Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov

»Ze všeho nejdříve spolykáme prášky,« odpověděl Maxim. »Vytáhni krabičku.«

»A proč?« zeptal se Gaj. Tablety prince-vévody mu byly silně proti mysli.

»Voda je hodně znečištěna,« vysvětlil Maxim, »pálí mě celé tělo. Nejlepší bude, když si každý dáme alespoň pět tablet naráz.«

Gaj chvatně vyjmul jednu tubičku, nasypal si na dlaň deset žlutých kuliček a rozdělili si je napůl.

»A teď jdeme,« pobídl Gaje Maxim. »Nezapomeň si tu samopal.«

Gaj zbraň zvedl, odplivl jedovatou hořkost, která se mu nahromadila v ústech, a zapadaje do sypkého písku se podél čáry příboje pustil v Maximových šlépějích. Bylo horko a kombinéza rychle proschla, jen v holínkách mu ještě čvachtalo. Maxim šel rychle a jistě, jako by přesně věděl, kam je třeba jít, třebaže kolem nebylo vidět nic kromě moře vlevo, písčité pláže před nimi a vpravo a také vysokých dun asi kilometr od pobřeží, za nimiž čas od času vyhlédly střapaté vrcholky lesních stromů.

Ušli už dobré tři kilometry a Gaj ještě pořád uvažoval, kam vlastně jdou a kde to asi jsou… Řekl si, že ptát se nebude, chtěl na to přijít sám, ale i když si poměrně dobře vybavil mapu, pochopil jen tolik, že někde před nimi musí být delta Modrého Hada a že jdou neznámo kam a neznámo proč… Horečné přemítání ho brzy přestalo bavit. Přidržel si zbraň, poklusem docupital k Maximovi a bez obalu se ho zeptal, jaké teď mají plány.

Maxim mu ochotně odpověděl, že momentálně žádné určité plány nemají a nezbývá než se spolehnout na náhodu. Nezbývá než doufat, že se k pobřeží přiblíží nějaká bílá ponorka a oni se k ní dostanou dřív než legionáři. Ale protože čekat na takovou náhodu uprostřed vyschlých písčin je potěšení dost problematické, je třeba pokusit se dojít až do Lázní, které musí být pár kilometrů odtud. Město bude samozřejmě dávno zničené, ale prameny se s největší pravděpodobností uchovaly a vůbec se tam rozhodně najde střecha nad hlavou. Přenocujeme ve městě a pak se uvidí. Není vyloučeno, že na pobřeží budeme muset vydržet pěkných pár desítek dní.

Gaj opatrně poznamenal, že tenhle plán mu připadá dost pochybený, Maxim s ním ochotně souhlasil a s nadějí v hlase se zeptal, zda Gaj náhodou nemá v zásobě nějaký jiný, moudřejší projekt. Gaj mu sdělil, že žádný jiný plán ho bohužel nenapadá, ale že by měli mít na paměti možnou přítomnost četnických tankových hlídek, které se, pokud je mu známo, dostávají po pobřeží hodně daleko na jih. Maxim se zachmuřil a řekl, že to je špatné, že je třeba mít oči a uši všude a nenechat se zaskočit, a potom se chvíli Gaje se živým zájmem vyptával na taktiku těchto hlídek. Když se dověděl, že tanky sledují spíš moře než břeh a že nejlépe se jejich pozornosti dá uniknout tak, že si člověk prostě lehne do písku, uklidnil se a zapískal si nějaký neznámý pochod.

Za zvuků tohoto pochodu odrázovali ještě asi dva kilometry a Gaj celou tu dobu přemýšlel, jak by se měli zachovat, kdyby je hlídka přece jen vyčenichala, a když to vymyslel, svěřil se se svým nápadem Maximovi:

»Kdyby nás objevili, nalžeme jim, že mě unesli degeneráti a že tys to viděl, vyrazil jsi za nimi a osvobodil mě. Pak jsme dlouho bloudili po lesích, až jsme dneska vyšli na tohle pobřeží…«

»A co z toho budeme mít?« zeptal se bez zvláštního nadšení Maxim.

»Přinejmenším to,« rozzlobil se Gaj, »že nás nepicnou hned na místě.«

»Tak to ne,« ohradil se tvrdě Maxim. »Po mně už nikdo střílet nebude, a po tobě taky ne…«

»A když pojedou na tanku?«

»Tak co?« opáčil pohrdavě Maxim. »To je toho — tank…«

Gaj se na chvilku odmlčel a pak zamyšleně poznamenal:

»Ale řeknu ti, že zmocnit se tanku by vůbec nebylo špatné.«

Gaj viděl, jak se Mak pro jeho nápad nadchl.

»To je výborný nápad, Gaji. A takhle to taky provedeme. Sebereme jim tank. Jakmile se objeví, vystřel do vzduchu, já dám ruce za záda a ty mě povedeš přímo k nim. Tam už to bude moje starost. Koukej se držet stranou, abys mi náhodou nepřišel pod ruku, a hlavně už nestřílej…!«

Gaj pookřál a navrhl, že by mohli vylézt nahoru na duny, kde je bude vidět už zdálky. A tak to taky udělali. Vyšplhali se na duny.

A okamžitě uviděli bílou ponorku.

Za dunami se otvíral pohled na nevelkou mělkou zátoku a ponorka uprostřed ní vyrůstala z hladiny asi sto metrů od břehu. Ponorce se to moc nepodobalo a už vůbec se o tom nedalo říct, že je to bílé. Gaj si zpočátku myslel, že je to snad mrtvola nějakého gigantického dvouhrbého tvora nebo skála bizarních tvarů, která tu kdovíproč ční z mořského písku. Maxim však okamžitě pochopil, co to je. Dokonce už se domýšlel, že je opuštěná, že tu stojí nejméně několik let a že uvízla v písčitém dnu.

Měl pravdu. Když se dostali až k zálivu a sešli k vodě, Gaj si všiml, že dlouhý trup a obě palubní nástavby jsou pokryty obrovskými rezavými skvrnami, protože bílá barva už se na mnoha místech sloupala, plošina s palubními kanóny je silně nakloněná a hlavně míří do vody. V trupu zely černé díry s očazenými rozervanými kraji. Uvnitř samozřejmě nic živého zůstat nemohlo.

»Je to určitě bílá ponorka?« zeptal se Maxim. »Už jsi ji někdy předtím viděl?«

»Řekl bych, že je to ona,« usoudil Gaj. »Na pobřeží jsem nikdy nesloužil, ale ukazovali nám fotografie, mentogramy…, často ji popisovali… Kdysi se dokonce promítal mentofilm Tanky v pobřežní obraně… Je to ona. Pokud tomu dobře rozumím, bouře ji zahnala do zálivu, ponorka uvízla na mělčině a vtom se přihnala hlídka. .. Vidíš, jak ji rozvrtali? To není trup, to je řešeto…«

»Máš pravdu, nevypadá pěkně,« zabručel Maxim s očima upřenýma na loď. »Nepůjdem se na ni podívat?«

Gaj znejistěl.

»No, vlastně bychom mohli,« zamumlal váhavě.

»Copak?«

»Já nevím, jak bych ti to vyložil…«

A opravdu, jak mu to říct…? To se jednou ostřílený válečník kaprál Serembeš nechal ve ztichlých a setmělých kasárnách krátce před večerkou slyšet, že na bílých ponorkách prý se neplaví normální námořníci, protože na bílých ponorkách slouží jen umrlci, kteří si tu tak odsluhují další období, hlavně zbabělci, kteří umírali s hrůzou a děsem v srdci… Po dně moří a oceánů šmejdí mořští démoni, sbírají utopence a sestavují z nich posádky… To se Makovi vykládat nedá — vysmál by se člověku, přestože na tom není absolutně nic k smíchu… Nebo takový řádný vojín Leptu, degradovaný důstojník — ten když se napil, tak to rozbalil rovnou: »Kluci, všichni tihle vaši degeneři, všelijaký mutanti, radiace, to jsou jen dětský nemoce, který se daj přežít a překonat, ale hlavně se, kluci, modlete, kudy chodíte, aby vás osud někdy nezanes na bílou ponorku; kluci, to je lepší rovnou chcípnout než si na ní třeba jen rukou šáhnout, a věřte mi, že já to musím vědět nejlíp…« Nikdo nevěděl, za co byl Leptu degradován, ale předtím sloužil u pobřežní stráže jako velitel hlídkového člunu…

»Pochop,« řekl Gaj procítěně. »Jsou všelijaké pověry, legendy… Vykládat ti je nebudu, ale třeba rytmistr Čaču říkal, že všechny ponorky jsou něčím nakažené a na jejich palubu se proto za žádnou cenu nesmí vstoupit… Dokonce na to vyšel zvláštní rozkaz, a taky se říká, že poškozené ponorky…«

»No dobře,« přerušil ho Maxim. »Ty počkej tady a já půjdu. Hned se podíváme, co je to za epidemii.«