Vladimir Obrucev - Plutonie

Déšť se lil bez ustání. Brzo se začaly řinout po ztuhlém lávovém proudu pramínky a potůčky špinavé vody plné popela a způsobily tak mužům v úkrytech nové, nesnáze.

Jednomu stékala studená sprcha na bok, druhému na záda. Papočkin, který si v dlouhé a nízké noře lehl na břicho, ucítil vodu pod sebou. Vylezl ven a začal pobíhat mezi balvany a hledat lepší místo.

Makšejev tu scénu viděl a smál se: jemu se podařilo zalézt s Generálem do maličké jeskyňky v lávě.

„To není Bručoun!“ křičel zoolog a drápal se v dešti po balvanech. „Čert ví, co je to: Brečoun, Mokroun, Dešťoun!“

„Pojmenujeme ho Vodnář!“ navrhl Makšejev.

Papočkin však už neslyšel. Objevil malinkou rozsedlinu a zalezl do ní hlavou napřed. Byla však příliš krátká, takže mu nohy zůstaly venku v dešti.

Vtom vzduchem otřásl strašlivý rachot. Cestovatelům se zdálo, že je balvany rozdrtí jako myši v pasti. Všichni vyskočili ze skrýší.

„Zemětřesení!“ zvolal Gromeko.

„Sopka se roztrhla a zavalí nás!“ naříkal Papočkin.

„Snad to není žhavé mračno?“ zašeptal Kaštanov a zbledl.

Skrze dešťovou záclonu nebylo vidět, ale po prvních okamžicích úleku se všichni trochu uklidnili. Tu však s hluchým třeskotem padl nedaleko od nich žhavý balvan, veliký asi jako hlava. Byl pokryt spirálnými brázdami a začal v dešti syčet, praskat a dýmat. Po stranách, zprava i zleva, nahoře i dole, hned tu, hned tam bylo taky slyšet rány a třesk padajících balvanů.

„Honem zalezme!“ křikl Makšejev. „Bručoun zahájil palbu náboji hrubého kalibru!“

Všichni spěšně vlezli do svých děr, odkud s trnoucím srdcem, ale se zájmem pozorovali, jak padají a syčí různě veliké žhavé kameny. Některé se roztříštily o balvan a rozlétly se ve střepinách jako granáty. Zato déšť brzo ustal. Poryv horkého větru zavanul dolů po svahu, přátelé ucítili pach síry a čoudu. Mračna se začala rozptylovat nebo stoupat. Kamení přestalo padat. Makšejev se osmělil a vykoukl z jeskyně.

„Bručoun smekl a vyplázl na nás červený jazyk!“ zvolal.

Ostatní také vylezli a zdvihli hlavy. Nahoře mezi černými mračny se občas zjevil vrcholek sopky. S jedné strany od něho splýval krátký, ohnivě rudý lávový jazyk, jako by se poškleboval mužům, kteří se odvážili porušit věkovitou samotu hory.

„Ano, to se ukázala láva!“ prohlásil Kaštanov.

„Od hodiny k hodině je to horší! Nejdřív nás chtěl utopit v bahně, pak zalít vodou, potom postřílet žhavým kamením, a protože to všechno bylo marné, užil tedy posledního prostředku a chce nás utopit v lávě!“ žertoval Gromeko.

„Hlavu vzhůru, Semjone Semjonoviči! Teď už je s vámi amen!“ smál se Makšejev.

„Dejte pokoj!“ utrhl se na něho zoolog. „Kdyby bylo nebezpečí tak velké, sám byste upaloval — jako před proudem bahna!“

„Lávě klidně unikneme,“ poznamenal Kaštanov.

Nebylo však cesty, po níž by unikli. V obou korytech stále ještě bouřily bahnité vody a nebylo pomyšlení, že by přes ně mohli přejít. A nahoře se rudý jazyk rychle prodlužoval a mizel občas v kotoučích bílé páry, která mu stoupala s povrchu.

„Bručoun nás zmáčel a teď nás osuší! Až se láva přiblíží, nejdříve nám uschnou šaty a pak…“

„A pak se zase namočíme, až se budeme brodit přes proud, jestli se v něm neutopíme…“ dokončil Papočkin Gromekův žert.

Protože se však vzduch očistil od popela a mračen, vykoukl Pluton a začal rychle vysoušet svahy sopky. Z černých balvanů lávy se kouřilo, jako by byly zahřívány podzemním ohněm.

Cestovatelé se svlekli a rozestřeli si na balvanech vyždímané šaty. Gromeko se vysvlekl dokonce do naha, hřál se v Plutonových paprscích a radil svým druhům, aby to udělali také tak.

„A co když nás Bručoun pohostí novou porcí střel? Sedět nahý v noře — to nebude zvlášť pohodlné,“ poznamenal Makšejev.

„Když se objeví láva, pak výbuchy a chrlení sypké hmoty obyčejně ustává,“ vysvětlil Kaštanov.

„Ale jestli budeme muset před lávou utíkat, nestačíme se ani obléci.“

V té chvíli vylétl nad vrcholek sopky bílý oblak, nad pokrajem kráteru se objevila ohnivá stěna a rychle se plazila dolů.

„První proud lávy stekl do jezerní doliny,“ poznamenal Kaštanov, „a tenhle se snad může dostat i k nám.“

„A za jak dlouho?“ zajímali se ostatní.

„Možná za hodinu, možná později. To záleží na vlastnostech lávy. Jeli těžká a lehko tavitelná, teče rychle, a jeli lehká, vazká, bohatá na křemen, je těžko tavitelná a pohybuje se pomalu.“

„A jakou lávou nás hostí Bručoun?“

„Doposud, pokud jsem viděl na starých proudech, vyléval těžkou lávu. Pravděpodobně i tentokrát bude taková. Vůbec podle vlastností všech hornin, s kterými se v Plutonii setkáváme, velmi těžkých, bohatých na olivín a kovy, nemůžeme čekat, že by zdejší sopky mohly chrlit lehkou křemenitou lávu.“

„Tak tedy musíme odtud co nejrychleji utéci!“

„Ano, ale doufám, že dříve než se k nám dostane láva, zmizí bahnité proudy a my klidně přejdeme přes koryto jednoho nebo druhého potoka.“

Pluton, jejž už nezastírala mračna, a horký vítr od sopky brzo usušily šaty cestovatelů. Přátelé se oblekli a čekali, až budou moci odejít. Zatím pozorovali sopku. Špička dlouhého lávového jazyku se už schovala za hřebenem svahu a zřejmě dosahovala do doliny bývalého jezera u západního úpatí Bručouna. Nové dávky lávy, které se hrnuly z kráteru, vylévaly se částečně tímto západním směrem, zčásti pak severněji. Vytvářely pravděpodobně druhý proud, který stékal po severozápadním nebo severním svahu — a musel tedy mířit k pozorovatelům. Ale pro nejbližší lávové kopce nemohli vidět, kam tento proud směřuje.

Bahnitá voda v obou korytech, zejména v levém, znatelně klesala a valil se tudy nikoli už zuřivý proud, ale malá špinavá říčka, přes niž se mohli odvážit.

Tak uplynulo půl hodiny. Výbuch pokračoval klidným tempem a explose v kráteru bylo slyšet jen zřídka a slabě. Ale tu se nahoře na svahu nad místem, kde pozorovatelé seděli, ozval hluchý rachot a šramot. Připomínal zvuky na velké řece, když se prudce hýbe led. Zdvíhal se tam hřeben z ohromných lávových balvanů, zřejmě fronta starého proudu, který se na tom místě zastavil.

„Snad abychom odešli,“ pravil Kaštanov a vstal. „Láva je už nedaleko.“

Všichni se rozběhli dolů po svahu tam, kde na břehu potoka přenocovali. Občas se obraceli a ohlíželi za sílícím hukotem. Nad hřebenem starého proudu se už objevilo čelo nového. Naprosto však to nebyla stěna ohnivě rudé lávy, jak si to představovali tři pozorovatelé kromě Kaštanova. Ten již tyto jevy znal. Tahle fronta vypadala jako černý val z různě velikých hrud, který se pohyboval kupředu, hnán jakousi neviditelnou, ale příšernou silou.

Hroudy pomalu lezly, s třeskotem a skřípotem se na sebe navalovaly, některé se koulely s hřebene dolů a na jejich místě se objevovaly nové, jiné se valily dost daleko dolů po svahu, s rachotem se tříštily a rozbíjely o hrbolatý povrch starého proudu nebo o balvan, který na něm ležel. Z mezer mezi hroudami valu neustále unikaly pramínky a kotouče bílé páry, místy plápolaly modravé plamínky nebo se objevovaly ohnivé skvrny jako jednotlivé, ještě hořící uhlíky v doutnající, popelem pokryté hranici. Tato hranice se však pohybovala kupředu jako ohromný plaz pod kolébajícím se krunýřem z černých šupin: leze, chrlí žhavý dech a jedovaté výpary.