se mu, že všechny zvuky se od něj vzdalují. Jako by přicházely z vedlejší místnosti. Stalin… Asi tu nějaká souvislost bude… Že mě to už dřív nenapadlo… V tom všem je nějaký vyšší záměr. A je to řízeno z kosmu. Určitě to má nějakou souvislost, nějak je to propojeno… Tak například: kdybych měl rozhodnout, co je důležitější: Experiment, nebo Stalin?

Konkrétně já bych to měl rozhodnout. Já — jako občan… i jako voják… Jenže Kacman tvrdí, že Stalin už nežije… Nedá se mu ovšem věřit.

„To je ale nuda,“ protáhla Selma. „Pusťte muziku, radši si zatancuju!“

Andrej však nemínil jen tak přestat: „Experiment volí různý formy, jenže obsah je tu jen jeden! A konečnej výsledek je taky jen jeden jedinej! Nastolení diktatury proletariátu ve spojení s pracujícími farmáři…,“ rozjel se nečekaně.

„… a s pracující inteligencí,“ napověděl mu potutelně Icik.

„Co sem pleteš inteligenci? Ta mně může bejt ukradená… nějaká inteligence!“

„To je fakt,“ uznal Icik, „to sem vůbec všechno pleteme z jiný éry.“

„A inteligence je impotentní,“ vyrazil zlostně Andrej. „Lokajská mezivrstva… Slouží tomu, kdo je u moci.“ „Nedomrlá banda!“ vyštěkl Fritz. „Užvaněný cintalové, který jsou dobrý akorát na dezorganizaci a nekázeň.“

„No právě…,“ řekl Andrej, ale byl by radši, kdyby ho v téhle chvíli spíš podpořil Jura. I když to, že se přidal Fritz, taky nebylo marné: „Podívejte se tady na Fritze! Je to můj třídní nepřítel, ale jeho názory jsou s mými totožné!

Takže z toho vychází fakt, že z pohledu jakékoliv třídy je inteligence na hovno!“

„Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru,“ pronesl ocelovým hlášena Fritz.

„Tak to ne,“ namítl Andrej, „v tomhle se neshodneme! Kultura je přece vlastnictvím osvobozeného lidu. K tomu musíš přistupovat dialekticky.“

Vedle vyhrával gramofon, opilý Otto klopýtavě tančil s opilou Selmou, ale Andrejovi to bylo jedno. Teď přicházelo na řadu to nejlepší. To, kvůli čemu měl tahle setkání tolik rád: vášnivá debata. I když… k nepsaným zásadám i při nich měla patřit Kurátorova rada: Zbytečně se na minulý život nevyptávat.

„Pryč s kulturou!“ zavřeštěl Icik a přesedl si z jedné židle na druhou a vzápětí na další, aby se dostal až k Andrejovi. „S naším Experimentem nijak nesouvisí. Jakej je cíl Experimentu? To je ta pravá otázka. Tak mi na ni odpověz!“

„Podle mě je to jasný. Vytvořit modelovou komunistickou společnost!“