Vladimir Obrucev - Plutonie

Vtom už se Gromeko vynořil a začal plovat k loďce, kterou vlny odnesly trochu stranou od místa pohromy. Nepustil pušku, ani když padal, a teď ji držel nad hlavou a zachytil se loďky, dokud mu přátelé nepomohli a nevytáhli ho z vody.

Byl ovšem promočen do poslední nitky, zmáčel si všecko, co měl v četných kapsách — zápisník, hodinky, lékařské přístroje, pytlík s tabákem, ztratil dýmku a láteřil na ty, kteří tuhle příhodu zavinili.

„Musíme přirazit k břehu,“ prohlásil nakonec, když si dost zahuboval. „Pluton sice pěkně hřeje, ale jestli si hned neotřu nástroje a nevysuším zápisník u ohně, přístroje zrezivějí a všechny zápisky se mi zničí.“

„A brontosauři?“ strachoval se Papočkin. „Rozložíme se na břehu — a oni vylezou z vody a zatouží seznámit se s námi důvěrněji.“

„Nu což, pak si je aspoň vyfotografujete zblízka.“

„Děkuju uctivě! Jestli dostanou chuť zadovádět si na našem tábořišti, budeme muset utéci do lesa a lézt na stromy…“

„Myslím,“ vmísil se do hovoru Kaštanov, „že tyhle obludy jsou příliš bázlivé a že nemají obzvláštní rozum. Nejsou nám nebezpečné, nebudemeli tak neopatrní, jako jste byli právě teď. Přirazíme k břehu, poobědváme a budeme je pozorovat.“

Vystoupili na břeh, nasbírali na pokraji lesa palivo, začali chystat oběd a nedůvěřivě pokukovali po brontosaurech. Ti stále ještě stáli ve vodě na témž místě a neodvažovali se vylézt na souš.

„Zřejmě nedovedou plovat,“ poznamenal Papočkin. „Ve vodě hledají ochranu před svými suchozemskými nepřáteli, a dokud neodjedeme, na břeh nevylezou.“

Zatím co se pekly ryby, rozložil si Gromeko na písku šaty a prádlo a nechal je schnout v Plutonových paprscích. Sám v Adamově rouše začal čistit nástroje a sušit zápisník. Když se naobědvali, zůsta li chvíli ležet na písku a pozorovali ještěry, kteří se nehýbali s místa. Pak zase vyrazili na loďkách podle břehu dřívějším směrem. Po několika kilometrech se počal jižní břeh znatelně stáčet k jihu, ale dlouhý zalesněný mys před nimi jim zacláněl v rozhledu. Když ho obepluli, ukázala se lichou jejich naděje, že se moře táhne daleko na jih a že budou moci plout na člunech dál. Moře vytvářelo jen veliký záliv a v dálce několika kilometrů bylo vidět jeho břeh.

Protože se do zálivu mohla z jihu vlévat velká řeka, rozhodli se, že pojedou tím směrem. Za hodinu dorazili k jižnímu břehu a přesvědčili se, že tu skutečně řeka je, ale malá. Avšak v jedné loďce se mohli pokusit o výpravu do nitra země, kterou tu od mořského břehu zastírala lesní stěna. Proto si v ústí řeky vybrali místo pro táboření. Rozhodli se, že se na průzkum vypraví jenom dva muži a druzí dva že zůstanou u stanu, protože neblahá zkušenost na břehu Ještěřího, moře ukázala, jak nebezpečné je nechat všechen majetek jen pod Generálovou ochranou. Mravenci mohli být i na této části jižního břehu, byť i vzdáleného od zničeného mraveniště.

Kaštanov a Papočkin si s sebou vzali jídlo, reservní šaty a náboje pro případ, že by se výprava protáhla na několik dnů, a vydali se na jedné loďce proti proudu řeky. Protože tam nebylo příliš hluboko a proud byl dost prudký, vzali si místo vesel bidla a odpichovali se jimi ode dna. Úzké koryto bylo s obou stran obroubeno vysokou stěnou lesa. Přesličky, kapradě a palmy se tu a tam skláněly nad vodu a téměř se navzájem dotýkaly svými vrcholky. Říčka plynula pod jejich vysokou zelenou klenbou, jíž slabě pronikaly paprsky světla.

Bylo tu šero a chladno. Loďka tiše klouzala po vodě a bylo slyšet jen šplouchání pod přídí a skřípot bidel, opíraných do oblázkového dna.

Tam, kde se zelené loubí otvíralo, poletovaly a chřestily vážky, tiše bzučeli velicí brouci, ve slabých závanech větru lehounce šeptaly a šuměly velké listy palem a větve kapradí a měkce šustěly přesličky.

Po několika kilometrech se zelené stěny naráz rozestoupily a otevřela se rozsáhlá louka, přes kterou říčka tekla. Louka byla porostlá velmi skrovným rostlinstvem — trsy tvrdé trávy několika druhů.

„Nepramení snad tahle řeka také blízko té skupiny sopek, kterou jsme prozkoumali?“ nadhodil Papočkin.

„Je to možné, a pak se nedá nic dělat,“ souhlasil se zoologem Kaštanov. „Ačkoli soudím, že pramení o hodně dál, protože je v ní dost vody. Snad někde uprostřed Černé pustiny.“

Když cestovatelé urazili ještě asi tři kilometry napříč loukou, uviděli, že vpředu, kde se říčka zužovala, je s jednoho břehu na druhý přehozena poměrně silná kláda tak nízko nad vodou, že loďka pod ní nemohla proplout.

„Málem bychom si mohli myslit, že je to most, který si někdo postavil přes řeku!“ zasmál se zoolog. „Rozhodně však musíme přirazit k břehu a odklidit tu zábranu.“

„Hm, vždyť to opravdu vypadá jako most!“ zvolal Kaštanov, když přišli k přehradě a spatřili, že to není jedna kláda, ale tři, pečlivě složené vedle sebe.

„Ano, říčka by ty klády sotva takhle položila,“ souhlasil Papočkin. „Jestliže však je to most, kdo ho tedy postavil? Cožpak jsou v téhle jurské zemi lidé? To by bylo nesmírně zajímavé!“

„V jurské době nežili vyšší ssavci, to přece víte! Dokonce i ptáci byli zastoupeni jen formami, které tvoří přechod od ještěrů.“

„Ale most přece nepostavili ještěři!“

„Zapomněl jste na mravence. Stvoření, která jsou tak rozumná, že si budují složité příbytky podle určitého plánu, jsou zcela schopna postavit i most, protože plovat nedovedou a vody se bojí.“

„Máte pravdu! Vždyť tamhle mají ti hmyzí ďáblové to svoje obydlí!“ zvolal Papočkin a ukazoval na západ.

Bylo tam skutečně vidět ohromné mraveniště, právě takové, jako bylo to, které cestovatelé zničili.

Za několik minut shodil Kaštanov s Papočkinem lehké a suché přesličkové kmeny do řeky. Pak se obrátili k loďce, aby pluli dál. Ale k svému údivu spatřili, že do ní vlezl nezvaný cestující — mravenec — a ohmatával jejich věci, zatím co další stál na břehu.

„Vida, ti čerti už jsou všude! A my máme pušky v loďce!“

„Vezměte si nůž, nejprve zaútočíme na toho na břehu! Já zpředu a vy běžte zezadu!“

Oba přiběhli k mravenci. Když spatřil nepřátele, připravil se k obraně a přitiskl se ke křovisku. Kaštanov zaujal jeho pozornost, když útočil s nožem, a tu se Papočkin naklonil přes keřík a rozsekl mravence vejpůl.

Nevšiml si však, že mravenec z loďky rychle vyskočil na břeh a zakousl se Papočkinovi zezadu do lýtka. Zoolog vykřikl bolestí a překvapením.

Kaštanov mu přiběhl na pomoc a rozťal i tohoto mravence; svého druha však stěží osvobodil; musel na několik kusů rozsekat mravencovu hlavu, jejíž kusadla pořád vězela v Papočkinově lýtku.

Rána, zasazená přes silnou vlněnou punčochu, nebyla veliká, ale jed v ní rychle působil a noha začala pálit a dřevěnět.

„Zatím si sedněte na zem, hned vyndám z polní lékárničky čpavek a obvazy,“ řekl Kaštanov.

„Ne, ne, pomozte mi do loďky, ohlédněte se!“

Po louce se k nim rychle blížilo asi dvacet mravenců. V několika minutách by se s nimi museli utkat v nerovném boji. Aby Kaštanov neztrácel čas, vzal pod paždí zoologa, který těžce vlekl nohy, spustil ho se srázu do loďky a pak tam vskočil sám. Těsně před nosem nepřátel, kteří už přiběhli, odrazila loďka od břehu.