Vladimir Obrucev - Plutonie

Na severním břehu bylo vidět jen zelený pás lesa, kdežto na jihu se za lesem táhly tmavé srázy stolové výšiny. Nad zrcadlivou vodou poletovaly vážky, s pronikavým pištěním a kvákotem tu kroužili ptakoještěři a občas se hned tu, hned onde zdvíhaly krky i hlavy plesiosaurů.

„Nezmýlili jsme se snad v bludišti ostrovů a nevpluli jsme zpátky do Ještěřího moře?“ zeptal se Papočkin, když se rozhovořili o neobyčejné podobnosti obou moří.

„Ovšem, jsou si velmi podobná. Ale zapomněl jste na písečné pahorky na jižním břehu. Jestli jsme se zmýlili a pluli jsme na východ — vždyť podle tohohle Plutona, který věčně stojí v nadhlavníku, není možno se orientovat — pak bychom museli mít ty duny dlouho v dohledu,“ řekl Kaštanov.

„Ale nevidíme řeku, která by tekla z jihu a po níž bychom se mohli dostat hlouběji do vnitrozemí,“ litoval Gromeko.

„Jen neztrácejte trpělivost a odvahu! Sotva jsme vypluli na toto moře, už bědujete!“

Museli však být skutečně velmi trpěliví. Už pluli několik hodin a jižní břeh se neměnil: stále týž hustý les, stále tytéž srázy ploché výšiny za ním. Začalo je to nudit. Plesiosauři, ptakoještěři a pravážky byli tak obvyklým jevem, že si jich nevšímali víc než nějakých labutí, vran nebo brouků při plavbě po řece na zemském povrchu. Jenom občas porušili jednotvárnost ichthyosauři a donutili veslaře, aby se chopili pušek, když se blízko člunu nenadále objevil široký hnědozelený hřbet nebo odporná hlava tohoto hrozného dravce.

Tak minulo půl dne. Veslaři už začali pokukovat po břehu a vyhlížet si místečko s otopem pro polední odpočinek. Ráno ulovili zase plno ryb a teď si je chtěli upéci.

„Tamhle vpředu jsou nějaké hromady klád!“ zvolal konečně Makšejev.

Řídili čluny tak, aby se poznenáhlu přiblížili k břehu, a začali veslovat rychleji, jak se už těšili na chutný oběd.

Když však byli asi sto metrů od klád, Kaštanov se na ně zadíval pozorněji a prohlásil:

„To nejsou žádné hromady klád, ale nějaká obrovská zvířata. Buď jsou mrtvá, nebo spí.“

„Jen opatrně, držte se dál od břehu!“ zvolal Makšejev. Všiml si, že se hromada pohnula.

Čluny se zastavily asi dvě stě kroků odtud a veslaři se dívali s údivem a strachem na břeh, kde ležely vedle sebe, nataženy na písku, čtyři nestvůry. Jejich trupy vyčnívaly nad pláží jako dlouhé, asi čtyři metry vysoké pahorky. Po délce hřbetů se jim táhl úzký a plochý hřeben, ale bez štítů a ostnů, jaké měl Stegosaurus, nýbrž docela hladký a zřejmě lysý. Boky zvířat byly pískově žluté, s dlouhými a úzkými podélnými pruhy. Z dálky se pak zdálo, že to jsou hromady nakupených klád.

Dokonce i z tak těsné blízkosti bylo těžko uvěřit, že to nejsou čtyři hranice dříví, ale nestvůrná zvířata, dlouhá při nejmenším patnáct nebo sedmnáct metrů; ty hranice však nadýmaly při dechu boky, někdy se zatřásly, pohybovaly ocasy ve vodě a čeřily její hladinu, lesklou jako zrcadlo.

„Jak bychom je donutili, aby vstali?“ uvažoval Papočkin. „Musíme si je jaksepatří prohlédnout a vyfotografovat.“

„Do těchhle hromad masa by nebylo těžké poslat několik trhavých střel,“ poznamenal Makšejev. „Ale nedopadne to pro nás špatně? Jestli se ty nestvůry rozzuří a vrhnou se na nás, spolknou nás jedna dvě.“

„A jsou to dravci nebo býložravci?“ zajímal se Gromeko. „Že to jsou obrovští veleještěři, o tom nepochybuji.“

„Myslím, že to dravci nejsou,“ pravil Kaštanov. „Dravci nikdy nedorostli do tak ohromných rozměrů; potřebovali by příliš mnoho živočišné potravy, ale tady příroda zachovává jistou hospodárnost. Jen si vzpomeňte, že největší zvířata našeho věku — jako sloni, nosorožci, hroši a velryby — nejsou šelmy.“

„Pak bychom je tedy mohli lovit! Podívejte se, kolik je to masa! Měli bychom potravy pro celý regiment!“ prohlásil botanik a uchopil ručnici.

„Počkejte chvilku!“ varoval ho Kaštanov. „I když to třeba nejsou dravci, sotva by bylo moudré je rozzuřit: mohou se na nás vrhnout a potopí nám čluny jako skořápky!“

„Nu dobrá, ale nejprve odplujme tak, abychom byli proti nim a aspoň sto metrů od břehu. Jestli to jsou suchomilná zvířata, pak daleko do vody nepolezou.“

Když čluny stály proti nestvůrám, které zůstaly klidně ležet, Gromeko po nich střelil dvojitou dávku broků. Broky nebo zvuk blízkého výstřelu, který se ozvěnou odrazil od stěny lesa, přinutil zvířata, aby vyskočila.

Obludy nějak podivně zamotaly dlouhatánskými krky, zakončenými hlavičkou, proti obrovskému tělu velmi malou, i když byla dlouhá pětasedmdesát centimetrů, a pak se těžkým klusem rozběhly podle břehu, neohrabaně se kolébajíce. Nohy měly proti masivnímu tělu krátké a slabé.

„Myslím, že to jsou brontosauři, nejmohutnější býložraví ještěři vrchního jurského období. Na zemi rychle vymizeli, protože mají neohrabanou stavbu těla a neměli se čím bránit,“ vysvětloval Kaštanov.

„Kdopak mohl na tyhle obry zaútočit? Vždyť jsou při nejmenším patnáct, ba osmnáct metrů dlouzí a přes čtyři metry vysocí,“ zajímal se Makšejev.

„A přesto dravec, na příklad Ceratosaurus, snadno přehryzne takové obludě krk. A to ani nemluvím o tom, jak brontosaurům ničili vejce a mláďata!“

„Ani v Plutonii jich zřejmě není mnoho!“ podotkl Papočkin.

„Už jsme viděli plno iguanodonů, pterodaktylů, ichthyosaurů a plesiosaurů, ale tyhle brontosaury potkáváme po prvé. A protože se nám tyto obludy projevily jako náramní zbabělci, navrhuji, abychom připluli blíž k břehu, aby fotografie byla trochu větší.“

Ještěři se rozběhli na západ, tedy tím směrem, kam také pluli naši cestovatelé. Utekli asi půl kilometru odtud a zastavili se. Proto se čluny za chvilku přiblížily k břehu a octly se opět proti nim. Papočkin udělal dva snímky, a když se připravoval k třetímu, poprosil botanika, aby vystřelil. Chtěl zvířata vyfotografovat v nemotorném běhu.

Tentokrát brokovnicový výstřel zblízka, zapůsobil na veleještěry jinak. Místo aby se obludy znovu rozběhly podle břehu, začaly do sebe strkat a prudce se vrhly do vody. Rozbouřily ohromné vlny a celé vodotrysky pěny, které dolétly až na neopatrné mořeplavce. Gromeko, jenž stál v loďce, byl postříkán od hlavy až k patě, ztratil rovnováhu a spadl do moře i s puškou.

Papočkin jen tak tak že schoval aparát pod kazajku a obětavě nastavil hlavu studené sprše. Kaštanov a Makšejev, kteří seděli na zádi a na štěstí nepustili vesla z rukou, museli napnout všechny síly, aby udrželi čluny proti valícím se vlnám a aby se nepotopili.

Kdyby byli ti obři zamířili přímo k člunům, byli by cestovatelé docela jistě zahynuli — byli by bývali pod náporem obrovitých těl spláchnuti a potopeni se vším všudy. Vždyť tam, kde se zastavili, nebylo hlouběji než dva metry. Ještěři se však rozběhli šikmo, jako by pronásledovatele nezpozorovali, a zůstali stát, když jim voda pokryla trupy a většinu krku. Nad hladinou rozbouřeného moře bylo vidět jen čtyři ohyzdné hlavy, které se otáčely na všechny strany, jako by se zvířata snažila objevit hrozné nepřátele nebo si vysvětlit, proč k poplachu došlo.