Ondřej Neff - Měsíc mého života

Otřásl jsem se, protože mi bylo jasné, jak se o nás postarají.

„Žádáme, aby nás vyslechl Můstek.“

Tohle ty chlapíky rozesmálo.

„Chlapče drahá, odkud jsi spadl?“

Nesmáli se ale dlouho. Vedli nás, jak se ukázalo, do svého bloku, kde nás chtěli vyslechnout a ověřit naši totožnost, ale kde se vzal, tu se vzal, cestu nám zastoupil chlápek v uniformě plukovníka Nové Hranice. Připadal mi nějaký povědomý, ale teprve po chvilce jsem přišel na to, kdo to je: Luigi Mantella II., můj starý dobrý přítel z divokých dob Luny, otec dříve vlídného, nyní komisního Luigiho Mantelly III.!

„Stát!“ zvolal pánovitě. „Tyhle lidi musí vyslechnout Můstek.“

Zastavili jsme se. Příslušníci vnitřní stráže však nepatřili do police s tuctovým zbožím.

„Byli zadrženi na území Můstku, a proto patří do mé pravomoci,“ řekl ten, který se prve divil, odkud jsem spadl, a který vypadal na znalce čichové poezie. „Vedeme je k výslechu, plukovníku.“

„V případě podezření z velezrady právo výslechu přísluší jenom Můstku!“ pokusil se Mantella II. zahřímat, ale nějak se mu to nepodařilo. „Nařizuji vám… na mou zodpovědnost…“

Obličej znalce čichové poezie ztuhl, takže i jeho nos, na první pohled dobrácky měkký, by mohl vrtat díry do silikitových stěn.

„Pane plukovníku, veškerá odpovědnost za bezpečnost území Můstku přísluší vnitřní stráži. Prosím vás, ustupte a nemařte úřední výkon!“

„To je porušení subordinace! Dostanu vás před vojenský soud!“

„Vojenský soud spravedlivě rozhodne, kdo v tomto případě překračuje okruh svých pravomocí!“

Zdálo se mi však, že odhodlání podřízených našeho znalce poezie (byl to zřejmě jejich velitel) se jaksi viklá. Navíc i my, Agnes a já, jsme měli zájem na tom, aby nás vyslechli členové Můstku. Jestliže Levasseur měl pravdu, mohli bychom vyvolat na Můstku pěknou melu a z ní pak vytěžit nějakou tu výhodu. Slabá naděje, ale přece jenom naděje!

„Pane plukovníku,“ oslovil jsem Mantellu II., „známe určitá fakta, která jsme ochotni sdělit jenom členům Můstku.“

„Jde o velezradu?“

„Bez jakékoli pochyby, pane plukovníku!“

„Já vám nařizuji, majore,“ zahřímal Mantella II. Jenže šelma narazila na šelmu. Ono už to bývá tak zařízeno, že není snadno určit a posoudit význam a váhu plukovníka ve stejnokroji a majora v civilu. Nutno říci, že na sebe řvali pěkně a dlouho a že major přitom pozvolna vítězil: zvolna jsme se šinuli chodbou původním směrem. Napadlo mě, že bychom se mohli vyškubnout a nějak snad proklouznout do sálu Můstku, ale naši průvodci snad vytušili, co mám za lubem, a popadli nás za paže.

Mantella II. najednou přestal křičet, zaklapl ústa jako šuplík, otočil se a mašíroval pryč, jako by si vzpomněl, že nechal na sporáku čajník.

Vítězství přišlo tak náhle, že to překvapilo samotné vítěze.

Napadlo mě, že plukovníkův ústup je trochu podezřelý, ale za prvním nápadem nenásledoval už žádný další, takže jsem si ho nechal raději pro sebe.

Odvedli nás tedy tam, kam nás odvést chtěli, a nastal obvyklý výslech, jakých jsem v životě zažil už desítky. Trochu mě to zklamalo. Doufal jsem, že vnitřní stráž Můstku postupuje onačejšími metodami než arkádští policajti s oblejskanými zadnicemi.

Podivili se, pravda, když jim Agnes M'Botová sdělila svoji skutečnou identitu.

„Vy jste muž?“

„Račte mi věřit,“ odpověděla hlasem Dědka Čucháka.

„Je to android,“ chtěl jsem vysvětlit, ale okřikli mne, abych mlčel. Záhy se však ukázalo, že mají jiné prostředky než policajti v Arkádii. Ani Agnes, ani já jsme nechtěli prozradit doktora Kurze, jenže oni z nás to tajemství vydolovali tak snadno, že jsem se nestačil divit. Oni tam měli nějaké psychosnímače, nebo co, a listovali si v nás jako v knížce potištěné velikánskými písmeny. Jen ukázali prstíkem a my se předháněli, kdo z nás začne mluvit dřív. Nejvíc, pravda, mluvil Dědek. Měl toho víc na vyprávění a páni byli zvědaví, proč se prohání po Lagrangu v podobě krásné dívky. A taky chtěli vědět, kdo z něho krásnou dívku udělal. Že by měli taky zájem? Dědek jim to vyklopil, i s adresou a spojením.

„Doktor Kurz, Arkádie,“ dumal major nahlas. „Zajímavé… Ověříme si to!“

Orákl s obvyklou úslužností nalezl spojení s doktorem Kurzem. Se samotným spojením to však už bylo horší.

Bylo zablokované. Teď ovšem major ukázal, co dovede, a jaká je moc vnitřní stráže Můstku.

„Kdo nařídil blokádu?“

„Komodor Avram Stavropulos,“ odpověděl orákl.

„Z pověření Můstku nařizuji otevření blokády!“

„Ano, pane,“ pravil orákl zdvořile.

Na obrazovce se nám otevřel pohled do pracovny doktora Kurze.

Doktor vypadal unaveně, byl zarostlý a pod očima měl temné kruhy. Spolu s ním byli v místnosti dva muži NH. Povalovali se v křeslech. Když se ozval telkom, snažili se zaujmout důstojnější pozici.

„Major Fekete, vnitřní stráž Můstku,“ představil se znalec poezie. „Doktore Kurzi…“

K našemu úžasu oba muži v blankytných uniformách vyskočili z křesel a běželi k doktorovi. Ten vyjeveně hleděl na svoji obrazovku.

„Můžete potvrdit, že jste operoval…“ začal major.

Doktor Kurz otevřel ústa. Jeho strážci viděli na obrazovce muže ve stejnokroji majora. Byli znalí, stačili se podívat na identifikační znaky spojení a viděli, že major má plné moci Můstku. Postavili se tedy do pozoru, takže vypadali jako cínoví vojáčci — poté, kdy se cínaři utrhne ruka.

„Já… operoval…“ blekotal doktor Kurz.

„Mluvte!“ štěkl major Fekete.

Cínový vojáček po doktorově levici ožil a vrazil do něho loktem. Trefil se zřejmě do míst, které bylo takto už mnohokrát v posledních hodinách zasaženo. Doktor zkřivil obličej bolestí.

„Slyšel jsi? Mluv!“

„Ano… ano… operoval jsem…“

Podíval jsem se na Dědka — Agnes. Třeba se dozvím nějaké zajímavé anatomické podrobnosti. Pořád mi vrtalo hlavou, jestli budu muset doma na záchodě kontrolovat to prkýnko.

„Řekněte všechno,“ houkl major. „Naprosto všechno.“

Iniciativní cínový vojáček mu chtěl pomoci.

„Tak řekni panu majorovi, koho jsi operoval?“

Doktor Kurz horlivě zakýval hlavou, upřel na mne zrak, ukázal prstem a zvolal: „Oba jsem operoval! Pruse i Nedomého!“

Podívali jsme se s Dědkem-Agnes na sebe. Bezděky jsem si sáhl do rozkroku. Tam bylo všechno v pořádku. Kristepane, věděl jsem, že mi operovali oko. Co jiného…

Do toho křičel doktor Kurz: „Nedomý v sobě má bombu! Ta bomba brzy vybuchne. Musíte…“

Obrazovka potemněla. Pak někdo přerušil spojení.

„Rychle!“ vykřikl major.

Jeho lidé jednali rychle, třebaže jsem jejich počínání dokázal sledovat jenom těch pár vteřin, než jsem ztratil vědomí.

Až později mi vyprávěli, co všechno se dělo poté, co mě sejmuli psy-chinou a odlifrovali na marodku. Tam mi otevřeli hrudní koš cirkulárkou dřív, než mi stačili rozepnout knoflíky na košili.

Doktor Kurz nelhal. V mé hrudi skutečně nalezli ukrytou časovanou bombu velikosti mužské pěsti, která by zabila mne a všechny členy Můstku a rozbila centrální část Lagrangu tak snadno, jako dítě roztluče vánoční ozdobu, a uvolnila tím Stavropulovi cestu k té nádherné metě, které se odpradávna říká nekontrolovaná moc.