Vladimir Obrucev - Plutonie

„A byl by nás v údolí zastihl!“

„Byli bychom se však mohli vyškrábat nahoru na Černou pustinu a jít k moři horem.“

„Ano, udělali jsme chybu. Kdopak si ve zmatku mohl uvědomit všechny následky! Tenkrát se zdálo nejsprávnější honem vylézt nahoru, abychom utekli před proudem.“

„Ne, kdyby na našem místě byli lidé, kteří dobře znají činnost sopek, byli by lépe rozhodli, kudy se musí zachránit!“

„Ale já si myslím,“ poznamenal Papočkin, „že jsme udělali hroznou hloupost už včera, když jsme zůstali přes noc na úpatí sopky, přestože hrozil výbuch.“

„My jsme tu však zůstali, abychom ten výbuch viděli.“

„A také jsme ho viděli! Já alespoň jsem uspokojen na celý život a v budoucnu se budu držet dál od těchhle nepokojných hor. Satanášovi jsem obětoval pušku a Bručounovi…“

„Bručounovi jsme s Makšejevem obětovali holínky, a to je daleko citelnější. Vy máte na nohou boty a bručíte! My přece budeme muset dojít až k moři bosi po rozžhavených balvanech Černé pustiny.“

„Máte pravdu, mně je lépe, a proto musím mlčet.“

„Ale co si teď počneme?“

„Co si počneme? Měli bychom si lehnout a spát, budemeli na těchhle tvrdých hrbolatých balvanech moci usnout.“

„Zkusíme to. Ale jeden z nás by měl vždycky po řadě hlídat a pozorovat sopku. Může nám provést ještě nějakou neplechu.“

„Jak dlouho budeme spát?“

„Jak nám to Bručoun dovolí.“

„To je maximum. A minimum — dokud nevyschne bahno v potoce tak, abychom přes ně mohli přejít.“

Tak to taky udělali: tři se jakž takž uvelebili na lávových balvanech a čtvrtý byl vzhůru, pozoroval, co dělá sopka a jak vysychá bahno. Schlo pomalu, přestože bylo horko od lávy a Plutonových paprsků. Cestovatelé mohli přejít přes bahno teprve asi za šest hodin.

Sebrali si věci, zamířili k potoku a jeden za druhým šťastně přešli přes bahno. Pak se začali šplhat rozsedlinou, drápali se s balvanu na balvan, s výstupku na výstupek, vysazovali jeden druhého a za půl hodiny se vyškrábali na povrch Černé pustiny, kde už byli v bezpečí a mohli si volně vydechnout.

Papočkin se obrátil k sopce, smekl klobouk, poklonil se a řekl:

„Navždycky sbohem, starý Bručoune! Děkujeme ti za pohoštění a za pozornost, kterou jsi nás zahrnul!“

Všichni se usmáli. Kaštanov zalitoval:

„Ach, kdybych nebyl bos, neodešel bych odtud.“

„A co byste dělal?“

„Po Černé pustině bych mohl jít dál na jih a podívat se, co je za sopkou.“

„Pořád jen pustina. To je vidět i tady odtud.“

„Kromě bot nám chybí také jídlo,“ poznamenal Makšejev.

„A nemáme skoro žádnou vodu!“ dodal Gromeko a potřásl plechovkou.

„Máte pravdu. Musíme spěchat k moři. Ach, tyhle černé balvany jsou hrozně rozžhavené. Je mi, jako bych stál na horké plotně. A tlusté ponožky se mi rozpadly, jak jsem běhal po lávě.“

„Budeme si muset roztrhat košile a obalit si jimi nohy,“ navrhl Makšejev. „Rozhodně nemůžeme jít bosi.“

Při tomhle rozhovoru on a Kaštanov pořád poskakovali a zdvíhali jednu nebo druhou nohu, aby si je ochladili. Teď si svlekli košile, omotali si jimi nohy, ovázali je řemínky pušek, a když se naposledy podívali na sopku, zahalenou černými mračny, vesele vykročili po pustině k severu. Cesta byla snadná: povrch pustiny byl zcela rovný, místy to byla holá zelenočerná hmota pradávné lávy, chlazená větry, místy pak byla zasypána drobnými úlomky. Právě tak jako v pustině kolem Satanáše, nebyly ani tady známky nějakého rostlinstva. Černá pláň se táhla až po obzor. Nad ní se klenulo čisté nebe a v nadhlavníku narudlý Pluton obléval tuto rovinu paprsky, jež se odrážely od hladkého povrchu tak, že zářil miliony nazelenalých jiskřiček. Cestovatelé musili zavírat nebo mhouřit oči, aby je nerozbolely od spousty záře a lesku.

Mířili na severovýchod, aby se dostali k dolnímu proudu potoka. Jen tam mohli najít vhodné místo k sestupu s výšiny. Za tři hodiny došli ke kraji srázu a začali hledat vhodnou rozsedlinu. Údolí, které ještě včera bylo zelenou oasou, poplenil teď úplně bahnitý proud. Stromy byly vykáceny, keře vyrvány a odneseny proudem, palouky zaneseny bahnem. Jen tu a tam při úpatí srázu se zachovaly útržky zeleně. Když cestovatelé viděli tenhle smutný obraz zkázy, vzpomněli si, že se na zpáteční cestě chystali dole v údolí k lovu na iguanodony.

„Pravděpodobně utekli k moři!“

„Nebo zahynuli v bahně!“

Druhý předpoklad byl správný. Kus dál si cestovatelé všimli, že nad dolinou krouží pterodaktylové jako hejno vran nad zdechlinou. Přišli blíž a viděli, že na dně údolí je krvavá hostina. Z bahna čnělo jako veliké pahorky několik zdechlých iguanodonů, na něž posedaly desítky ptakoještěrů. Rvali zubatými zobany maso a vnitřnosti, hádali se a prali, odháněli jeden druhého, vzlétali a zase usedali. Jekot a kvakot neustal ani na chvilku.

„Tak tohle je tedy naše zvěřina!“ řekl Gromeko, když spatřil ten odporný výjev. „Co si teď počneme?“

„Můžeme zastřelit pterodaktyla,“ navrhl Makšejev. „Potom, když se nažrali mršin? Děkuji uctivě!“ „Ale vždyť už jsme je jedli!“

„To jsme nevěděli, že se živí i mršinami. A taky proto, že jsme jiné maso neměli, když nás mravenci oloupili.“ „Ale teď je taky nemáme.“

„V člunech jsou sušené ryby a v ústí řeky si nalovíme čerstvé.“

„Zapomínáte, že řeka už není,“ připomenul Kaštanov. „A taky celý mořský záliv je jistě plný bahnitého nánosu. Ryby tedy buď lekly, nebo odplavaly dál do moře.“

„Bojím se, že nebudeme mít pitnou vodu,“ poznamenal Gromeko.

„Ovšem, vždyť řeka není!“

„A já se obávám, zda se nám nezničily všechny věci, schované v křoví. Byly nedaleko od řeky a nízko nad hladinou. Jestliže byl bahnitý proud v ústí doliny stejně prudký jako nahoře, mohl všechno odnést do moře nebo v nejlepším případě zalít bahnem.“

Makšejevovy obavy všechny tuze znepokojily. Zapomněli na pterodaktyly a spěchali dál. Papočkin si však stačil vyfotografovat onen pterodaktylí hodokvas.

Nedaleko od kraje údolí objevili úzkou a příkrou strž, kterou se jim podařilo sejít dolů. Všichni chtěli utíkat, aby se co nejrychleji dostali k moři. Nešlo to však lehce. Všude rozlité bahno, i když v tenké vrstvě, ještě dost neuschlo a nohy vázly nebo se lepily na každém kroku. Už z dálky bylo vidět, že bahnitý proud v ústí pořádně řádil. Řeka na svém dolním toku protékala dříve úzkou chodbou mezi stěnami přesliček a kapradí. Teď tam byl proražen široký průsek a vyvrácené stromy byly zaneseny bahnem. Ale i mimo toto pásmo, kudy se přehnala hlavní síla vody, řádil proud: celý les v ústí údolí byl zatopen bahnitou vodou, která po sobě všude nechala tlustou vrstvu bahna.

Cestovatelé vázli v bahně. Nakonec však se dostali k břehu zálivu a vykřikli. Místo čisté blankytné vody se před nimi táhly hnědé splašky, na jejichž hladině pluly kromě listí haluze, větve, keře i celé kmeny, splavené proudem do moře. Makšejev a Gromeko se rozběhli ke křoví, kde byly uschovány čluny a věci. Byli si téměř jisti, že všechno je odplaveno, protože stopy zkázy byly všude patrny; dokonce i pláž při ústí řeky byla pokryta vrstvou bahna.