Vladimir Obrucev - Plutonie

Cestovatelé si lehli na holé zemi u tlumoků se sírou a pomalu usnuli. Tak uplynuly asi tři hodiny, když spáče znovu probudil hrozný rachot. Zahleděli se na sopku. Z jícnu zase vystupovalo zlověstné mračno a klesalo dolů po svahu. Tentokrát však přímo na severovýchod k jezerní kotlině. Kaštanov pozoroval na hodinkách, jak rychle se pohybuje mrak, který se rozrůstal stejně jako první mračno do vysoké a široké černofialové stěny. Za čtyři minuty po výbuchu už se stěna přivalila na jezero a zakryla je pozorovatelům.

„Mrak letí jako rychlík, asi šedesát kilometrů za hodinu!“ zvolal Kaštanov.

„To máme štěstí, že jsme odtamtud odešli!“

„Ano, cesta mračna se stočila o osmdesát stupňů proti původnímu směru. Zřejmě proto, že je okraj jícnu rozbit.“

„A co by se bylo stalo, kdybychom byli zůstali u jezera?“ zajímal se Papočkin.

„Podle pozorování, které provedla výprava vyslaná francouzskou Akademií věd k prozkoumání sopky Mont Pelée na Martiniku, mohu říci, že bychom byli popáleni a udušeni v atmosféře přehřáté páry s popelem, která tvoří hlavní hmotu mračna, anebo bychom byli zabiti kameny, jichž v něm letí spousta. Mračno nese dokonce biti kameny, jichž v něm letí spousta. Mračno nese dokonce balvany velké čtyři až šest krychlových metrů do vzdálenosti i několika kilometrů od sopky. Mračno ničí na své cestě všechno — zvířata i rostliny — a zůstane po něm dokonalá pustina: holý pruh horkého popela, velkých a malých kamenů, ohořelých stromů a zčernalých mrtvol.“

„Co se asi stalo s jezerem?“

„Je zavaleno žhavým popelem a kamením, vylilo se z břehů a změnilo pravděpodobně nakrátko potok, který z něho vytéká, v špinavou a horkou bystřinu.“

Zatím se žhavý oblak přenesl přes jezerní kotlinu a vystoupil na černou pláň asi dva kilometry od cestovatelů. Přestože to bylo tak daleko, ucítili muži žhavý dech mračna — byl to prudký horký vichr, který je donutil, aby padli na zem a přikryli si obličeje rukama a šatstvem. Proleželi tak dobrou půlhodinu, zaliti potem, dokud se atmosféra neustálila.

Když zdvihli hlavy, uviděli nad pustinou dlouhou a vysokou stěnu zvlněné bílé a šedivé páry, jež se táhla oním směrem ještě snad deset kilometrů od nich a zdvíhala se do výše půl druhého kilometru. Vzduch byl pořád ještě dusivý a horký.

„Pojďme honem dál od téhle hrozné sopky, dokud máme zdravou kůži!“ zvolal Gromeko. „Kdo ví, zda ji nenapadne vyhodit příští náboj přímo k nám?“

„Ano, už jsme poznali, jak těžko se dýchá dva kilometry od kraje mračna. Dovedeme si představit, jak by nám bylo v jeho obětí!“

Cestovatelé sebrali všechny své věci, zamířili pustinou k severu a pomalu se blížili k údolí říčky, kam chtěli sejít na prvním vhodném místě. Když však dorazili k pokraji doliny a pohlédli dolů, viděli, že se klidný čistý potůček změnil v bouřlivou, špinavě bílou bystřinu, která vystoupila z břehů, zběsile se hnala po dně údolí a ničila rostlinstvo na obou březích.

„Máme sestupovat dolů?“ zeptal se Kaštanov svých druhů. „Po rovné pláni se jde snáze než po písčitém dně doliny a voda potoka přeplněného bahnem nedá se teď už stejně pít.“

Všichni souhlasili, že půjdou dál po pláni a sestoupí na konci údolí, kde byly svahy více rozbrázděny roklemi. Šli kousek od kraje strže a občas se přiblížili až těsně k pokraji, aby se podívali dolů. Bystřina začala za necelé dvě hodiny po druhém výbuchu už slábnout a brzo docela vyschla. Bylo vidět jen holé koryto, stromy vyvrácené z kořenů, vyrvané keře, trávu přitisknutou k zemi a zanesenou špinavě bílým jílem.

„Sopka se nám pomstila za to, že jsme z ní vyškrabali síru!“ zažertoval Makšejev. „Zničila potok, aby nás umořila žízní.“

„Ano, teď to bude s vodou zlé,“ poznamenal Gromeko. „Musíme si opatrovat zásobu, dokud u mraveniště nenajdeme druhý pramen.“

„A možná, že proto nebudeme moci mraveniště hned obklíčit.“ Přestože cestovatelé vlekli těžký náklad a že je na Černé pustině trápilo vedro, šli velmi rychle a zastavili se na nocleh, až když sestoupili na dno údolí nedaleko od jeho ústí ze stolové vyvýšeniny. Bylo to kousek od mraveniště. Kaštanov a Makšejev se vydali na průzkum, aby pozorně prostudovali pevnost svých nepřátel. Vystoupili nahoru na pustinu a namířili na východ podle srázu. Odtud se dalo mraveniště dobře pozorovat.

Vypadalo jako veliký mnohoposchoďový kopec, složený ze suchých kmenů a větví. Při zemi byly rozloženy hlavní vchody, po jednom z každé světové strany. Nebyly vysoké, ale tak široké, že jimi mohlo projít vedle sebe čtyři nebo pět mravenců. U vchodů se to jen jen hemžilo: někteří mravenci vycházeli v celých oddílech a mířili na různé strany za potravou, jiní se v párech i jednotlivě vraceli a táhli kmeny stromů, větve, živý i mrtvý hmyz, larvy, kukly, třtinová stébla a mizeli s tím ve své pevnosti.

Ve vyšších poschodích se taky černaly otvory v rozličné výšce a v různých místech. Ale to byly zřejmě jen větráky — a snad pomocné východy obránců při nepřátelském útoku. Byly užší a nižší než hlavní vchody, a tak jimi mohl procházet jen jeden mravenec za druhým. Z těch otvorů taky občas vylézali mravenci a běhali po římsách mraveniště — pravděpodobně prohlíželi, zda je všechno v pořádku.

„Nebude nám v našem plánu vadit tahle spousta otvorů?“ zapochyboval Makšejev. „Jestliže pohyb vzduchu mraveništěm nebude omezen, kysličník siřičitý začne rychle unikat a pořádně nezapůsobí.“

„Kysličník siřičitý je těžší než vzduch a bude jen pomalu vytlačován,“ odpověděl Kaštanov. „Kromě toho důležité části mraveniště — sklady larev, kukel, vajec a zásoby potravin — jsou pravděpodobně hluboko, možná v komůrkách vyhrabaných v zemi. Kysličník siřičitý bude vnikat nejdříve do těchto nejhlubších částí a teprve pak se začne rozšiřovat po horních patrech. Ostatně některé otvory budeme moci ucpat, když uvidíme, že tah je příliš silný!“

„A nepoložíme hořící síru do horních otvorů?“

„Od toho by mohlo chytnout celé mraveniště. Vždyť nemáme žádné nehořlavé podložky — železné koše, pánve či co, a síru bychom museli položit rovnou na suché dřevo.“

„Můžeme užít skořápek iguanodoního vejce, z kterých jsme si udělali prozatím talíře a pánev.“

„Je jich všeho všudy pět, a otvorů je daleko víc.“

„Musíme se pokusit sehnat dnes ještě jedno nebo dvě vejce a pak si budeme moci pořídit dobře deset misek na pálení síry.“

„To je nápad! Do večera máme ještě hodně času. Vypravíme se do písků, odkud mravenci tahle vejce nosí.“

Makšejev a Kaštanov si prohlédli mraveniště, vrátili se do tábořiště a svěřili se ostatním se svým plánem.

Všichni ochotně souhlasili, že zítra zajdou do písečných dun pro vejce. Makšejev a Kaštanov zatím rozdrtí síru.

Když se poslední skupiny mravenců vrátily domů a mraveniště se utišilo, začali cestovatelé provádět svůj plán. Za den rozetřeli plochými kameny všechnu síru na prášek. Nasypali ji do tlumoků, vzali misky z vaječné skořápky a zamířili k mraveništi. Každý tam měl položit v jednom z hlavních vchodů svou dávku síry a rozsypat ji do kopečků přes cestu, aby plyn vnikal do mraveniště. Když zapálili síru, museli zapřít východ kmeny, které vzali ze stěn. Pak chtěli vylézt do hořejších pater a rozestavit v nejbližších otvorech misky se zbylou sírou, aby otrávili vzduch, v celé spodní části mraveniště, a zabránili mravencům zachránit se nahoře. Aby síra na miskách nehořela příliš rychle a nemohla zapálit suché klády mraveniště, byla trošku navlhčena.