Vladimir Obrucev - Plutonie

Na východě jim leželo u nohou v hluboké dolině jezero a za ním se zdvíhaly černé zbrázděné svahy Bručouna, nad jehož sráznými boky vévodil vrcholek. Stoupal z něho sloup černého dýmu, který se táhl v klidném vzduchu do nesmírné výšky. Na jih, na západ a na sever se rozprostírala Černá pustina, právě taková jako kolem Satanášova trůnu. Na severu končila modrou mořskou hladinou a na druhé straně se táhla až po obzor.

„Bručoun je mnohem vyšší než Satanáš a má příkřejší srázy,“ poznamenal Kaštanov.

„Ale protože začíná výbuch, nebudeme moci vylézt nahoru na vrchol,“ dodal Makšejev.

„Zítra uvidíme. Síru teď nepotřebujeme a můžeme se kdykoli vrátit.“

Cestovatelé sešli zpátky k jezeru, pustili se stejnou cestou přes lávové proudy a za hodinu byli ve svém tábořišti.

Bručoun je však nenechal jaksepatří vyspat. Za několik hodin byli probuzeni hrozným rachotem a polekaně vyskočili.

„Cožpak i tahle sopka chrlí žhavá mračna? Podívejte se, co se tam děje!“ zvolal Gromeko.

Bručoun byl zahalen do hustých černých mraků, které se spouštěly stále níž po svahu a zároveň se šířily na všechny strany.

Začala tu silně páchnout síra a chlor. Mračna se vlnila, ozařována jasnými blesky, a rachot, který vyrážel z nitra sopky, sléval se s hromobitím.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Kaštanov, „žhavého mračna se nemusíme bát. Tenhle výbuch vypadá jinak, připomíná výbuch Vesuvu. Teď chrlí popel a balvany a pak se pravděpodobně objeví i láva.“

„Z našeho výstupu nebude patrně nic.“

„Ovšem! Bylo by šílenství lézt na sopku v takové chvíli.“

„A co budeme dělat?“

„Ještě chvilku tu posedíme nebo znovu usneme a pak vyrazíme zpátky k moři.“

„A proč ne hned?“

„Výbuch zblízka je velmi zajímavý.“

„A když se na nás začnou sypat balvany?“

„To sotva. Jsme tu až u úpatí a tak daleko nelétají.“

„A jestli nás překvapí láva?“

„Láva teče pomalu, před ní se dá vždycky utéci, dokonce i pěšky.“

„Nu, tak tu tedy zůstaneme a podíváme se, jak se Bručoun činí. Ale při tom můžeme posnídat.“

Rozdělali oheň, postavili nad plameny konvici s čajem a při jídle pozorovali sopku.

Docela zmizela v mracích a dokonce i nebe v nadhlavníku bylo potaženo šedivou mlhou, skrze kterou Pluton vypadal jako červený kotouč bez paprsků, vrhající zlověstně matné světlo na zasmušilé okolí sopky.

Brzo se začal sypat černý popel, jemný jako pudr, nejprve řídce, pak stále hustěji a hustěji, že si až museli při pití zakrývat šálek s čajem, aby nepolykali sopečný prach. Pomalu zčernala tráva, rákosí i listí palem a voda v potoce vypadala jako inkoust.

„Štěstí, že nás napadlo nabrat si vodu do plechovky,“ poznamenal Makšejev. „Jinak bychom zůstali celý den bez vody. Ale co to duní?“

Protože rachot sopky zeslábl, bylo v okamžiku, kdy nehřmělo, slyšet hluboký, znenáhla sílící šum, podobný burácení mořského příboje. Cestovatelé se na sebe tázavě dívali.

„Není to snad žhavé mračno?“ zeptal se poděšeně Papočkin.

„Musíme honem běžet nahoru!“ křikl Kaštanov. „Potokem se žene vysoká voda nebo proud bahna. Docela jsem zapomněl, že se to stává. Popadněme svoje věci — a nahoru!“

Rychle vyprázdnili nedopité hrnky, sebrali věci a pušky a všichni se rozběhli vzhůru po proudu lávy; drápali se po balvanech, klopýtali a snažili se vystoupit značně vysoko nad potok.

Když se konečně zastavili asi padesát metrů nad svým tábořištěm, aby si vydechli, a když se ohlédli, spatřili obraz, který svědčil o tom, že kvapný útěk byl docela na místě. Korytem, které vedlo po svahu sopky, valil se rozběsněný proud černé vody. Rval s sebou ze svých břehů velké balvany ustydlé lávy. V několika minutách se hrozný, asi třímetrový val přihnal k místu, kde před chvilinkou klidně pili čaj. V okamžiku zmizely v jeho špinavých vlnách zelené keře, zakymácely a svalily se palmy, polámané nebo vyrvané s kořeny, a celá plošinka zmizela, jako kdyby tu nikdy nebyla.

„Ten to pořádá!“ žasl Papočkin. „Uklidili jsme se právě včas!“

Cestovatelé při svém útěku vystoupili nad onen ustydlý lávový proud. S místa, kam se vyšplhali, bylo dole vidět oba krátery. Od pravého kráteru tekl bahnitý proud. Všichni se obrátili k levému, aby se podívali, co se děje tam. V několika minutách se těsným údolím od levého kráteru přivalil druhý bahnitý proud, ale pohyboval se pomaleji. Voda totiž byla plná popela a drobných kamínků. Byla to spíš řídká černá kaše a v jejích proudech vířily z kořene vyrvané keře i kmeny palem.

„Odnáší je to z břehů jezera, kde jsme byli včera!“ zvolal Papočkin.

„To je ten váš tichý poustevnický útulek! Jezero už není, všechno se utopilo v blátě,“ řekl Kaštanov.

„Ano, zdejší sopky — to je velmi neklidné sousedstvo!“ zasmál se Gromeko. „Satanáš nás pohostil žhavým mračnem a Bručoun bahnem.“

„A přece jen jsme tu i tam vyvázli a viděli jsme strašný, ale zajímavý přírodní jev!“ pravil Kaštanov.

„A teď jsme odříznuti od moře i od našich člunů!“ vykřikl Papočkin v naprostém zoufalství. „Podívejte, vpravo i vlevo bouřlivé proudy a za námi Bručoun, který nás může pohostit i jinak.“

Skutečně: když se cestovatelé utekli před bahnitou povodní na skálu sopky, byli jako obleženi a nemohli se pustit údolím dolů k moři. A sopka za nimi neustále burácela.

„Jestli se teď shora přivalí ještě láva, budeme mezi ohněm a vodou. Příjemné vyhlídky!“ prohlásil Gromeko.

„Ano, Bručoun ještě neřekl poslední slovo,“ přidal se Makšejev.

„Myslím, že naše obavy jsou předčasné,“ uklidňoval je Kaštanov. „Proudy bahna se brzo odvalí a my vyrazíme k moři dřív, než se láva přivalí k nám, jestli se vůbec pohrne tímhle směrem.“

„Ale tady zatím promokneme na kůži! Nemáme se kde schovat!“ křičel Papočkin.

Měl naprosto pravdu. Z oblak, které se rozestřely nad sopkou, už chvíli pršelo. Cestovatelé však, zaujati pozorováním bahnitých proudů, ani si toho nevšimli. Tu déšť zesílil a všichni se začali rozhlížet, aby našli aspoň nějaký úkryt. Protože počítali se stálým pěkným počasím, vydali se na výpravu nalehko, bez plášťů a bez stanu, a teď se neměli čím přikrýt.

„Myslím, že tam výš, kde je tolik velikých lávových balvanů, spíše najdeme nějaký úkryt,“ řekl Makšejev a ukazoval vzhůru po svahu.

„A budeme ještě blíž k sopce!“ vzdychl Papočkin.

„Dělejte si co chcete, zůstaňte si tu v dešti, ale my tam vylezem,“ prohlásil Gromeko.

Zoolog se však od ostatních nechtěl odtrhnout a společně se pustili vzhůru po příkrém svahu. Ale kameny a boty už příliš omokly, takže cesta byla kluzká a obtížná. Ostatně brzo vylezli k velké hradbě z nakupených balvanů. Vršila se na konci mladšího proudu, jenž se vylil přes starý. Mezi balvany zůstaly tu a tam dost velké mezery, aby se tam schoval jeden člověk. Všichni čtyři zalezli do těchto děr a mokrý Generál se přitiskl k Makšejevovi; ten z tohohle sousedství neměl zvláštní radost. Muži, celí promoklí a skrčení v nepohodlných posicích na hrbolatých balvanech, prožívali značně nepříjemné chvíle. Aby si udrželi dobrou náladu, pokřikovali na sebe ze svých skrýší, když Bručounovo hřímání trochu utichlo.