Ondřej Neff - Měsíc mého života

Lekl jsem se příšerně.

Stál jsem tu v nevelké kruhové místnosti s Agnes sám. Uvědomil jsem si, co to znamená.

„Agnes… Dědku…“

„No ovšem,“ zabručel Dědek Čuchák ústy té překrásné mladičké černošky, „jsem to já, kdo jiný?“

Na Lagrangu skutečně není nouze o překvapení!

Doktor Kurz si tentokrát dal s Dědkem Čuchákem práci a vyvedl mistrovské dílo. To, čemu říkám „Agnes“, byl fakticky android té nejnovější generace (patnácté? šestnácté? musel bych se zeptat oráklu), tak pokročilé, že ani ten nejfanatičtější lovec androidů ze Stavropulovy party by nepojal ani stín podezření.

Vymyslel pro Dědka ten nejdůmyslnější převlek. V mladičké seržantce úderných oddílů Nové Hranice by nikdo psance nehledal. Byla to stará technika, chlapi se nechávali předelávat na ženskou a ženské na chlapy ještě dřív, než jsem se narodil, a v jednadvacátém století bylo několik údobí, kdy se takové přeměny děly tak často a tak snadno, jako když ženská změní u kadeřníka frizůru. Čemu jsem se tedy měl divit? No a vidíte, divil jsem se. Nevím, jak to vysvětlit, prostě — cítil jsem se vedle Dědka v podobě Agnes převelice nesvůj. Chtěl jsem se Dědka zeptat, jestli byl doktor Kurz důsledný do všech anatomických detailů. Netroufl jsem si. Co kdyby se Agnes urazila? Zatracenej život blbej! Po sto letech parťáctví se budu muset ostýchat! A doma, na záchodě, bude pořád prkýnko dole.

„Nehledal…“ opakoval Dědek Čuchák. „Nehledal, až na to, že mě Luigi Mantella chytil za tři neděle.“

„Mantella Třetí,“ opravil jsem ho. „Mimochodem… nemohl bys mluvit dívčím hlasem? Nedovedeš si představit, jak strašně to zní, když…“

Opravdu, bylo mi z toho špatně. Agnes — budu jí tak říkat — se podivila:

„Vážně? To by mě nenapadlo!“

A vyprávěla dál. Mantella III osvědčil svůj ostrovtip a Dědek-Agnes myslel, že je všechno ztraceno. A pak shledal ke svému úžasu, stejně jako jsem to o něco později zjistil i já, že jeho zájmy a Stavropulovy zájmy se překvapivě shodují: vedení Nové Hranice v Arkádii má velký zájem na odhalení člena Můstku, který se kdysi pokusil Dědka Čucháka zabít a teď ho chtěl odstranit z cesty metodami, dejme tomu, diplomatickými.

„Poslali mě sem, abych ho našla,“ pokračovala Agnes. „Mají tady všude svoje lidi. Pomohli mi dostat se až do bezprostřední blízkosti okruhu Můstku. Dokázala bych se dostat i na zasedání Můstku, ale co bych tam byla platná? Kubo, já přece nikoho nepoznám! Nemám jedinou vzpomínku na to, co bylo před tím velkým střílením!“

„Proto jsem tady já,“ pokrčil jsem rameny. „Ukážu prstem, řeknu: 'To je on!' a ty budeš jednat. Co uděláš?“

„Jednat budou ostatní členové Můstku. Ti s ním zatočí, však se budeš divit.“

Jen aby nezatočili s námi, napadlo mě. Nějak se mi to přestávalo líbit, pokud se mi to ovšem někdy líbilo. Připadalo mi to všechno směšně vykonstruované, nalinýrované podle křivého pravítka. Já mám shodné zájmy se Stavropulem, Dědek má shodné zájmy se Stavropulem, dostanem se na Můstek, já ukážu prstem a všichni řeknou: „Jéje, no né, my měli mezi sebou škodnou, a to se na to podívejme…“

„Pitomost… Dědku… Agnes… Tohle všechno je pitomost!“

Agnes se podívala na hodinky.

„Za pět minut přijede zdviž. Kurýrní služba přinese materiály na zasedání Můstku. Stavropulovi lidé právě v tuhle chvíli odstranili členy tajemnického sboru, kteří tady měli na kurýrní službu čekat. Vezmeme materiály a odneseme je na Můstek.“

„A já tam začnu vejrat kolem sebe, ukazovat prstem…“

Agnes se opírala o oválnou stěnu s rukama založenýma na prsou. A že to, panečku, byla nějaká prsa. Jestlipak Dědek… Ale ne, na něco takového nemůžu ani pomyslet.

„Ty se toho nevzdáš?“

„Ne,“ odpověděla Agnes. „Chci toho člověka poznat, chápeš to?“

„Co kdybychom to udělali bez skandálu. Já ti pošeptám, že to je třetí zleva, ty kejvneš a vypochodujeme ven, jako by se nic nestalo.“

Zavrtěla hlavou.

„To nepůjde. Dobrá třetina členů ostrahy patří ke Stavropulovi. Jsou informováni. Nepustí nás ven. My musíme se Stavropulem táhnout za jeden provaz, jinak nás tím provazem uškrtí.“

„Nepřipadáš si hloupě? Táhnout za jeden…“

Uslyšel jsem hučení zdviže.

„Zmizíme odsud,“ naléhal jsem. „Pojď!“

„Kam?“ usmála se Agnes smutně. „Jsme pěšáci v rozehrané partii. Smíme jenom o jedno pole kupředu.“

„Anebo šikmo!“

„To bychom museli vzít figuru. Na to nemáme sílu. Tvař se úředně, už jsou skoro tady.“

Za dveřmi hekly brzdy zdviže.

Také za zády nám něco zahučelo. Ohlédl jsem se. Oboje se otevřely takřka současně, dveře zdviže i ty doposud skryté v oválné stěně kruhové předsíně. Mohl jsem si představit, že jejich rámy jsou ve skutečnosti rámy obrazů a že ty obrazy jsou naprosto stejné. Mohly by se jmenovat „Zatýkání zločinců“. Chlapi s tvářemi vyřezanými z ledu. Namířené zbraně. Ježatí, ramenatí, nohy v holínkách s tvrdou podrážkou. Stačilo mi, abych se na ty holínky podíval, a rozbolelo mě celé tělo. Ani jednoho z těch hochů bych nechtěl mít jako svědka na svatbě. Vypadali jako výlisky jednoho kadlubu. Jen jeden se lišil: měl na ramenou frčky. Právě on nám laskavě sdělil, že Agnes M'Botová a Jakub Nedomý se od této chvíle nacházejí v nepříjemném stavu zatčení, a vyzval nás, abychom šli s ním.

Co jiného zbývalo pěšákům na šachovnici než táhnout o jedno pole?

„Vidíš, ty vole,“ řekl jsem vyčítavě Dědkovi Čuchákovi, zašitému do těla černošské krasavice. Jeden z našich průvodců mě žďuchnul pažbou do zad. Jiný by to považoval za dělovou ránu, ale bylo to jen žďuchnutí, vždyť mi ani nepřerazil žebro. Fakt je, že bych byl málem upadl, kdyby mě Agnes nezachytila. Doktor Kurz odvedl skvělou práci, tenhle android měl sílu tří chlapů.

Zavedli nás do velikého sálu, kde se to hemžilo blankytnými stejnokroji, a já si bláhově pomyslel, že tihle zaměstnaní činovníci, kteří tu pobíhají kolem oráklů, dohadují se, rozhodují, dávají příkazy, rozmlouvají na pěti telkomech současně, že to jsou členové Můstku. Na Dědka, či spíš Agnes, však ten pohled neudělal žádný dojem. Její tvář byla lhostejná a já pochopil, že tohle je pouze nějaká kancelář, kdežto sál Polobohů je někde jinde.

Stráž nás předala příslušníkům vnitřní stráže, kteří neměli uniformu. I vzezřením se lišili od našich dosavadních průvodců. Byli starší a vypadali docela inteligentně, zvlášť jejich velitel. Jistě by s ním byla zajímavá debata o šeříkovém období klasika čichové poezie Svana Lindgrena. Na všech bylo vidět, že jsou zasvěceni do nejtemnějších tajemství Můstku a že by je nepřekvapilo ani sdělení, že Země je placatá a netočí se. S uniformovanými strážci komunikovali stroze a přezíravě. K nám se chovali téměř vlídně. Asi by mi dali pivo, kdybych o ně požádal. Uvědomil jsem si, že ještě před dvěma měsíci bych to bez rozpaků udělal. Jenže po zkušenostech ze stadionu už nikdy nebudu takový jako dřív. Už nebudu ten starý Kuba Nedomý, který si houbelec dělá z Petra i Pavla a štráduje si to životem svou cestou, jak se mu zlíbí.

„Kam nás vedete?“ zeptal jsem se. Chvilku to trvalo, než jsem se osmělil.

„Ověříme, kdo jste a co jste, a pak vás pošleme zpátky na Lunu. Tam se o vás postarají.“