Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov

»Massarakš,« zaúpěl Zef. »Já to zrovna vidím před vočima, jak ty kreténi lezou z tanků, lehaj si na zem a žadoní, aby je někdo vodprásk. A uvědomělí Hontové, o vojácích nemluvě, který už z celýho toho blázince budou mít v hlavách hotovej guláš, jim samo sebou neodmítnou… Z toho by mohla nastat pěkná řež!«

Vlak zvyšoval rychlost, vagón se povážlivě kymácel. V koutě kriminálníci hráli kostky, pod stropem se zmítala lampa, na spodní pryčně kdosi monotónně mumlal, nespíš se modlil.

Tabákový dým štípal do očí.

»Já bych řek, že na generálním štábu si tohle všechno uvědomujou, takže k žádnýmu náhlýmu a hlubokýmu průlomu nedojde. Spíš bych si to tipoval na vleklou poziční válku a Hontové se nakonec přes všechnu svou propitomělost dopracujou k tomu, že začnou jít po zářičích… Zkrátka nevím, co bude,« uzavřel Zef. »Zatím dokonce nevím ani to, jestli ráno dostanem nažrat. Ale mám takový obavy, že zas ne — proč taky?«

Chvíli si jen mlčky hleděli do očí. Pak se Maxim zeptal:

»Jsi si jist, že jsme se zachovali správně? Že naše místo je tady?«

»Je to rozkaz štábu,« odsekl Zef.

»Rozkaz je jedna věc,« namítl Maxim, »ale já bych řekl, že zatím ještě máme na ramenou taky naše vlastní hlavy. Nebylo by lepší zmizet společně s Kňourem? Třeba bychom v hlavním městě byli užitečnější.«

»Možná,« připustil Zef. »Ale možná taky ne, Kňour počítá s jaderným bombardováním… Spousta věží na to zařve a vzniknou volný oblasti… Jenže co když se bombardovat nebude? Nikdo nic neví, Maku. Moc dobře si dovedu představit, jakej teď musí ve štábu bejt zmatek…« Zamyslel se a pohladil si plnovous. »Kňour tu sice blábolil něco vo bombardování, ale já bych řek, že se do hlavního města hnal pro něco jinýho. Já ho znám, už dávno líčí na vůdcisty… Je docela dobře možný, že hlavy začnou padat i v našem vlastním štábu…«

»Takže ve štábu je taky chaos,« shrnul to pomalu Maxim. »Taky nejsou připraveni.«

»Jak ty můžou bejt připravený?« rozčilil se Zef. »Jedni sněj o tom, jak budou bourat věže, kdežto druhý už se viděj, jak je budou zdokonalovat… Ilegálové nejsou žádná politická strana, to je taková čalamáda, vod všeho kousek…«

»Čalamáda to je, to máš pravdu…,« potvrdil Maxim. »Škoda, já pořád doufal, že ilegální hnutí má přece jen v úmyslu případné války nějak využít… využít obtíží a možné revoluční situace…«

»Ilegálové nevěděj nic,« poznamenal ponuře Zef. »Jak taky máme vědět, co vobnáší taková válka se zářičema u zadku?«

»No tak to nestojíte za zlámanou grešli,« neudržel se Maxim.

Zef okamžitě vybuchl.

»Hele, mladej, vopatrně! Co ty jseš vůbec zač, abys nás známkoval, za co stojíme? Kde ses tu vzal, massarakš, abys vod nás žádal jednou tohle a podruhy zase támhleto? Chceš dostat nějakej bojovej úkol? No prosím. Všechno vidět, přežít, vrátit se a všechno hlásit. Zdá se ti to moc lehký? Tak výborně, tím líp pro nás… A dost už. Dej mi pokoj, chci chrápat, massarakš!«

Demonstrativně se k Maximovi otočil zády a najednou zařval na hráče kostek:

»Jářku, hrobaříci! Spát! Táhněte na kutě! A pěkně svižně, abyste si nějakou nevykoledovali…!«

Maxim se převalil na záda, založil ruce za hlavu a zadíval se do nízkého stropu vagónu. Po stropě něco lezlo. Hrobaříci se ukládali ke spánku a polohlasně si vyměňovali zlostné kletby. Soused po levé ruce sténal a pískal ze spánku — o jeho osudu bylo rozhodnuto a dnes spal možná naposledy v životě. A všichni ti muži kolem teď chrápali, supěli, převraceli se z boku na bok či naopak spali naprosto klidně, s největší pravděpodobností naposledy v životě. Svět kolem byl kouřově žlutý, dusný a beznadějný. Klapala kola, pískala lokomotiva a malým zamřížovaným okénkem do vagónu létaly jiskry.

Všechno je tu shnilé, pomyslel si Maxim. Ani jeden živý člověk. Ani jedna skutečně jasná hlava. A já jsem zase v louži, protože jsem se na někoho a něco spoléhal. Tady se na nic spoléhat nedá. A s nikým se nedá počítat. Jen se sebou. Jenže co jsem já sám? Natolik se přece v dějinách vyznám. Sám člověk nezmůže nic… Nemá nakonec pravdu Čaroděj? Neměl bych se postavit někam stranou? Postavit se stranou a klidně, chladně, z výšin své jistoty, že vím, co v budoucnu nevyhnutelně přijde, sledovat, jak kypí, žhne a taví se ruda, jak se zvedají a hned zase padají naivní, neschopní bojovníci, jak z nich čas postupně vykovává ocel, jak ji kalí v jezerech krvavé břečky a jak se z ní sypou okuje mrtvol… Ne, to nedokážu, dokonce uvažovat v takových kategoriích je pro mě nepříjemné… Ta rovnováha sil, to je hrozná představa. Ovšem Čaroděj to řekl dobře — já jsem také síla. A když je tu konkrétní nepřítel, znamená to, že ona síla má nač působit. Jenže tady mě asi oddělají, napadlo ho najednou. To rozhodně. Ale ne zítra! přikázal si přísně. To se smí stát, až se opravdu uplatním jako síla, dřív ne. Ještě se uvidí… Centrum, pomyslel si. Centrum. To je třeba hledat, tam je třeba orientovat organizaci. A já ji na to zaměřím. Konečně začnou dělat něco pořádného… A ty taky začneš dělat něco pořádného, kamaráde. Jen se na něj podívejte, jak si chrápe… Chrápej, chrápej, Zefe, zítra tě odtud vytáhnu… Ale teď už taky musím spát. Kdy se mi konečně podaří alespoň jednou se pořádně vyspat? Ve velké, prostorné místnosti, v čistém povlečení… Co to tady mají za hrozný zvyk — spát bůhvíkolikrát na stejném prostěradle… Ano, v čistém povlečení a před spaním si tak moct přečíst pěknou knížku, potom zrušit zeď do zahrady, zhasnout a usnout… A ráno posnídat s otcem a vyprávět mu o tomhle vagónu… Mamince se takové věci přirozeně vykládat nedají… Hlavně si, mami, uvědom, že jsem živ, že je všechno v pořádku a že zítra se mi nic nestane… A vlak zatím pořád jede, jede bez zastávek, konečně asi někomu došlo, že bez nás válka začít nemůže… Jakpak se asi daří Gajovi v tom jeho kaprálském vagónu? Asi to bude podařená podívaná, tam teď vládne bojechtivý entuziasmus… Už dávno jsem si nevzpomněl na Radu… Co kdybych teď chvíli myslel na ni? Ne. Na to není vhodná doba… Budiž, příteli Maxime, ty nebohá potravo pro kanóny, spi, přikázal si a okamžitě usnul.

Ve snu viděl Slunce, Měsíc a hvězdy. Všechno najednou, takový to byl zvláštní sen.

Dlouho si nepospal. Vlak zastavil, skřípavě odjela těžká vrata a zupácký hlas zařval: »Čtvrtá rota, všechno ven!« Bylo pět hodin ráno, svítalo, kolem se válela mlha a jemně mžilo. Konvulzívně zívající příslušníci trestných jednotek se třásli předjitřním chladem a neochotně se soukali z vagónu ven. Kaprálové je vztekle a netrpělivě tahali za nohy, strhávali je dolů, těm obzvlášť flegmatickým hned jednu vrazili a houkali: »Nástup po posádkách! Nástup…! Kam se to cpeš, dobytku? Z které jsi čety…? No ty, ty, tlamo hnusná, kolikrát se tě mám vyptávat? Kam se hrnete? No tak fofr, fofr, fofr! Po posádkách!«

Nakonec se posádky s bídou, ale přece jen našly a nastoupily si před soupravou. Nějaký nešťastník v mlze zabloudil, pobíhal sem tam, hledal svou četu a krčil se před řevem a nadávkami, které k němu doléhaly ze všech stran. Zamračený nevyspalý Zef s naježeným plnovousem zlověstně a nedvojsmyslně sípal: »Jen houšť, jen houšť, jen nás pěkně vyrovnávejte, my vám to dneska vyválčíme…« Kaprál, který zrovna běžel kolem, ho v běhu praštil pěstí do obličeje. Maxim mu okamžitě nastavil nohu a kaprál se skutálel do bláta. Posádky se spokojeně rozchechtaly. »Brigádo, pozóór!« zařval někdo neviditelný. Nato spustili velitelé praporů, div si hlasivky nestrhali, po nich velitelé rot, před nastoupenými posádkami poplašeně poletovali velitelé čet. Do pozoru se ovšem nikdo nepostavil. Blitzträgrové se hrbili s rukama zataženýma do rukávů, zimomřivě podupávali, ti šťastnější kouřili a ani se tím nijak netajili; řadami už se rozběhla zvěst, že nažrat, jak se zdá, zase nedají, tak ať jdou s takovou válkou do hajzlu. »Brigádo, pohóóv!« zařval mocně Zef. »Rrrozchod!« Posádky se užuž chystaly tomuto sympatickému rozkazu vyhovět, ale znovu se přiřítili kaprálové a najednou se podél vlaku rozběhli legionáři v lesklých černých pláštěnkách a s výhružně napřaženými samopaly v rukou a postupně vytvářeli řídký, ale spolehlivý kordon. V jejich stopách se u vagónů šířilo vyděšené ticho: posádky se chvatně vracely na svá místa, vyrovnávaly se a leckterý z blitzträgrů už se ze zvyku rozkročil a složil ruce za hlavu.