Vladimir Obrucev - Plutonie

Námořník ji stěží přesvědčil a Borovoj ji vzal za ruku. Pak se uklidnila a dovolila, aby ji odnesli. V jurtě ji položili na lůžko. Brzo usnula, ruku Borového však nepouštěla.

Protože čas určený ke spaní chýlil se už ke konci, začali se chystat na cestu; rozdělali oheň, postavili konvice na čaj a začali snídat. Igolkin, jenž vycházel z jurty plnit konvice sněhem, všiml si, že na kraji lesa běhají ještě psi, kteří zřejmě přiběhli s divochy a teď se od nich odloučili. Snad se při pohledu na jurtu upamatovali na dobré sušené ryby, kterými je kdysi krmili, a začali se rozpomínat na své dřívější pány. Námořník zahvízdal a sběhlo se k němu dalších dvanáct psů, a tak i s Generálem a s prvními pěti, kteří se k cestovatelům přidali, bylo možno s bídou zapřáhnout všechny troje saně.

„A čím je budeme krmit?“ zeptal se Igolkin. „Udržet u jurty a ochočit je můžeme přece jen žrádlem.“

„Vzali jsme si jídla na měsíc,“ pravil Gromeko. „A asi za sedm osm dní se dostaneme k našemu pahorku. Máme tedy zásobu uzeného masa, kterým je můžeme krmit.“

„Mnoho se jim dávat nemusí!“ dodal Borovoj. „Poběží za námi i hladoví, protože budou čekat na oběd a na večeři.“

Po snídani dali psům odřezky, kosti a po kousíčku masa a pak začali nakládat. Na saně s plstí a s tyčemi jurty uložili Katu, na druhé všechno ostatní. Už bylo tolik sněhu, že se dalo jet na lyžích a mohli se tedy i přes těžší náklad pohybovat rychleji než dříve. Když výprava vyrazila a Katu viděla, že ji odvážejí nikoli tam, kde bylo tábořiště její hordy, ale opačným směrem, vykřikla, seskočila se saní a prudce se rozběhla. Po několika krocích však upadla. Když ji obklopili a chtěli ji zvednout na saně, začala se jim vzpírat, tloukla je pěstmi a pokoušela se je kousnout.

Z Igolkinova vysvětlování zřejmě vyrozuměla, že ji odvezou zpátky k táboru a tam že ji propustí, ale zatím ji kouzelníci chtěli odvézt s sebou k velikým ledům. Museli ji svázat ruce a připoutat k saním, aby zmařili nové pokusy o útěk. Ubohá Katu se třásla strachy a vzlykala, napevno přesvědčena, že ji docela jistě snědí.

Toho dne po obědě přešli na řeku, kde ležel sníh v tenčí vrstvě a byl ufoukán větry, takže se tu saně a lyže nebořily jako na lesní pěšině. Proto postupovali dost rychle a za den urazili zase padesát kilometrů.

Při noclehu se střídali na stráži, avšak divoši se už neobjevili. Katu celý den odmítala jídlo a při noclehu ji museli nechat svázanou pod dozorem strážného. Když Katu viděla lesklé nože, kterými si bílí kouzelníci při obědě a večeři řezali uzené maso, celá se třásla a s hrůzou se jim dívala po rukou. Zřejmě čekala, že už už přijde řada i na ni a že ji zaříznou.

Tak cestovali na sever. Osmého dne přišli do tundry a k polednímu dorazili na pahorek. Katu se pomaličku přestala bát, zvykla si na kouzelníky a začala jíst syrové maso. S odporem však odmítala cokoli vařeného nebo pečeného.

Třetího dne cesty jí rozvázali ruce a pátého dne i nohy, když slíbila, že neuteče.

Cestou Igolkin a Borovoj postupně vypravovali o svém životě u divochů a Kaštanov si jejich vypravování zapisoval.

Když výprava odešla na jih, Igolkin a Borovoj zřídili meteorologickou budku a umístili v ní přístroje; pak udělali pevné dveře v lednici a ve skladišti, aby je uchránili před svými psy a šelmami. Když s tím byli hotovi, začali prokopávat novou chodbu v ledu pahorku, doleji na svahu, aby se psi měli kde schovat před horkem, jež poznenáhlu rostlo a nutilo psy, aby utíkali k pokraji ledů. Ty zvolna ustupovaly na sever. Dokud nebyli hotovi s těmito naléhavými pracemi, chodili na lov jen zřídka doplnit si zásobu potravin, ale pak počali lovit každý den, aby nahromadili zásoby masa na zimu a aby měli dost sušeného masa pro psy i uzeného pro lidi. Když se vraceli se saněmi z lesů, vždycky nabrali i dříví a tak pomaličku nahromadili zásobu dřeva na studené měsíce.

Lovili mamuty, nosorožce, pratury i pižmové tury, obrovské jeleny a soby. Na řekách a v tundře stříleli husy, kachny a jiné ptáky — ty jedli především. Maso velkých zvířat sušili a udili. Práce měli až až, často se ani pořádně nevyspali. Na lovu se jim stávaly různé příhody, které však šťastně končily.

První čas po odjezdu jejich druhů na jih se počasí stále lepšilo, mraky se trhaly častěji a častěji a Pluton svítil bez ustání i několik hodin. Teplota tak stoupla až na dvacet stupňů ve stínu a v tundře počalo skutečné léto. Avšak od poloviny srpna se blížil podzim. Pluton se začal častěji schovávat v mracích, občas pršelo a pak bývala v tundře mlha.

Teplota pomalu klesala a začátkem září při silných severních větrech, které někdy vály, klesala na nulu. Listí počalo žloutnout a k polovině září už tundra ztratila svůj zelený letní šat, ovadla a pohnědla.

Tu a tam popadával sníh.

Igolkin a Borovoj se připravovali na zimu, prohlédli všechny zásoby, konservy i věci ve skladišti a část z nich přenesli do jurty. Zabývali se tím už druhý den a právě zavřeli skladiště a chystali se obědvat, když je znenadání přepadli divoši, kteří se k nim přikradli s druhé strany pahorku. Borovoj a Igolkin ani nepomyslili na to, že by v Plutonii mohli žít lidé; neměli tedy kromě nožů při sobě žádnou zbraň. Divoši však byli ozbrojeni kopími, noži a šípy, a tak se jim nemohli bránit. Když si však divoši prohlédli bělochy, jurtu a meteorologickou budku, chovali se k nevídaným přistěhovalcům uctivě a odvedli je do svého tábora.

Ten byl nedaleko — asi deset kilometrů od jurty uprostřed nízkého lesíka (později se zajatci dozvěděli, že sem horda přitáhla od východu teprve včera). Když pralidé zajatce přivedli, dlouho se radili, co s nimi provést. Muži navrhovali, aby byli cizinci obětováni bohům, ale většina žen se rozhodla jinak. Zřejmě si myslily, že přítomností neobyčejných přistěhovalců horda zmohutní, že budou mít štěstí při lovech i v bojích s druhými hordami, a proto se rozhodly, že zajatce nepustí, že jim neublíží, ale ubytují je v oddělené chatě uprostřed tábora.

Horda v té době sbírala různé bobule a nějaké jedlé kořínky v tundře, aby se zásobila na zimu, a strávila několik dní na jednom místě. Potom však je prudká vánice přinutila odtáhnout asi čtyřicet kilometrů na jih, kde je vyšší les chránil před studenými větry.

Zajatcům bylo nejdřív velmi zle. K jídlu dostávali jen syrové maso, bobule a kořínky. Spát museli na hrubě vydělaných zvířecích kožích a právě takovými kůžemi se přikrývali. S divochy se mohli dorozumět jen posunky a stále ještě nevěděli, co je čeká. Utéci nemohli, protože byli neustále hlídáni.

Když přitáhli na nové místo — na velkou paseku v hustém lese — začali pralidé osekávat suché tenké kmínky na tyče pro své chatrče. Všude se válely suché větve, kůry, oklešťky tyčí, a když je Igolkin viděl, vzpomněl si, že mu v kapse zůstala krabička zápalek, protože ve skladišti rozsvěcoval kahan. Nasbíral si suché dříví a podpálil je. Když pralidé spatřili oheň, všichni nechali práce a sběhli se k hranici. Byli tím nevídaným jevem ohromeni, a když jim plamen popálil ruce, začali se ohni klanět a cizinců, kteří plamenům poroučeli, počali si vážit ještě víc. Od té doby ustavičně hořel u chatrče zajatců oheň a oni si začali na tyčinkách opékat maso, které jim divoši nosili.