Vladimir Obrucev - Plutonie

Když se jeho přátelé k večeru vrátili a dozvěděli se o Katině útěku, velmi se rozzlobili. Papočkin musel vyslechnout spoustu výčitek za svou neukázněnost. Na pronásledování uprchlice však nebylo ani pomyšlení. Utekla už příliš daleko a k honičce za ní by bylo třeba vyzbrojit celou výpravu. A i tak by bylo nejisté, zda ji dohoní. Katu běžela nalehko a při lovu se naučila uběhnout i sto kilometrů za den. Výprava se saněmi však mohla ujet sotva polovinu té vzdálenosti. Chtít si dívku proti jejímu přání vybojovat u jejích rodičů nemělo smysl.

Na štěstí si Katu před útěkem několikrát vyfotografovali zpředu, se strany i s boku a také jí podle všech anthropologických pravidel změřili, vzali jí sádrový otisk tváře a udělali otisky rukou i nohou.

Na zpáteční cestu přes ledovce se mohli pustit nejdříve koncem března nebo dokonce počátkem dubna, aby zastihli nahoře už dost dlouhý den a dostali se počátkem léta na jižní pobřeží Nansenovy země. Do odjezdu zbývaly ještě skoro dva měsíce. Rozhodli se, že toho času využijí k výcviku lidí i psů v delších výletech na saních. V posledních dnech začali pozorovat na pokraji lesů čerstvé stopy — patrně sobů, ba i pižmových turů a vlků. Proto mohli počítat s lovem, vypravíli se na den na dva daleko od jurty. Lidé i psi velmi potřebovali čerstvé maso; uzené se jim už tuze zprotivilo a Katu jeho zásobu také značně ztenčila svou žravostí. Uzené maso si museli opatrovat na zpáteční cestu a do odjezdu si k jídlu opatřovat zvěřinu. Na výpravy chodili střídavě tři s dvojími saněmi a se stanem, kdežto druzí tři muži s jednou zápřeží psů zůstali v jurtě a odpočívali si po předešlém výletě.

Na konci března se cestovatelé rozhodli, že vyrazí přes ledy na zpáteční cestu. Meteorologickou budku nechali na místě a v ní, stejně jako ve skladě pod pahorkem, schovali v zaletované skřínce stručné údaje o výpravě, která objevila Plutonii, a o hlavních výsledcích cesty na jih. Dalo se čekat, že počátkem léta navštíví pralidé pahorek, a proto aby neodnesli skřínky a nerozbourali budku, rozestavili cestovatelé na poličce v budce několik dřevěných sošek, které vyřezala Katu, a na podlaze budky jako oběť složili všechny kosti, jež se jim tu nahromadily, prázdné plechovky od konserv a podobné haraburdí. To všechno si vymyslil Igolkin, který se s divochy více sblížil než učený Borovoj.

Saně, pořádně obtížené sbírkami, jídlem a majetkem výpravy, vyrazily přes sněhobílou tundru k úpatí ledovců.

Tato zpáteční cesta přes Nansenovu zemi trvala celý měsíc; překročení ledového pásma, dlouhé stoupání na Ruský hřbet a sestup dolů po ledovcových splazech, úporný vítr, který vál proti nim, přetížené saně, málo psů — to všechno ztěžovalo pohyb a vyžadovalo vypětí všech sil. I časté vánice zastavovaly postup, ale zato si při nich lidé i psi mohli odpočinout. Po ledovém pásmu se už začal střídat den s nocí. Cestovatelé to již dávno neviděli. Některé sklady potravin, které zanechali na cestě, nenašli, ale na Truchanovově mysu nalezli nové skladiště s roční zásobou potravin. Zřídila je tam „Polární hvězda“. Našli v něm dopis se zprávou, že loď přezimuje deset kilometrů na východ od mysu. S vrcholku mysu bylo vidět v dálce loď a na polovině cesty došlo k radostnému shledání. Dokonce i Truchanov jim vyjel vstříc na saních, které táhli mladí psi, narození během plavby na „Polární hvězdě“. Vítání a otázkám nebylo konce. Truchanov se rozzářil, když slyšel, že jeho předpoklady o nitru Země byly skvěle potvrzeny.

Několik dní po návratu výpravy na „Polární hvězdu“ rozpoutala se prudká, v těchto šířích obvyklá vánice. Přerušila všechny procházky a práce na čerstvém vzduchu. Cestovatelé si krátili čas v klubovně, vypravovali si o přezimování mezi ledy i o cestě do Plutonie. Truchanova zajímaly zejména podrobnosti o sestupu do podzemního světa, kdy se výprava setkávala s různými nepochopitelnými jevy.

„A zdalipak víte, Nikolaji Innokentěviči,“ pravil Kaštanov, „že váš dopis, který jsme otevřeli toho dne, kdy jsme v tundře, jež vystřídala ledovce, spatřili mamuty, objasnil nám sice, kam jsme se dostali, ale neuspokojil nás. Rádi bychom věděli, jak jste došel k domněnce, že je zeměkoule dutá, k domněnce, která se tak skvěle potvrdila.“

„Jestli vás to zajímá,“ odpověděl Truchanov, „tenhle nápad není můj, a dokonce není nový. Vyslovili jej už před více než sto lety někteří vědci v západní Evropě a já jsem na něj narazil, když jsem prohlížel staré časopisy. Zaujalo mě to a začal jsem jej zkoumat. Došel jsem při tom k přesvědčení, že tento předpoklad je pravděpodobný.“

„A neprozradil byste nám své důkazy?“

„S radostí. Jestli chcete, udělám vám ještě dnes večer podrobnou přednášku.“

Večer byla v klubovně zajímavá vědecká beseda.

Truchanov se krátce zmínil o názorech starých národů o Zemi, jež plave v prastarém oceánu jako deska, i o Aristotelově učení o kulovitém tvaru Země a zastavil se podrobněji u názorů novověku.

„Na konci osmnáctého století vědec Lesley tvrdil, že vnitřek Země je vyplněn vzduchem, který pod tlakem září. V tomto vzduchu se pohybují planety — Proserpina a Pluton…“

„Pluton?“ neudržel se Borovoj. „Tak jsme tedy pro vnitřní svítící těleso nevymyslili nic nového…“

„Ano, s tímhle jménem vás předešli,“ pokračoval Truchanov. „A někteří vědci dokonce vypočítali pohyby těchto planet, které prý působí magnetické bouře a zemětřesení, přiblížíli se k zemské kůře. Podle Lesleyova názoru panuje na vnitřní straně Země, osvětlené měkkým elektrickým světlem, věčné jaro, a proto tam existuje bohaté rostlinstvo a svérázný svět…“

„A měl naprosto pravdu!“ zvolal udivený Papočkin. „Vchod do zemského nitra — podle Lesleyova učení — má být asi v 82° severní šířky…“

„Ale to je přece nepochopitelné!“ spráskl ruce Makšejev. „Jak to mohl určit tak přesně? Našli jsme jižní okraj tohoto vchodu na 81° a několika minutách.“

„Lesley jej určil podle místa největší intensity polární záře, protože předpokládal, že polární záře vychází právě z nitra Země, že to jsou elektrické paprsky, které osvětlují její vnitřek. Lesleyovo učení nalezlo mnoho přívrženců a tenkrát dokonce vážně uvažovali o tom, že vyšlou do nitra Země výpravu.“

„Tak vida,“ usmál se Gromeko, „i v tomhle jsme málem měli předchůdce!“

„K výpravě však nedošlo, protože vědecké autority toho věku — Buffon, Leibniz a Kircher — se Lesleyově hypothese vysmáli a odsoudili ji jako fantasii. Hájili tvrzení, že Země má řídké žhavé jádro, buď jedno společné, nebo s početnými druhořadými ohnisky, které se nazývaly profiliace. Na konci osmnáctého století přemohla harmonická hypothesa Kantova a Laplaceova o vzniku celého našeho planetárního systému z plynné rozžhavené mlhoviny skoro všechny hlavy a vše ostatní odsunula do pozadí.

Kormuls však v roce 1816 dokázal, že Země je uvnitř dutá a že její kůra je silná tři sta anglických mil.

Halley, Franklin, Lichtenberg a Kormuls si snažili vysvětlit jevy zemského magnetismu a jeho věčné změny existencí hypothetické vnitřní planety. Německý profesor Steinhauser v roce 1817 považoval existenci této planety, kterou nazýval Minerva, za skoro nepochybnou.