Arkadij Strugackij - Mesto zaslibenych

„Fakt! Voda se vaří!“ užasla Selma. „Co s ní teď uděláme?“

„Vem si nůž,“ poradil jí Andrej, „a začni loupat brambory. Fritzi, ty máš přece rád bramborovej salát, ne? Tak se do toho taky dej — a já se ujmu své role hostitele.“

Andrej zamířil do jídelny, ale ještě ve dveřích ho chytil Icik, zářící nadšením: „Poslouchej,“ šeptal a přitom se jako vždycky hihňal a prskal na všechny strany, „kde jsi sebral takovýho zajímavýho týpka? Víš, co tam na těch svejch farmách mají? Opravdovskej Divokej západ! Žijou si tam jako kovbojové na prérii!“

„Kdyby si žili jako kozáci, vyšlo by to nastejno,“ odsekl Andrej.

„To je ono!“ zakřičel Icik a zanotoval: „Když povstali židovský kozáci, Birobidžan byl vzhůru nohama. — A toho, kdo nám šáhne na Berdičev, sežereme i s chlupama!“

„Nech toho,“ vyjel na něj Andrej, „nemám tyhle odrhovačky rád. Fritzi, máš na svůj povel Selmu a Icika, tak sebou mrskněte a neváhejte! Kdo zaváhá — nežere. A moc tu nehulákejte. Otto šel pro konzervy, tak ať ho slyšíte, až zabouchá!“

Teď měl Andrej konečně pocit, že všechno potřebné je zařízeno. Už jen zbývalo pořádně se přivítat s Davydovem. Ten zrovna stál uprostřed jídelny.

Nohy v bytelných botách rozkročené, ruce za vojenským opaskem… Táhlo z něj už na dálku. Jeho ruměný obličej zářil, veselé oči jako by už příliš nevnímaly okolní svět. Andrej pohled takových očí znal. Takhle se dívali nebojácní vyznavači života. S chutí tvrdě dřeli, s chutí pili a absolutně ničeho na světě se nelekali.

„Tak mě máš tady!“ zavolal na něj Davydov. „Přišel jsem, jak jsem slíbil.

Viděl jsi ten demižon? Ten je pro tebe. A taky dva pytle brambor. Nabízeli mi za ně… no, to je jedno… řek jsem si, kašlu na to, radši je dám dobrýmu člověku. Vždyť k čemu tady ve Městě přijdeš? Všude jen ty zděný bedny, ani dejchat se tu pořádně nedá. To je nějakej život? Už jsem tady tomu Japonci, rozumíš, Kensimu, už jsem mu to povídal: Kluci, vykašlete se na to tady! Tady už to znáte! Tak se sbalte i se svejma ženskejma a harantama — a mazejte k nám!“

Kensi měl už po službě, ale pořád byl ještě v uniformě, i když s nepředpisově rozepnutou blůzou. Teď neobratně jednou rukou rozestavoval po stole nádobí a skleničky. Levačku měl ovázanou. Usmál se na Davydova a zdvořile přikývl: „Asi k tomu dojde. Příště na nás totiž zaútočí krakatice — a to k vám rádi pomažeme všichni.“

„A co byste čekali na nějaký krtice? Kašlete na to! Zítra ráno odjíždím z Města bez nákladu. Do prázdnýho vozu se klidně vejdou tři rodiny. A ty dokonce žádnou rodinu nemáš…,“ obrátil se k Andrejovi.

„Bůh mě toho uchránil,“ zasmál se Andrej.

„A ta slečna tady… Ta k tobě nepatří?“

„Ta je nová. Přijela dneska v noci.“

„Tím líp. Holka je to příjemná, vypadá slušně. Tak ji vem s sebou a jedem!

U nás se dá dejchat. A máme mlíka, co hrdlo ráčí… Že ty jsi tady aspoň rok nepil čerstvý mlíko?! To by mě zajímalo, proč tady v obchodech není nikde čerstvý mlíko! Já sám mám tři krávy. Odvádím státu, sám ho taky piju, dávám ho prasatům — a ještě ho musím vylejvat. Představ si to: zabydlíš se a hned po ránu, sotva vytáhneš paty z domu, ženuška ti nadojí čerstvý mlíčko…“ Spiklenecky zamrkal, zasmál se a plácl Andreje po zádech.

Pak se prošel po jídelně, až pod ním prkna zapraštěla. Potom zastavil gramofon. „A co vzduch? Už tu nemáte co dejchat, je to tu jako ve zvěřinci… Kensi, co se tam s tím pořád babráš? Zavolej sem tu holku, ať připraví talíře a skleničky!“

„Loupe brambory,“ řekl s úsměvem Andrej a sám šel Kensimu pomáhat.

Ten Davydov je opravdu svéráz! Takový bezprostřední… Andrejovi připadalo, že se s ním zná už nejmíň rok. A je to fakt: Co kdyby se teď Andrej někam na ta blata vydal? Vůbec nejde o mléko, ale žít se tam dá určitě zdravěji. Stačí se podívat: Davydov je zdravý jako buk!

„Někdo bouchá na dveře,“ poznamenal Davydov. „Mám otevřít, nebo tam půjdeš sám?“

„Už jdu,“ vykřikl Andrej. Na chodbě stál Wang. Teď už bez vatované bundy, zato v modré keprové košili až ke kolenům. Hlavu mu obepínal pruh látky.

„Přivezli popelnice,“ řekl a radostně se usmál.

„Vykašli se na ně,“ odpověděl mu stejně radostným tónem Andrej. „Nikam nám neutečou. A jak to, že jsi přišel sám? Kde máš Mei Ling?“

„Doma. Je moc unavená. Spí. Trošku nám totiž stůně syn.“

„Tak pojď dál, přece tu takhle nebudeš pořád stát! Pojď, seznámím tě s jedním dobrým člověkem.“

„My už se známe,“ prohodil Wang, když stanul ve dveřích do jídelny.

„A hele — Váňa!“ vykřikl radostně Davydov. „Ty jsi tu taky? No jo,“

řekl a obrátil se ke Kensimu, „já to věděl, že Andrej je príma kluk! Samí dobrý lidi se u něho scházejí! Tak zrovna třeba ty, ten židáček… no, jak se jmenuje…? Teď se teprve pořádně rozparádíme! Musím se podívat, s čím si to pořád v kuchyni hrajou. Co tam můžou mít vlastně na práci?“

Wang hbitě odsunul Kensiho od stolu a sám začal velice zručně připravovat příbory. Kensi se jednou rukou a zuby pokoušel přitáhnout obvaz.

Andrej mu přispěchal na pomoc.

„Kde je pořád ten Donald?“ bručel nespokojeně.

„Zavřel se doma,“ odpověděl Wang. „A nepřeje si, aby ho někdo rušil.“

„Leze na něj poslední dobou nějakej splín. No…, ať dělá, co umí… Poslouchej, Kensi, co to vlastně máš s tou rukou?“

Kensi se zašklebil: „Rafnul mě pavián. Prevít jeden… Až na kost mi to prokousnul.“

„Vážně?“ užasl Andrej. „A já si myslel, že jsou v podstatě neškodný!“

„Jo, to víš! Neškodný… A co bys asi tak dělal ty, kdyby tě někdo chytil a rval na tebe obojek?“

„Jakej obojek?“

„Rozkaz číslo pět set sedm. Všechny paviány zaregistrovat a opatřit obojky s číslem. Zítra je budeme rozdělovat mezi obyvatelstvo. Asi tak dvacet jsme jich zvládli — a ostatní jsme zahnali do vedlejšího revíru, ať si tam s nima poradí. Co na mě koukáš s otevřenou pusou? Radši sem přines skleničky, je jich tu málo!“

Když vypnuli slunce, všichni v Andrejově bytě už byli v ráži. V náhlé tmě se Andrej vysoukal za stolem ze židle, a než se dostal k vypínači, stačil párkrát zakopnout o hrnce, které někdo postavil přímo na podlahu.

„N-n-nelekejte se, milá slečno,“ brebentil mu za zády Fritz, „takhle je to tu vždycky…“

„Budiž světlo,“ pronesl Andrej a snažil se, aby mu opravdu bylo rozumět.

Pod stropem se rozsvítila zaprášená lampa. O pořádném osvětlení bytu se mluvit nedalo, spíš to připomínalo špinavé světlo u Wanga v průjezdu.

Andrej se rozhlédl po přítomných.

Všechno bylo zřejmě v pořádku. V čele stolu se pohupoval na vysoké stoličce Davydov. Před půlhodinkou se Andrej rozhodl, že „odteďka napořád“

je to pro něho prostě Jura… V pevně sevřených zubech teď Jura svíral tlustou, vlastnoručně ubalenou cigaretu, v pravačce držel broušenou sklenici se samohonkou a zhrublým ukazovákem levačky šermoval před nosem Icika Kacmana, který se usadil hned vedle něj. Icik už dávno sundal sako a taky už neměl kravatu… Brada se mu leskla mastnotou a na košili byly znát stopy po omáčce.

Napravo od Jury se tiše usadil Wang. Před ním ležel ten nejmenší talířek s malinkým kouskem pečeně a vedle něj ta nejzohýbanější vidlička. Skleničku se samohonkou si Wang vybral s rozbitým okrajem. Hlavu zatáhl mezi ramena, obrátil vzhůru blaženě se usmívající obličej, zavřel oči a vychutnával siestu.