Vladimir Obrucev - Plutonie

Sám základní námět tohoto vědeckofantastického románu a bohatství látky v něm zpracované nedával však autoru příležitost, aby se podrobněji rozhovořil o představě, jakou má dnešní pokroková geologická věda o zemském nitru a jeho složení. Ve srovnání s poloměrem naší zeměkoule (6370 km) pronikl člověk dosud jen pramálo pod zemský povrch. Ani nejhlubší důl na světě nedosáhl ještě hloubky plných 3 km a ani hlavice strojního vrtacího zařízení nezaryla se hlouběji než do 4600 m. Tento propastný rozdíl vysvítá nejlépe z prostého přirovnání. Kdybychom si představili naši Zemi ve velikosti obyčejného jablka, pak by se nám nejhlubší vrt na světě jevil jen jako nepatrný vpich, sotva pronikající jeho slupku. A přece lidstvo svým důmyslem a vědeckým zkoumáním proniklo již tak daleko do zemských hlubin, že dnešní geologie nám může v mnohém směru kladně odpovědět na otázku, jak nitro zemské vypadá.

Mezi současnými geology není dnes již sporu o tom, že naše Země jeví výraznou soustřednou stavbu, ne nepodobnou vejci nebo ořechu.

Zevní pevná kamenná kůra zemská, budující pevniny i dna oceánů, tvoří sotva 60 km silnou zevní obalovou vrstvu neboli plášť, složený v podstatě ze stejných hornin, s jakými se setkáváme na zemském povrchu. Protože tyto horniny vyznačují se množstvím křemíku (Silicium — Si) a hliníku (Aluminium — Al), označujeme tento zevní, poměrně slabý kamenný obal zemský jako tak zvaný obal sialový — Sial.

Tento sialový obal, jako specificky lehčí, pluje pak po spodnějším těžším obalu vnitřním, podobně jako led po vodě. Při srovnání stavby Země se stavbou vajíčka mohli bychom, ovsem jen do jisté míry, považovat tento vnitrnější obal za bílek, kdežto pevný kamenný obal zemský bychom srovnávali se skořápkou. Onen vnitřní obal, nazývaný podle nejhojněji v něm rozšířených prvků — křemíku (Silicium — Si) a hořčíku (Magnesium — Mg) — obalem simovým, Sima, je tvořen stlačenými, převážně tuhotekutými horninami a zasahuje od hloubky asi 60 km pod zemským povrchem do hloubky 2900 km.

Simový obal obaluje pak vlastní pevné, specificky nejtěžší jádro zemské, které bychom mohli v našem přirovnání označit jako žloutek. Podle jeho některých fysikálních vlastností, které o něm známe, dnes usuzujeme, že má vlastnosti pevného pružného tělesa a že je složeno především ze železa (Ferrum — Fe) s příměsí niklu (Ni), kobaltu (Co) a jiných kovů. Označujeme je proto také jako Nife.

Vysoké tlaky a vysoká teplota v hlubinách Země způsobují, že hmota zemského nitra je v docela jiných fysikálních podmínkách, nežli mají horniny na povrchu zemském.

O správnosti této představy se přesvědčujeme ještě i zcela jinou cestou. Meteory, které čas od času dopadají z meziplanetárních prostor na povrch naší Země a které jsme nuceni považovat za trosky nějaké rozpadlé, původně rovněž soustředně utvářené oběžnice naší sluneční soustavy, jeví totiž právě takové složení, jaké odpovídá naší představě o složení zemských hlubin. Nejčastěji se setkáváme s meteority kovovými — siderolity, složenými převážně ze železa s příměsí niklu, které odpovídají svými fysikálními vlastnostmi i chemickým složením naší představě o kovovém jádru zemském (Nife). Méně hojné jsou t. zv. litosiderity, složené z kovů, z jejich sirníků a kysličníků, nebo t. zv. chondrity (kamenné meteority), odpovídající svým složením pásmu simovému nebo hlubším polohám Sialu.

V těchto hlubinách Země však nikdy nebylo života. Život zákonitě vznikl jen na povrchu zemském a mnohem později, nežli byla vytvořena její soustředná stavba. Celý historický průběh vývoje života na naší Zemi je zapsán v podobě zkamenělin a otisků jen v usazených horninách (sedimentech), tvořících pouze menší část nejzevnějšího obalu zemského — pevné zemské kůry, na které žijeme i my.

Jednotlivé fáze tohoto vývoje, které v Obručevově Plutonii jsou ve vymyšleném dutém jádru zemském rozloženy vedle sebe, v prostorové a časové současnosti, následovaly ve skutečnosti na zemském povrchu za sebou, v časové posloupnosti, jako nezvratný historický pochod, kterým vývoj života na naší Zemi skutečně byl, je a jenž i z dneška bude pokračovat dál, do budoucnosti.

Tento postup je románově vyjádřen cestou Obručevových hrdinů, kteří postupují z geologické současnosti — dneška — stále hlouběji do nitra Země a tím i stále zpět v čase, do starších a starších geologických období.

Chladná polární tundra, oživená mamuty a loveckými hordami primitivního člověka, s kterou se po svém sestupu do „nitra“ Země setkávají nejdříve, je obrazem rázu kraje, zvířeny i květeny a plastickým vylíčením vzhledu a života v naší vlasti ve starších čtvrtohorách (pleistocénu) asi před milionem našich let.

Na další cestě pronikají cestovatelé do geologicky staršího období třetihorního, vzdáleného od nás 225 milionů let, v kterém na celé Zemi převládalo mnohem teplejší, místy až subtropické podnebí, kdy i u nás rostly palmy a věčně zelené stromy jako ještě dnes v nejjižnější Evropě. Líčení postupných setkání a dobrodružství, která hrdinové Obručevova románu prožívají s jednotlivými druhy dávno vymřelých podivných třetihorních ssavců, je uspořádáno autorem tak, že odpovídá vědecky zjištěným skutečnostem o době jejich výskytu. Čím později se který druh v autorově líčení objeví zrakům jeho hrdinů, tím dříve, ve vzdálenější minulosti, také skutečně na Zemi žil.

Poslední fáze výzkumné plavby po řece a dobrodružství při výzkumu vnitrozemského moře a sopek na jeho pobřeží přivádějí Obručevovy hrdiny do éry druhohorní, do doby křídové a jurské, a kreslí nám obraz života na naší Zemi, jaký zde panoval před 60145 miliony let. Velmi výrazně je zde vylíčen významný zvrat v celkovém složení květeny a zvířeny, který se ve skutečnosti odehrál na rozhraní mezi druhohorami a třetihorami, přibližně tedy před 60 miliony let.

Na sklonku doby křídové vymřela totiž na povrchu zemském celkem náhle Obručevovou tvůrčí vědeckou i uměleckou fantasií oživená společnost rozmanitých druhohorních suchozemských, vodních i létajících plazů a byla vystřídána v následující době třetihorní neméně prudkým rozvojem ssavců, vylíčených v kapitolách předchozích. Protože však hrdinové Obručevova románu se na své cestě do nitra Země dostávají postupně do oblastí od povrchu vzdálenějších a tím vlastně do období geologicky starších, je tento zvrat v knize vylíčen v obráceném sledu, nežli se skutečně odehrál.

Skutečný historický průběh vývoje života na naší Zemi od doby jurské do starších čtvrtohor je pak stručně ještě jednou vylíčen na zpáteční cestě Obručevových hrdinů, kteří se vracejí zpět až do doby dnešní — do geologické současnosti.

„Plutonii“ V. A. Obručeva je tedy třeba chápat ani ne jako pravděpodobnou nebo dokonce pravdivou cestu ruských učenců na vnitřní povrch naší Země, ani zas jako pouhou nepodloženou a nezávaznou fantasii, ale jako umělecký obraz dlouhého a nepřetržitého vývoje života a tvorstva až k jeho dosud nejdokonalejšímu představiteli — k člověku. A i když je tento obraz zarámován umělcovou představivostí do zdánlivě věrohodných příběhů a dobrodružství, jež se však nikdy nemohla přihodit, zůstává vedle své fantastičnosti hluboce pravdivou zkratkou stamilionů let, v nichž se měnila a vyvíjela naše planeta a život s ní.