Vladimir Obrucev - Plutonie

Cestovatelé viděli, že si mravenci již postavili nový most.

Kaštanov s Makšejevem přivázali loďku ke křovisku pod mostem, hodili si na ramena otýpky chrastí, vzali pušky, pro všechny případy nabité broky, a zamířili k mraveništi. Nedaleko před ním se skrčili za keře u cesty. Ještě chvilku mraveniště pozorovali a přesvědčili se, že jim nikdo nezabrání provést vymyšlený plán.

Všude bylo ticho a cestovatelé se mohli dát do práce. Do každé z hlavních chodeb položili otýpku chrastí a na ni nakladli nejsušší a nejtenčí kmínky, které vzali z mraveniště.

Pak zapálili oheň v nejvzdálenější západní chodbě a rozběhli se střemhlav jeden k severnímu, druhý k jižnímu vchodu, aby je podpálili a aby se pak sešli u vchodu východního, kde zapálí poslední otep a pak, budeli toho třeba, poběží k loďce.

Když Kaštanov rozžíhal oheň u severního vchodu, všiml si uvnitř chodby mravence, který přiběhl k neobvyklé překážce. Kaštanov se schoval za hranici a doufal, že mravenec vyleze ven a že tak bude moci tohohle strážného zabít, aby neudělal poplach. Mravenec si však prohlédl oheň, pokusil se roztahat hořící větve a pak utekl dovnitř, zřejmě pro pomoc. Začal poplach a Kaštanov musel chvátat k poslednímu východu.

Makšejev už tu byl; kvapně podpaloval oheň a přivítal svého druha slovy:

„Honem, honem! Musíme se zachránit v člunu!“

Oba se co nejrychleji rozběhli, ale na cestě se zastavili a ohlédli se. Z ústí východního vchodu už plápolal ohromný plamen. Také se severní strany mraveniště na několika místech hořelo a z mnoha horních vchodů se valil hustý dým. Ale na jižní straně, kde Makšejev při pohledu na vyplašené mravence příliš spěchal, byl oheň slabý a ze všech horních chodeb tu vybíhali mravenci. Někteří táhli vajíčka nebo kukly, slézali s nimi dolů a odnášeli je stranou, jiní zmateně pobíhali sem tam, přibíhali k ohni nebo k dýmajícím otvorům a padali popáleni nebo omámeni.

„Nepovedlo se nám to!“ zalitoval Kaštanov. „Někteří mravenci se zachrání, budou bloudit bez přístřeší po zemi a zaútočí na nás. Hned zítra se budeme muset odtud klidit.“

„Ale teď musíme taky pryč!“ zvolal Makšejev a ukazoval na oddíl mravenců, kteří utíkali po cestě k mostu.

„Neběží snad pro vodu, aby uhasili požár?“ zažertoval Kaštanov a klusem se rozběhl vedle svého druha.

Mravenci si zřejmě paličů všimli a hnali se za nimi. Běželi rychleji než muži a vzdálenost mezi nimi se stále krátila.

„Já už nemohu, srdce mi to nevydrží!“ vykřikl udýchaný Kaštanov. Při svém věku a způsobu života nemohl dlouho soupeřit s Makšejevem.

„Zastavme se a vystřelme salvu!“ navrhl Makšejev.

Dokud se mravenci nepřiblížili na padesát metrů, vydechli si trochu a pak vystřelili. Přední v oddíle upadli, zadní se zastavili. Bylo jich přes deset, ale kus dál za nimi běžel druhý oddíl.

Pronásledovaní s vypětím posledních sil doběhli k mostu v té chvíli, kdy záloha přišla k místu šarvátky.

„Hrome, kde je naše loďka?“ zvolal Makšejev, který první přiběhl na břeh řeky.

„Co říkáte, není tu?“

„Ne, docela se ztratila!“

„A byla přivázána tady?“

„Tady, dobře si to místo pamatuju… I provaz je tu, kterým jsme ji přivázali, visí tuhle na keři.“

„Kdopak loďku odvázal a odtáhl?“

„Třebas se odvázala sama a odplula po proudu.“

„A možná, že ji taky odvlekli mravenci.“

„Co si počneme?“

„Přeběhněme zatím most a rozbořme ho za sebou!“ navrhl Kaštanov. „V nejhorším případě nás od pronásledovatelů oddělí řeka.“

Aby neztráceli čas, oba rychle přešli na druhý břeh přes prohýbající se lávku. Pronásledovatelé už byli asi sto kroků od řeky.

„Přetáhněme klády k sobě, nebo je mravenci zase vyloví!“ navrhl Makšejev.

Za minutu, když přední mravenci doběhli k břehu, obě klády ležely už cestovatelům u nohou. Od pronásledovatelů, kteří zůstali zmateni stát na břehu, dělila je hluboká říčka. Mravenců bylo asi dvacet, ale na cestě bylo vidět ještě nové posily, které jim chvátaly na pomoc. Za nimi, daleko na pláni, plápolalo mraveniště jako ohromná hranice. Plameny šlehaly vysoko vzhůru a kotouče černého kouře se valily v klidném vzduchu vysokým černým sloupem, který stoupal do ohromné výše.

„Hotový výbuch sopky!“ zasmál se Makšejev. „Přece jen jsme jim jaksepatří odplatili za všechny neplechy!“

„Ale nedosáhli jsme, čeho jsme dosáhnout chtěli. V tomhle kraji jsme je nevyhubili a teď před nimi musíme potupně utíkat.“

„Ale jak jen se dostaneme k moři?“

„Na cestu lesem podle řeky není ani pomyšlení.“

„Tam bychom se tak brzo nedostali — a mravenci nás mohou předhonit a přepadnout naše druhy.“

„Už vím! Když nemůžeme jít, poplujeme. Z těchhle dvou klád nebude těžké udělat vor a po vodě to půjde rychleji než po souši.“

„To je nápad! Ale nejdřív musíme mravence rozehnat, aby nám nějak nepřekazili naši plavbu.“

Cestovatelé si nabili pušky a ještě čtyřikrát vystřelili do houfu mravenců, kteří se shlukli na protějším břehu. Padlo jich víc než deset; někteří se skulili do vody, ostatní se rozběhli na obě strany. Za několik minut spustili cestovatelé na vodu obě klády, které tvořily most, a narychlo je svázali ohebným proutím, uříznutým v křoví. Pak skočili na improvisovaný vor a odrazili od břehu, když se ještě naposledy podívali na planoucí pevnost svých nepřátel. Voda je rychle unášela po proudu a pušky jim sloužily místo bidel, aby se odpichovali od břehu, když se prám jedním nebo druhým koncem k němu příliš přiblížil. Několik mravenců běželo chvilku podle říčky, ale proud byl rychlejší než oni, a tak pomalu zůstali vzadu.

Za zákrutem řeky před lesem, kde Kaštanov zřizoval svou plovoucí hranici, se plavci zaradovali, když spatřili svou loďku. Proud ji přihnal k břehu a loďka uvázla, v křoví.

Proud tam zanesl i prám, plavci chytili uprchlý člun, nasedli do něho a začali veslovat.

Za půl hodiny šťastně připluli k svému tábořišti.

Nezdar při vypálení mraveniště donutil cestovatele, aby ihned opustili tábořiště na břehu zálivu, protože na každé výpravě do vnitrozemí by se vystavovali nebezpečí, že se setkají s rozzuřenými mravenci, kteří ztratili své mraveniště a bloudili sem tam. Cestovatelé by museli vynaložit na boj s nimi všechnu svou energii i střelivo, kterého jim už nezbývalo tak příliš mnoho. A rovněž přímo v tábořišti by se vystavovali nebezpečí, že na ně mravenci každou chvilku podniknou útok, který mohl nešťastně skončit.

O tom, zda poplují dál podle jižního břehu Ještěřího moře na západ anebo zda se vrátí a pustí se na východ, rokovali velmi prudce ráno při snídani a nakonec se rozhodli, že zamíří ještě na západ.

Pluli stejně jako dřív při břehu a brzo opustili záliv. Jižní břeh byl stále únavně nudný. Naši cestovatelé strávili čtrnáct dní v živočišném a rostlinném světě doby jurské a tak si na něj zvykli, že se jim zdál jaksepatří jednotvárný. Byli by teď rádi pronikli dál na jih, protože doufali, že najdou ještě starší faunu a floru, prožijí nová dobrodružství a získají nové zážitky.

Tato další cesta na jih však byla přehrazena pustinou a plavba na západ nebo na východ jim slibovala stále stejné obrazy jurské přírody. A všichni už začali pomýšlet na zpáteční cestu k severu.