Vladimir Obrucev - Plutonie

Zajatci se brzo naučili rozumět divošské řeči, jež byla velmi jednoduchá. Kruh pojmů se omezoval na lov, jídlo a primitivní zřízení života. Řeč se skládala z jednoslabičných a dvojslabičných slov bez skloňování, bez sloves, příslovcí a předložek. Doplňovali ji mimikou a pohyby těla. Počítat dovedli jen do dvaceti na prstech rukou a nohou.

V každé chatrči žilo několik žen a mužů, spojených skupinovým manželstvím, a žily tu i děti této skupinové rodiny, v níž má dítě jednu matku a několik otců. Muži chodili na lov a připravovali úlomky křemene na kopí, oštěpy, nože a škrabky. Ženy sbíraly bobule a kořeny, vydělávaly kůže, účastnily se štvanic na velká zvířata, když bylo třeba sil celé hordy.

Divoši lovili všechnu zvěř, na niž narazili, a jedli maso i všechny vnitřnosti; a také červy, hlemýždě, housenky a brouky. Lovci se dosyta najedli teplého masa, pili krev čerstvě zabitých zvířat a zbytky a kůže odnášeli domů do tábora. Velká zvířata — mamuty a nosorožce — obkličovali a zaháněli je do vlčích jam, vykopaných na zvířecích stezkách v lese, a tam je dobíjeli balvany a kopími.

Na lov chodili ve skupinách podle rodin nebo se dvě tři rodiny spojily. Na velké zvíře, které bylo nutno uštvat, vypravovala se celá horda kromě dvou tří žen, jež zůstaly jako strážné u zajatců. Tyto ženy kojily malé děti ze všech chatrčí, když se jim matky dlouho nevracely z lovu.

Na lovech docházelo k neštěstím. Šelmy a někdy i mamuti a nosorožci poranili nebo zmrzačili své pronásledovatele. Lovci pak své zabité i těžce poraněné snědli.

Pralidé podle Borového vypadali asi takhle: Měli velkou hlavu na krátkém a širokém trupu s krátkými, hrubými a silnými končetinami. Ramena byla široká a nahrbená, hlava a krk nakloněny kupředu. Krátkou bradou, výraznými nadočními oblouky a šikmým čelem se podobali lidoopům. Nohy měli v kolenou trochu pokřivené. Pralidé chodili nakloněni kupředu a při práci a při jídle sedali na bobku.

Podle vypravování Borového a Igolkina o divoších a také po prohlídce jejich zbraní a výrobků dospěl Kaštanov k závěru, že toto plemeno má mnoho společného s neandertálskou rasou, která žila v Evropě na konci prvního údobí paleolitu, to jest v starší době kamenné, zároveň s mamutem, dlouhosrstým nosorožcem, praturem a jinými zvířaty poslední ledové epochy.

Tito pralidé měli jen velmi hrubé kamenné zbraně, které zhotovovali z úlomků křemene, jako škrabky (k opracování zvířecích koží), sekery a nože, hroty kopí a oštěpů, jež sloužily k lovu. Ostré úlomky zasazovali také do rozštěpených obušků, které se tak měnily v hroznou zbraň.

Oheň, jejž zajatci rozdělali, nazývali pralidé maličkým sluncem a klaněli se mu. Blahodárné účinky ohně pociťovali při dlouhém kočování na jih, kam je z pásma severního lesa vyhnala začínající zima. Táhnout s sebou tyče pro chatrče bylo příliš těžké a sekat si nové před každým noclehem bylo příliš zdlouhavé. Proto při kočování nocovali přímo pod keři v lesích, kde pronikavě fučel studený vítr. Sedali si k ohni zajatců a brzo se přesvědčili, jak hřeje. Pak začala celá horda nocovat kolem ohně a horlivě pro něj shánět dřevo. Nikdo z nich se však neodvážil rozdělat si oheň sám pro sebe a zajatci je k tomu neměli, aby zůstali sami pány ohně a aby je horda stále stejně uctívala. Tušili, že za nějakou dobu, jestli nebudou brzo osvobozeni, bude jejich postavení obtížné.

Se vzrůstajícím nepokojem počítali mizející podzimní dny a dohadovali se, jak brzo se mohou vrátit jejich druhové z jihu a osvobodit je. Od severu se pomalu blížila zima a v nedaleké budoucnosti je čekalo nové stěhování, ještě dál od pahorku na kraji ledovců. Proto si snadno představíme, jak se zaradovali, když uslyšeli výstřely, které jim zvěstovaly, že budou brzo osvobozeni.

Ke svému pahorku na kraji ledovců dorazili cestovatelé v posledním prosincovém týdnu a rozhodli se, že si odpočinou a oslaví Nový rok, úspěch výpravy na jih i osvobození zajatců. Měli slušné zásoby jídla i dřeva a nemuseli se zatím vypravovat do lesa nebo do tundry.

Očistili plošinku od sněhu, postavili jurtu a ve sněhu, jehož bylo víc než metr, vykopali příkop ke skladišti, k psí chodbě a k meteorologické budce. Pak mohli odpočívat. V jurtě hořel malý ohníček, bylo tam teplo a útulno. Všech šest mužů v přestávkách mezi jídlem, procházkami a spánkem hovořilo; vyprávěli si, co se komu přihodilo, a vzpomínali na různé historky z cesty nebo ze života v hordě.

Katu se mlčky účastnila všech těch besed a vážila si stále víc bílých kouzelníků, kteří měli tolik podivných věcí. Noha se jí začala hojit, takže už mohla pomalu chodit. Často ji našli u jurty, jak sedí na bobku, dívá se na jih, kde bylo na obzoru vidět tmavý pruh lesů. Zřejmě ji to táhlo k jejímu plemeni.

Igolkin přemlouval Katu, aby s nimi zůstala a pak odjela společně přes ledy do teplé země, kde uvidí všechny zázraky, jež běloši vytvořili. Umíněně však vrtěla hlavou a opakovala:

„Já les, chatrč mámy, syrové maso, lov, veselo!“

Cestovatelé však přece jen doufali, že si na ně pomalu zvykne a nakonec pojede dobrovolně. Jak by výprava triumfovala, kdyby přivezla živý exemplář pračlověka, podobného opici!

Když mrazy zesílily, začalo být Katu zima. Ale odmítala oděv, který jí nabízeli. Když vycházela z teplé jurty na vzduch, balila se jen do své pokrývky. Nikdy však nepomáhala při úklidu jurty, při mytí nádobí, při prohazování spojovací chodby ve sněhu a při nošení dřeva. Vyptávala se Igolkina, kolik má žen, zda ty ženy chodí na lov, zda je velká horda, do které patří bílí kouzelníci, a nedůvěřivě vrtěla hlavou, když jí vypravovali o životě Evropanů, o městech, mořích, lodích a podobných věcech. Ve chvílích, kdy nespala a nejedla, zaměstnávala se jen tím, že hladila tyče pro oštěpy a vyřezávala z měkkého vrbového dřeva velmi hrubé sošky mamutů, nosorožců, medvědů a tygrů. Udělala si celou sbírku takových model, klaněla se jim a pořád prosila Igolkina o krev, aby je mohla natřít. Cestovatelé však na lov nechodili; v tundře nebylo vidět ani zvířata, ani ptáky; nemohli jí tedy vyhovět.

V lednu začali podnikat krátké výlety na saních, aby navykli psy na postroje. Psi se už vykrmili, zvykli si na bývalé pány a žili v ledové chodbě pod pahorkem kromě Generála, který zůstal u jurty jako hlídač. Když zvykli psy na postroje, začali podnikat daleké výpravy po tundře, k pokraji ledů, pro dříví, jehož zásoba se už značně ztenčila. Ve výpravách se po řadě střídalo vždy pět mužů s trojími saněmi a jeden zůstával v jurtě sám s Katu, aby ji střežil. Jednou na konci ledna přišla řada na Papočkina, aby hlídal v jurtě. Katu vždycky pozorně sledovala muže, když odjížděli k lesu, a nemohla se dočkat, až se vrátí. Doufala, že narazí na nějakou zvěř a přivezou jí čerstvé krvavé maso, po kterém se jí stýskalo. Nikdy však se tyto její touhy nevyplnily, protože na žádnou zvěřinu nenarazili.

Po odjezdu ostatních proseděl Papočkin asi dvě hodinky v jurtě u ohně a pak si z dlouhé chvíle zdříml. Pravděpodobně spal dost dlouho. Když se probudil, Katu v jurtě nebyla. Vyběhl ven a spatřil tiž daleko na jihu uprostřed sněhobílé pláně černou tečku, která se víc a více vzdalovala. Zajatá si vzala jeho lyže, na nichž se naučila jezdit, a tak ji v hlubokém sněhu bez lyží nemohl pronásledovat. Vzala si také svou pokrývku, načatou uzenou kýtu, která visela v jurtě, velký nůž a krabičku zápalek, s nimiž se naučila zacházet.