Ondřej Neff: Měsíc mého života

Jedné věci jsem si ale všiml hned při příletu: nikde jsem neviděl jedinou známku toho, že by lodě přivážely z Luny na Lagrang vězně. Naše loď přistála téměř prázdná, spolu se mnou přicestovala skupina techniků a nějací úředníci. To samozřejmě ještě nebyl důkaz, ale mé oči (ano, oči, za zničené mi dali dobrou protézu, byla to profesionálně provedená operace, trvala jen půl dne a věřte, že se mi po ní dokonce i líp dýchalo, jako by se mi v prsou ulevilo, operaci zřejmě nedělal žádný šumař, a když už se mi rýpal v oku, projel mě celého a tu a tam něco povyspravil) zkušeného kriminálníka by okamžitě odhalily maličkosti, které by nezkušený člověk nechal bez povšimnutí: oddělené koridory a vyhrazené přistávací plochy; předimenzované strážnice; podezřelá „okna“ v letovém řádu.

Nic takového! Tohle byl rušný otevřený port, kde si nikdo nikoho nevšímal. Veliké ploštice tiše klouzaly po magnetických polštářích a převážely na svých zádech neladné kupy nákladu. Mezi nimi se proplétali androidi — na Lagrangu nikdo nezakázal výrobu a provoz androidů — a stěhovali náklad do útrob kosmických lodí.

Na odstavných plochách tábořily tisícihlavé skupiny lidí. Nebyl na ně radostný pohled, třebaže mezi nimi byly i děti (další důkaz výjimečnosti postavení Lagrangu Jedničky, kde neplatily lunární zákony o regulaci porodnosti). Všichni ti lidé měli unavené šedivé tváře. Zápas se smutkem je už přestal bavit a dávali volný průchod svému stesku. Dovedl jsem to pochopit, vždyť se tady narodili, tady v útrobách kosmického ostrova, odkud byl nerušený výhled na Slunce, ale i na Lunu a na Zemi, na dva obrovské disky, jeden stříbrný a druhy modrý, postříkaný šmouhami mračen. Až nastoupí do lodi a odlepí se od plochy portu, skončí jejich život. Druhý zase nastane, ale tuhle možnost jejich cit doposud nedokázal připustit. M'Botová mě zavedla k nízkému žlutavému vozítku. Zavazadla jsem žádná neměl, podle instrukcí kapitána Levasseura mě měl vystrojit Třetí pluk, k němuž náležela služebním zařazením i M'Botová.

Byla to milá mladá žena, která mi až podivuhodně připomínala jistou dívku jménem Geneviève, ale — věřte tomu nebo ne — měla něco společného i se Su; snad temperament, snad způsob mluvy.

Během půlhodinové jízdy vedle M'Botové jsem okřál mnohem víc než během čtrnáctidenního rehabilitačního programu. Zvolna ze mne padala tíseň, kterou jsem si neuvědomoval, dokud mi zatěžovala ramena. Brzy jsem pochopil, v jakém zásadním rysu se Lagrang liší od Arkádie: zde bylo všechno v pohybu, lidé byli činorodí, měli nějaký cíl a pracovali, aby ho naplnili. Kdežto obyvatelé Arkádie? Ti jenom žvanili o velkých cílech, grandiózních úkolech, obětech jednotlivce vůči celku.

I já, který jsem nikdy nepodléhal pasivitě, jsem skončil jako hlídač v portu, smutný piják piva, které bylo navíc rok od roku horší.

M'Botová mi vykládala o tom, kolik lidí se vrací na Zemi, o tom, že hnutí Nové Hranice těm lidem v návratu nebrání (to mě také překvapilo, protože kapitán Levasseur tvrdil pravý opak) a že také Země je na příliv repatriantů připravená, zejména rozsáhlým medicinálním programem, který jim pomůže adaptovat se na šestinásobnou gravitaci.

„Kdyby tohle existovalo před sto lety,“ povzdechl jsem si. Seržantka na to neřekla nic.

Vnitřek Lagrangu byl pravý labyrint, ale M'Botová se v něm dokonale vyznala. Někdy se mi zdálo, že jezdíme v kruhu, ale to bylo tím, že jsme potkávali kolony věčně stejných lidí s šedivými unavenými tvářemi a s neforemnými ranci na zádech. Osobně nesli svoje nejcennější věci, protože se báli, celkem oprávněně, že by se jim mohly ztratit v chaosu, který tu všude vládne. Kdo by se vážně staral o osud rance v nitru kosmického ostrova, který už za tři týdny bude odeslán na dlouhou pouť do sluneční pece!

„Už bychom tam dávno byli,“ vysvětlovala mi ta dívka, která se mi čím dál více líbila, „jenže některé spoje už demontovali a všude jsou hrozné objížďky.“

Mohla mi namluvit cokoli, protože orientaci jsem ztratil už dávno. Nevím proč, ale důvěřoval jsem ji stále víc.

„Řekli vám, proč jsem přiletěl?“ zeptal jsem se jí. Zasmála se tomu.

„Čím to je, že nevěříte ničemu a nikomu?“

Chtěl jsem odpovědět, že v Arkádii nikdo nevěří ničemu a nikomu od té doby, kdy tam začal pan Stavropulos uplatňovat nové móresy, ale tak dalece jsem dívce nevěřil, abych to řekl nahlas.

„To není podezíravost,“ namítl jsem tedy. „Opatrnost je hlavní vlastnost příslušníka Nové Hranice.“

„Opatrnost? Já myslela, že statečnost!“

Měla krásné bílé zuby, svítily v té tmavé tváři rozhodně víc než maják na hlídačské kukani tam dole na portu Arkádie. Dole? Nebo nahoře? Čert se v tom vyznej.

Blesklo mi hlavou, že to děvče vede nějaké divné řeči a že snad měl kapitán pravdu, když mi během mého čtrnáctidenního rehabilitačního programu vykládal o tom, že Můstek, ale bohužel i důstojnický sbor NH na Lagrangu je prolezlý zradou, takže on a členové velení lunární sekce doufají, že moje odhaleni způsobí průlom do hradby falše, jíž jsou všichni ti zrádci obrněni.

Konečně zastavila. Opět jsem si vzpomněl na své havířské začátky: ocitli jsme se totiž na dně šachty, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu. Musela být vysoká dvě stě, možná tři sta metrů. Vysoká? Spíš hluboká, jak mi dívka připomněla. Je to šachta ústřední zdviže vedoucí do prostoru Můstku. Pohybujeme se hlavou ke středu stanice, nohama k obvodu.

„Na to si zvykneš, promiňte, zvyknete.“

„Říkají mi Kuba,“ podal jsem jí ruku. Usmála se. Shůry, nebo spíš zdola, přišuměla kabina zdviže.

„Jmenuju se Agnes,“ řekla. Dveře za jejími zády se otevřely. Nepřestávala se usmívat a moji ruku nepouštěla. Oči měla zlaté a ještě hlubší než ta šachta tady.

Hleděl jsem do těch očí a čekal, kdy se do nich propadnu.

Vešli jsme do kabiny. Dveře se za námi zavřely jako čelisti nějakého bezzubého, dobráckého, ale mimoděk nebezpečného zvířete.

„Ty znáš Dědka Čucháka?“ zeptal jsem se jí.

Zasvítila na mne zuby.

„Moc dobře.“

Nesmyslně mě píchla v prsou žárlivost. Opravdu, jsem úplně nemožný stařík!

„Kdy se s ním uvidím?“

„Velice brzy.“

Zdviž se zastavila a trochu mi přitom rozhoupala žaludek. Odvykl jsem tomuto druhu cestování!

Bezzubé čelisti zdviže se otevřely. Agnes mě uchopila za loket a vyvedla ven. Neuvědomil jsem si, že nastane tma, až se za námi dveře zavřou.

Zavřely se a nastala tma.

„Vítám tě na Lagrangu,“ ozval se Dědek Čuchák.

Byl blízko, velice blízko.

„Agnes…“ ozval jsem se.

„Tady jsem,“ odpověděla. Znělo to ze stejného místa, odkud jsem zaslechl Čucháka!

„Proč je tu taková tma?“

„Chci tě připravit na určité překvapení,“ ozval se ve tmě Dědek trochu rozpačitě. „Nerad bych tě vylekal.“

„Myslíš si, že jsem nemluvně? Nemůžeš přece vypadat hůř než za starých časů, než tě dal doktor Kurz do pořádku!“

„Frankensteinovo monstrum,“ zažertoval. Nikdy jsem se před ním nezmínil o té staré knize. Vida, kam vede samostudium. Dědek studoval monstrologii.

„Přestaň si hrát na schovávanou. Agnes, rozsviť, ať už to máme za sebou!“

„Jak myslíš,“ řekla Agnes a rozsvítila.