Vladimir Obrucev - Plutonie

„Na své domněnce netrvám,“ prohlásil Truchanov, „to byla první domněnka, která mé při vaší otázce napadla. To všechno vyžaduje další zkoumání. Teď známe jen úzký proužek Plutonie podle Makšejevovy řeky a po březích Ještěřího moře. Ale co je na té ohromné zemi na obou stranách řeky? Jak daleko se táhne na jih Černá pustina? A co je za tou pustinou? Nejsou tam zase oasy života?“

„Myslím, že ne,“ pravil Papočkin, „a to proto, že vláhu, bez které není života, přináší vítr, jenž vane se severu, z otvoru. Tato vláha je produktem především zemského povrchu. Jak jsme se přesvědčili, deště nepřicházejí dál než k jižnímu břehu Ještěřího moře. Vítr nechává všechnu svou vlhkost na tomto území poměrně nedaleko od otvoru, a za mořem na celém ostatním prostranství vnitřního povrchu leží bezvodá a neplodná pustina ustydlé lávy. Dokonce si myslím, že původně se jurský život rozšířil jen zcela nedaleko od otvoru a teprve postupně, jak přibývalo vlhkosti v podobě říček a jezer, když otvorem neustále přitékala voda, postupoval tento život stále dál a dál k jihu. Snad i Ještěří moře se vytvořilo poměrně nedávno, a proto jeho voda není tak slaná jako voda oceánská.“

„Nu, s tím nemohu souhlasit,“ namítl Kaštanov. „Kdyby se to moře vytvořilo nedávno, nemohli by v něm žít představitelé jurské fauny, jako ryby, ichthyosauři a plesiosauři. Ani ryby, ani ichthyosauři se nemohli přestěhovat se zemského povrchu dovnitř po souši jako mravenci, nebo vzduchem jako pterodaktylové. Z toho vyplývá, že do otvoru přece jen vniklo moře, i když pouze na krátkou dobu a úzkým průlivem.“

„Ale dovolte!“ zvolal Papočkin. „Jak mohlo moře vniknout dovnitř hned za meteorem? Narazilo by přece na rozžhavené plyny a ohnivý povrch a ze všech ichthyosaurů a ryb by byla sice báječná polévka, ale žádné potomstvo.“

Všichni se rozesmáli, Kaštanov však namítl:

„Děláte z mých slov příliš kvapné závěry, Semjone Semjonoviči. Neříkal jsem přece, že tam moře vniklo hned za meteorem. Ten spadl, jak předpokládá Nikolaj Innokentěvič, v triasovém období, kdežto mořská fauna je z jury. Máme tedy dost dlouhou dobu na to, aby plyny unikly a aby se ochladila vnitřní dutina. V jiné části Plutonie se Ještěří moře táhne možná podstatně dál na sever a ukazuje onu cestu, kterou se kdysi mořská fauna přestěhovala dovnitř.“

„Tak vidíte, kolik nesmírně zajímavých a důležitých otázek se vynořuje, sotva začneme uvažovat o původu Plutonie,“ řekl Truchanov. „A každý z nás jich může položit ze svého oboru mnoho. A závěr je — že je nutno vyslat novou výpravu k dalšímu prozkoumání Plutonie. Nemám pravdu?“

Nastal a uplynul květen, ale nepřinesl ještě tak dlouho očekávané jaro. Slunce sice z obzoru nemizelo, jen na severu trochu pokleslo a na jihu vystoupilo, avšak hřálo slabě a sníh tál pouze na jižní straně lodi a na příkrých pobřežních skalách. Kromě toho byly slunečné dny často vystřídány pochmurným počasím. Zdvíhal se vítr, chumelilo se, nezřídka se rozpoutala důkladná vánice a zdálo se, že se vrací zima. Tento čerstvý sníh ustavičně zdržoval tání starého sněhu, který se už sesedl a byl by už v prvních poměrně teplých dnech roztál. Pěkné počasí nastalo až v prvé polovině června a s ním konečně i vytoužené jaro.

Se skal stékaly nespočetné potůčky, na maličkých roztálých plošinách se objevily drobné květy, jež se rozvíjely takřka před očima. V kalužích, zahřátých sluncem, hemžil se nějaký vodní hmyz; bůh ví, odkud se tu vzal. Ale moře, pevně spoutané ledy, ještě spalo. Ostatně v klidných dnech bylo možno s vrcholku stožáru zahlédnout na jihu tmavý pás vody.

„Letos se tu jaro opozdilo!“ pravil jednou kapitán cestovatelům, kteří se shlukli na palubě. Museli trávit většinu dne na lodi, protože led byl skoro všude pokryt vodou.

„Ano, loni jsme už touhle dobou doplouvali k břehům této země.“

„Protože silný vítr rozbouřil moře a rozbil led. A teď už je to deset dní, co je klid anebo vane jen mírný jižní vítr.“

„Nebudeme tu muset přezimovat po druhé, jestliže moře neroztaje?“ zajímal se Papočkin, kterému se začalo stýskat.

„Ale ne! V červenci, nejpozději však v srpnu se moře vyčistí, dokonce i když nepřijdou větry.“

„V červenci nebo v srpnu!“ zabědoval Gromeko a Makšejev. „Prosedíme tu tedy ještě polovinu léta?“

„Ano, při polárních plavbách se s tím musí počítat. Ve špatných letech zbývá pro plavbu měsíc nebo půl druhého, v dobrých dva nebo tři měsíce.“

Trpělivost posádky „Polární hvězdy“ byla skutečně vystavena dlouhé zkoušce. Červen byl nejprve klidný, v druhé polovině však pošmourný a studený. V noci slabě mrzlo, někdy sněžilo — a tu se zdálo, že léto už minulo. Konečně se na počátku července přihnala z východu vichřice. I když všechno zasypala sněhem, přece jen rozbila ledy. Loď, dávno už vysekaná z pevné kry a připravená k plavbě, rozloučila se dělovou salvou se smutnou Nansenovou zemí a zamířila na jih.

Počasí však bylo stále ještě nevlídné a vlhké. Často pršelo nebo sněžilo; mlhy občas donutily plavce, aby se na celé hodiny zastavili.

Teprve počátkem srpna se „Polární hvězda“ vyprostila ze zajetí a plnou rychlostí se rozjela Beringovým průlivem. Všichni si s úlevou oddechli. Měli před sebou už jen dva tři týdny plavby do Vladivostoku.

V polovině srpna pluli v šíři ústí řeky Kamčatky. V dálce bylo dobře vidět břehy poloostrova, kužely vulkánů a dýmající Ključevskou sopku. Vydařil se vzácně tichý a jasný den a bouřlivé Beringovo moře se prostíralo až po obzor jako zrcadlo. V průzračném podzimním vzduchu bylo na jihovýchodě nezřetelně vidět vrcholky Beringova ostrova, nejbližšího ze skupiny Komandorských ostrovů. Rychle se odtud blížila velká loď, která jako by mířila do Nižního Kamčatska.

„Pravděpodobně je to ruský křižník hlídkující v těchto vodách,“ usoudil Makšejev, když se ho jeho druhové ptali. Stáli na palubě a měli skvělou náladu, že je moře klidné a plavba šťastná.

„Kohopak tu hlídá?“ zajímal se Kaštanov.

„Lupiče — Američany a Japonce. Komandorské ostrovy jsou známy jako nejlepší, neli vůbec jediné sídliště vzácného mořského tuleně, který byl nemilosrdně huben, a proto začal rychle mizet. Proto naše vláda povoluje lov tuleňů jen v určitém ročním období, a to s různými výjimkami, pokud jde o samice a mláďata. Chamtiví lovci se však snaží zákaz obejít. K ostrovům proto často připlouvají lodi vojenské flotily a mají právo zastavit podezřelá plavidla, jež plují v těchto vodách.“

„Snad budou prohlížet i nás!“ zvolal Truchanov. „Křižník míří rovnou k nám!“

Křižník, velká loď s třemi stěžni, vskutku mířil přespříč směru „Polární hvězdy“. Už na něm bylo možno rozeznat lesklé hlavně děl a skupiny mužů na kapitánském můstku. A náhle z jedné hlavně vyrazil kotouč dýmu, zaburácel výstřel a zároveň vylétl na stožár signál: „Zastavte, nebo zahájím palbu!“

„Polární hvězda“ poslušně zastavila stroj. Sotva kapitán zpozoroval křižník, vydal podle pravidel námořní plavby rozkaz vztyčit ruskou vlajku. Ale křižník nic obdobného neučinil.

Cestující se shlukli u boku lodi a pozorovali rychle se blížící krásnou loď.