Vladimir Obrucev - Plutonie

Na to, že by výlet mohl pokračovat, nebylo ani pomyšlení: jeden z veslařů ležel bezmocně na dně loďky a sténal bolestí. Podráždění mravenci mohli pronásledovat člun, který plul proti proudu příliš pomalu, a nedovolit mu, aby přistál u břehu. Proto Kaštanov bez dlouhého rozmýšlení otočil loďku po proudu a chopil se vesel. Snažil se se plout prostředkem řeky, aby ho mravenci nemohli napadnout. Papočkin si s námahou zul botu s raněné nohy, vytáhl čpavek a obvaz. Noha mu už otekla, zčervenala a každý pohyb velmi bolel.

Po půl hodině dopluli k pokraji lesa, který na severu vroubil planinu a dělil ji od moře. Nepřátele už nebylo vidět a Kaštanov se rozhodl, že se zastaví, aby raněného uložil pohodlněji. Rozprostřel na dně loďky plášť, položil na něj Papočkina, vytáhl zásobní košili, namočil ji ve vodě a přiložil ji jako studený obklad na raněné místo. To zmírnilo bolest a zoolog usnul. Když si Kaštanov trochu odpočinul, vyrazil dál.

Tam, kde začínalo zelené loubí, řeka trochu zahýbala. Když loďka proplula zátočinou, otevřel se vpředu pohled, při kterém se Kaštanov zachvěl hrůzou. Rychle zavesloval k břehu, zachytil se tam za keře, zastavil loďku a schoval ji před pohledy nepřátel.

Ti byli blízko. Na levém břehu říčky, hned na kraji loubí, hmoždilo se několik desítek mravenců. Překusovali kmeny přesliček, které rostly nad hladinou, a házeli je do vody. Tak vytvářeli překážku, skrze kterou loďka nemohla projet. Nedalo se pochybovat o tom, že mravenci chtějí svým dvounohým nepřátelům odříznout ústupovou cestu k moři. Situace byla zoufalá: Kaštanov a raněný zoolog se nemohli sami probít přes přehradu, kterou bránila spousta mravenců. „Jedno kousnutí v nerovném boji,“ pomyslil si Kaštanov, „a budu stejně bezmocný jako Papočkin.“

„Obrátit se zpátky a odpichovat se proti proudu? Ale i tam nás mohou mravenci dříve nebo později přepadnout. Řeka stejně zůstane jedinou cestou, kudy můžeme utéci z jejich panství. Musíme se probít stůj co stůj! Třebas se leknou výstřelů, ale co když ne? Všechny přece nepobiju, poschovávají se v lese, a až se začnu pachtit a bourat jejich přehradu, přepadnou mě v celé hordě,“ uvažoval Kaštanov.

V tomto bezvýchodném postavení ho napadla náhle myšlenka, která, jak se zdálo, zaručovala úplný úspěch, budeli rychle uskutečněna. Mravenci, zaujati prací, nevšimli si ještě loďky, která se tiskla k břehu mezi keři. Proto Kaštanov začal pomaličku, opatrně plout zpátky proti proudu řeky tak, že se zachycoval keřů. Chtěl se vrátit za zátočinu, kde ho břeh před mravenci docela zakrýval. Tady začínal les a bylo tu spousta suchých přesličkových kmenů a všelijakého chrastí. Kaštanov přirazil k břehu, přivázal člun se spícím zoologem, stáhl do řeky několik tlustých kmenů, narychlo je spojil pružným proutím keřů a pak na tenhle vor navalil ohromnou hromadu kmenů, prutů a chrastí; mezi suché dříví míchal zelené větve přesliček a rákosová stébla.

Když byla hromada hotova, Kaštanov se vrátil do loďky a pomaličku plul po proudu. Vor, přivázaný k dlouhé tyči, postrkoval po vodě před sebou a docela se za ním nepřátelům skryl. Za zátočinou tekla řeka přímo k místu, kde mravenci stavěli přehradu. Bylo to asi sto metrů odtud. Kaštanov přitáhl vor k loďce, podpálil hromadu klestí a plul dál, neustále strkaje vor před sebou. Oheň se pomaličku rozhoříval, suché dříví chytalo a ze zelených větví, proložených mezi chrastím, začal se valit hustý dým.

Když loďka s vorem byly asi sto metrů od přehrady, pustil Kaštanov vor po proudu a chopil se bidla, aby udržel člun uprostřed říčky. Obrovská hranice plula k přehradě, zastavila se před ní a zavalovala kotouči štiplavého dýmu a jazyky plamenů hmoždící se mravence. Někteří, popáleni nebo omámeni, padli do vody, ostatní utekli na břeh a shlukli se tam do houfu, překvapeni nevídaným divadlem. Tu Kaštanov nabil dvouhlavňovku drobnými broky, začal pálit do mravenců a připlouval k nim stále blíž a blíže. Praskot hrozného, nevídaného ohně, jazyky plamenů, kotouče dýmu a neustálé výstřely, usmrcující mravence, zapůsobily na ně tak, že ti, kteří zůstali zdrávi nebo byli lehce raněni, dali se na útěk. Od hořícího voru chytla i přehrada, postavená napůl ze suchých kmenů, a zatím co hřímaly výstřely, rozhořela se uprostřed mohutným plamenem.

Kaštanov se přesvědčil, že nepřátelé utekli, přirazil těsně u požářiště k břehu, dobil nožem raněné mravence a pak začal rozbírat přehradu — hořící suché i dýmající čerstvé kmeny házel do vody. Za čtvrt hodiny byla překážka odstraněna a dohořívající hranici na voru unášel proud řeky dál. Za ní pomalu plula loďka s mužem, který dovedl přelstít početné a rozumné nepřátele.

Po proudu plul člun v této zelené chodbě rychleji a brzo se už před ním v průhledu ukázala modrá mořská hladina.

Kaštanov se blížil k ústí řeky, a tu uslyšel výstřely, Generálův štěkot a křik svých druhů. Začal se odpichovat, po několika minutách přirazil k břehu a s puškou v ruce se vrhl k tábořišti.

Makšejev a Gromeko doprovodili své druhy na výpravu a pak začali chytat ryby v ústí řeky. Rybolov byl tak úspěšný, že za hodinu už musel jeden z cestovatelů začít kuchat ryby a věšet je na napjaté šňůry, aby je nasušili do zásoby.

Zatím co Makšejev chytal ryby, botanik prošel pokraj lesa a sbíral rostliny. Objevil při tom ságovou palmu a rozhodl se, že ji upotřebí. Společně ji porazili, po délce rozsekli, vyškrábali jedlou dřeň kmene a rozložili ji po pokrývkách, aby uschla.

Když byli s prací hotovi, postavili na oheň kotlík s polévkou, sedli si k němu a uvažovali, co budou dělat po obědě.

„Nemůžeme odejít daleko,“ poznamenal Gromeko, „tím spíše, že není možné nechat ryby na starosti Generálovi.“

„Ovšem,“, souhlasil Makšejev, „je to sice věrný pes, ale sotva by obstál při pokušení dosyta se nažrat sušených ryb; vzpomněl by si při tom na svou vlast.“

„Nu což, nalovíme ještě nějaké ryby a nasušíme si jich hodně do zásoby — pro sebe i pro psa. Kdo ví, zda zase brzo přijdeme na tak bohaté místo. To ještěří maso, abych se přiznal, mi vůbec nechutná, pořád je jím s odporem. Při jídle se vždycky snažím myslet si, že je to z jesetera nebo z běluhy, a ne z příbuzného žáby nebo ještěrky.“

Vtom se už polévka začala vařit a Gromeko odešel k pokrývkám, aby přinesl do zavářky ságo.

„Jejej, honem se podívejte na západ!“ zakřičel na Makšejeva, který zůstal za stanem u ohniště.

Makšejev vyběhl na pláž.

Ze západu šly po mořském břehu nestvůry — podle pruhovaných boků nebylo těžko poznat brontosaury.

Šli pomalu, otrhávali mladé listí s vrcholků palem a kapradin, a občas se zastavili u stromu, který se jim zdál obzvlášť chutný.

„Nu, co budeme dělat, co myslíte?“ zeptal se ho Gromeko. „Víme, že jsou ty obludy zbabělé a že na nás nezaútočí první. Ale podupou a pomačkají nám ryby i stan, jestli je sem pustíme.“

„Budeme muset střílet,“ usoudil Makšejev, „nejdřív broky, a když to nepomůže, trhavou kulí.“

Oba zdvihli pušky, namířili do skupinky brontosaurů a čtyři výstřely se dutě převalily nad břehem.

Nenadálý hluk a broky, které se sesypaly na zvířata, nevýslovně je polekaly. Ale místo aby se obrátili zpátky, neohrabaní tvoři se vrhli do vody a rozběhli se kolem tábořiště podle břehu nedaleko od nich, až voda stříkala široko daleko.