Vladimir Obrucev - Plutonie

Na kraji se na chvilku zastavili, aby se podívali, co divoši udělají. Výstřely ustaly a divoši se pak začali zdvíhat se země a tiše spolu hovořili, zřejmě o neobyčejné události. Někteří se shlukli kolem ohně, jenž jim byl odevzdán, a dívali se do plamenů, které ztratily své pány, jako by jim ty plameny mohly něco vysvětlit. Brzo dvě z žen, které hlídaly zajatce, vzaly kopí a rozběhly se za hordou, zřejmě aby jí pověděly, co se stalo. Třetí žena zůstala u chatrče zajatců, patrně proto, aby děti a mužští nerozkradli dárky. Sama však se jich neodvážila dotknout.

Cestovatelé došli k saním, které nechali v lese, a pak zamířili zpátky na sever. Saně museli táhnout po úzké pěšině, pokryté opadaným listím.

Jak se vzdalovali od tábořiště, Igolkin občas vyrazil ostrý hvizd, na který zvykl psy. Drželi se pořád kolem hordy a na toto zahvízdnutí poslechli. Igolkin je krmil odpadky masa, ale psi tuze zdivočeli, a tak se jich divoši báli a k chatrčím je nepouštěli. Někteří psi zahynuli v bojích s všelijakými šelmami, ostatní teď odešli s hordou na lov a po námořníkově zahvízdání se jich sběhlo jen pět, kteří zůstali při tábořišti. Běželi kousek za saněmi, ale nedali se chytit a cenili zuby na Generála, jenž k nim přiběhl. Za několik dní se museli krmením ochočit, aby se z nich mohlo sestavit spřežení aspoň pro jedny saně.

Cestovatelé šli dvanáct hodin, urazili asi padesát kilometrů a nakonec se zastavili na nocleh. Byli si jisti, že už je nikdo nedohoní.

Na nocleh se utábořili na velkém palouku. Jurtu postavili pro jistotu uprostřed, aby je divoši nemohli z křoví nenadále napadnout. Na stráži se střídali. Kromě toho psi zřejmě jurtu poznali a rozložili se na sněhu kolem ní. Těsně k jurtě je Generál dosud nepustil.

Při Kaštanovově hlídce se Generál vyplašil, zavrčel a pak začal bez ustání štěkat. Kaštanov si všiml, že se keře kolem celého palouku zlehka hýbou a praskají. Ihned vzbudil své druhy, a ti vyskočili s puškami.

Když se divoši přesvědčili, že se jim nenadálý výpad nezdařil, vyšli z lesa, obklopili celý palouk a začali se pak pomalu a nerozhodně blížit k jurtě. Byly to jen ženy, ozbrojené kopími. V zubech držely nože. Za nimi bylo vidět děvčata s oštěpy. Zaútočit zbraněmi se však neodvážily; zřejmě doufaly, že zajmou kouzelníky holýma rukama jako po prvé, aby je donutily k návratu do tábora. Proto Igolkin zadržel své druhy, aby hned nestříleli, a chystal se, že si s hordou promluví. Pro jistotu však je vybídl, aby nahradili kulku v jedné hlavni každé pušky brokovým nábojem.

„Broky do nohou na ně budou stačit,“ usoudil. „A jestli to přece jen nezapůsobí, teprve pak je pohostíme kulkami.“

Když se ženy přiblížily asi na třicet metrů, zamával Igolkin rukama a zvolal:

„Stůjte! Slyšte! Zakázal jsem vám pronásledovat nás. Neposlechly jste. Naše ohnivé šípy jsou připraveny, a kdo se odváží přistoupit blíž, bude jimi přemožen. Vraťte se!“

Divošky se zastavily, vyslechly námořníka a začaly spolu hovořit. Pak jedna z žen cosi vykřikla a ostatní zamávaly rukama na znamení, že s ní souhlasí.

„Vybízejí nás dva, abychom se k nim vrátili, horda prý bez nás nemůže žít. A ostatní ať odejdou!“ přeložil Igolkin a pak zakřičel:

„Kouzelníci nemohou dlouho žít s lidmi. Odcházíme na zimu do svých chýší ve velikém ledu a na jaře se vrátíme. Rychle odejděte!“

Ale část žen se už posunula o několik kroků vpřed a jedna dívka s mladickou odvážností rychle mrštila oštěpem. Proletěl Kaštanovovi kolem pravého ucha a zabodl se do jurty.

„Nu, nedá se nic dělat; musím střílet, dokud se nerozkuráží,“ zvolal Borovoj. „Broky do nohou, na různých místech kruhu, tam, kde stojí v hloučku! Ráz, dva, tři!“

Zaburácelo šest výstřelů a v odpověď na to se z různých míst v kruhu žen ozval křik a nářek raněných. Všechny se otočily a rozběhly se k lesu; mnohé kulhaly a zkrápěly sníh krví, avšak dívka, která mrštila oštěpem po Kaštanovovi, po několika krocích upadla a zůstala bez hnutí ležet.

„Nu, a co dál?“ zeptal se Gromeko, když se poslední ženy ztratily v křoví. „Máme ještě čekat, že nás napadnou, nebo se už neodváží?“

„Myslím, že jim to stačilo,“ usoudil Igolkin. „Rozhodně pojďme do jurty, aby nás netrefil oštěp nějaké bláznivé holky.“

Tahle opatrnost byla zbytečná. Ženy se s křikem stále vzdalovaly a brzo všechno ztichlo. Psi už neštěkali, vrhli se k ležící dívce a lačně lízali teplou krev, která se jí lila z rány. Igolkin a za ním i ostatní se tam taky rozběhli, aby odehnali zdivočelé psy.

Cestovatelé prohlédli ležící dívku a viděli, že je raněna jen do pravého stehna, ale že silně krvácí.

„To je divné, drobné broky nemohly udělat takovou ránu,“ poznamenal Papočkin.

„Někdo z nás omylem vystřelil z hlavně nabité kulí.“

„To jsem na ni mířil já!“ přiznal se Kaštanov.

„Chudinka, žije,“ řekl Gromeko, když dívku prohlédl. „Jen bolestí a strachy omdlela. Kule prolétla svalstvem nohy a kosti se nedotkla, pořádně jí však rozedrala svaly.“

„Co si s ní počneme? Ostatní přece utekly.“

„Musíme ji vzít s sebou do zajetí. A až se uzdraví, pustíme ji na svobodu.“

„Pustit ji!“ rozhořčil se Papočkin. „Ani za nic! Přivezeme ji na „Polární hvězdu“ jako velkolepý exemplář pračlověka, blízkého opici! To bude pro anthropology učiněný poklad!“

Gromeko odešel do jurty pro obvazy, zastavil dívce krev a ovázal ránu. Při tom otevřela oči, a když viděla, že kolem ní stojí kouzelníci, strachy se celá roztřásla.

Byla menší postavy, ale štíhlá; nebyla ještě ani příliš zavalitá, ani neměla silné svalstvo jako dospělé ženy. Tělo měla vzadu pokryto krátkou, ale dost hustou černou srstí. Na obličeji, na dlaních a nachodidlech jí srst nerostla. Hlava byla pokryta krátkými, mírně vlnitými vlasy. Tvar chodidla tvořil jakoby přechod mezi lidským a opičím; noha měla silně vyvinuté prsty a velký palec trčel daleko od ostatních.

Když Borovoj pozorněji pohlédl dívce do tváře, zvolal:

„Ale to je přece Katu, moje přítelkyně!“

„Copak vy jste je rozeznávali?“ užasl Kaštanov. „Pokud jsem si mohl všimnout, jsou si všichni navzájem podobni.“

„To jen na první pohled. Ale když se člověk pořádně podívá, pak rozdíly najde! Znali jsme mnohé z nich i podle jména, hlavně výrostky a děti. Katu mi často nosila maso, kořínky a všelijaké lahůdky, aspoň podle jejího názoru, a tím mi projevovala náklonnost.“

„A proto se taky odvážila hodit oštěp na jednoho z únosců svého milého!“ zasmál se Makšejev.

„Ano, o čtyři centimetry doleva — a byl bych jednooký!“ prohlásil Kaštanov.

Katu obvázali a chtěli ji odnést do jurty; začala se jim však škubat z rukou, ječet a něco vykřikovat. Igolkin vyrozuměl, že prosí, aby ji tu nechali umřít a aby ji neodnášeli do chatrče, kde ji snědí.

„Proč bychom ji jedli?“ užasl Gromeko. „Cožpak to jsou lidojedi?“

„Ano, zabité a těžce raněné na lovu nebo při bitce klidně snědí.“

„Tak ji upokojte; řekněte jí, že ji nesníme, ale že ji v chýši uložíme k spánku. A až se uzdraví, že ji pustíme k hordě.“