Vladimir Obrucev - Plutonie

„Musíme jim běžet na pomoc!“ vyhrkl Makšejev.

Sestupovali tím rychleji; za několik minut dostihli úpatí svahu a úprkem běželi k tábořišti.

Strachovali se však zbytečně: na jejich druhy nezaútočili mravenci, ale milostivý osud poslal hladovějícím zásobu jídla.

Papočkin a Gromeko seděli na břehu potoka a náhle zpozorovali černý stín, který nad nimi přelétl. Zdvihli hlavy a uviděli, že nad údolím krouží velký Pterodactylus, jehož pozornost snad upoutala plechovka, která se leskla v slunci. Bez uvažování popadli pušky a vystřelili, když ptakoještěr nad nimi zakroužil a snesl se níže. Jedna střela zasáhla cíl a zvíře spadlo na zem. Byl to veliký kus, od hlavy k ocasu měřil půl druhého metru, a tak na něm bylo hodně masa.

Cestovatelé se dosyta navečeřeli ještěřiny a ulehli k spánku. Ve stráži se střídali, protože maso, rozložené k sušení na kamenech, bylo nutno hlídat před dalšími ptakoještěry, kteří sem mohli znovu zaletět.

Nazítří se vydali údolím vzhůru. Nesli zásoby sušeného masa, sladké třtiny a paliva, protože se strachovali, že výš v dolině už nic takového nenajdou. Údolí bylo skutečně stále pustší a pustší a jen zřídka se na březích potoka objevovalo nějaké rostlinstvo. Na sirnou rudu nenarazili a Kaštanov teď spoléhal jen a jen na sopky nahoře na konci údolí. Hory se po dlouhém pochodu zdály už docela blízko. Kousek od nich se údolí zúžilo a změnilo v krátkou soutěsku, jež vyvedla cestovatele do kotliny těsně u úpatí hor.

K všeobecnému údivu bylo na dně kotliny poměrně velké jezero, jehož skalnaté břehy byly tu a tam pokryty zelení. Na povlovnějších místech břehu rostly ve skupinách přesličky, kapradě a třtina. Jinde tvořily břeh nízké skály. Okolí jezera se hodilo k táboření. Mohli tu nechat zbytečný náklad, aby nalehko vystoupili na hory, až budou hledat síru nebo sirné rudy.

Cestovatelé se usadili ve stínu kapradí a pak je napadlo, že se vykoupou v tmavé klidné vodě jezera. Podobalo se velkému hladkému zrcadlu v ebenovém rámu se smaragdovým vykládáním. Papočkin se první svlekl, statečně skočil po hlavě do vody, ale hned vyploval a vyskočil na břeh:

„Voda je horká, až se tají dech!“

Ostatní začali vodu zkoušet — někdo rukou, někdo nohou — a přesvědčili se, že má zoolog pravdu. Voda skoro pálila.

Gromeko vytáhl kapesní teploměr, jediný, který zachránil z přístrojů výpravy jen proto, že ho nosil neustále s sebou. Když teploměr ponořili do jezera, naměřili teplotu 40 °Celsia.

„No, to ještě není tak hrozné,“ poznamenal botanik. „Čtyřicet stupňů Celsia se rovná dvaatřiceti stupňům Reaumura, a to je teplota horké lázně. To lze docela dobře vydržet.“

Ale horká lázeň v žhavém dni nemohla osvěžit, a tak se cestovatelé spokojili jen tím, že se důkladně umyli, užívajíce místo mýdla jemné bílé hlíny, která v silné vrstvě pokrývala dno jezera. Byla ještě teplejší než voda a citelně pálila do nohou, když je do ní zabořili. Zato však pěnila jako mýdlo a výborně je nahrazovala.

„Další nenadálé bohatství, které v téhle zemi divů leží nevyužito!“ pochvaloval si Makšejev a horlivě se natíral hlínou.

„Ano, podnikaví lidé by tu vybudovali ohromný podnik. „Léčivé mýdlo z lůna Země zahání všechny nemoci, od rýmy až po rakovinu!“ — tak by asi hlásaly reklamy na stránkách novin a časopisů,“ smál se Gromeko. Choval se ironicky ke všem bohatstvím, jež vzrušovaly podnikavou povahu bývalého zlatokopa.

„Když už mluvíme o pokladech Plutonie, pak ovšem nesmíme zapomínat na živočišný svět,“ zvolal Papočkin, který se už vykoupal a osychal na slunci. „Já bych zřídil akciovou společnost pro vývoz všech těchhle „živých zkamenělin“. Dodávala by je zoologickým zahradám a museím všech států na povrchu naší planety. Taková společnost by měla ohromný úspěch, větší než vaše podniky těžkého průmyslu, protože zlato, měď a železo — toho všeho je dost i tam nahoře na Zemi, ale živí mamuti, plesiosauři a pterodaktylové tam přece jen nejsou.“

„Mne zajímá, tohle horké jezero,“ prohlásil Gromeko. „Už dříve jsem si všiml, že voda v potoce je teplá, ale připisoval jsem to Plutonovu žáru v holé dolině s černými svahy. Teď je zřejmé, že potok je teplý, protože teče z tohohle jezera.“

„Bezpochyby jsme na úpatí dávných sopek,“ vysvětlil Kaštanov, „a do jezera tekou horké prameny, které tryskají z dosud rozžhaveného nitra sopky.“

„Musíme jezero prozkoumat kolem dokola a zjistit, kudy do něho přitéká voda,“ prohlásil zoolog.

„Tak se o to postarejte s Michailem Ignatěvičem, než se uvaří večeře, a my půjdeme na průzkum k sopce,“ navrhl Kaštanov.

S Makšejevem se po „lázni“ oblekli, obešli západní konec jezera, kudy vytékal a prosakoval mezi nakupenými černými balvany potok, a začali vystupovat na holé, černým štěrkem pokryté kopce před úpatím sopky. Když se přes ně dostali, stanuli při patě první velké hory, na jejímž příkrém svahu bylo možno rozeznat proudy lávy. Láva se tu v různých dobách vylévala z kráteru na vrcholku hory a ustydla na povrchu buď v oblých vlnách, nebo v balvanech, jež se vršily jeden přes druhý.

Kaštanov zkoumal nejstarší proudy, jejichž povrch byl místy žlutý, červený a bílý. Vysvětlil pak svému příteli, že je tu okr, salmiak a síra.

„Nu, tak tedy síra, kterou tolik potřebujeme! Ale tady je jí málo a sbírala by se těžko. V kráteru jí doufám najdeme víc.“

Badatelé se drápali po balvanech a asi po hodině dorazili na vrcholek hory. Byl plochý a uprostřed zela černá propast se skoro svislými stěnami.

„Tak tady je kráter, a pořádně veliký.“

„Na neštěstí naprosto nepřístupný.“

„Obejdeme ho kolem dokola, možná, že najdeme vhodné místo, kudy tam sestoupit.“

Vrcholek hory byl také z ustydlé hrudovité lávy. Otvíral se odtud rozhled do daleka na obě strany. Na severu při úpatí pahorků leželo jezero ve svém zelenočerném rámu. Mělo tvar téměř pravidelného kruhu. Snad to byl kráter ještě starší sopky. Na východ a na západ spadávaly ohromné proudy lávy a postupně se ztrácely jako řetězy a stěny černých skal na povrchu pustiny. Na jihu se zdvíhala druhá, poněkud vyšší hora, zřejmě hlavní kužel sopky, a zastírala další rozhled. S první horou byla spojena úzkým skalnatým sedlem.

Když badatelé obešli kráter od západu a přesvědčili se, že ani z druhé strany do něho nelze sestoupit, dostali se přes sedlo na druhou sopku. Na jejím vrcholku byl rovněž hluboký kráter, ale na jihovýchodě rozervaný ohromnou trhlinou, z níž se táhl dolů po svahu mohutný lávový proud, zřejmě pozůstatek posledního sopečného výbuchu.

Tato rýha ve valu kráteru umožňovala sestup na dno bez zvláštního nebezpečí.

S vrcholu se otvíral pohled k jihu. V těsném sousedství hlavní sopky se tyčilo ještě několik nízkých sopek s křivolakými krátery a za nimi se až po daleký obzor rozprostírala stále táž černá nekonečná pustina.

„Ano, dál na jih do nitra Plutonie tedy žádná cesta nevede!“ zvolal Makšejev a bystrýma očima se upřeně díval do dálky. „Na sto kilometrů není vidět nic než černé kamení.“

„A bádat tímhle směrem není proč!“ dodal Kaštanov. „Prozkoumáme sopky, nabereme síru — a zpátky k mraveništi vydobýt si své věci!“

Pohled s vrcholu sopky na ně zapůsobil velmi tísnivě. Pod sebou měli skupinu černých hor, zbrázděných hlubokými soutěskami jako vráskami, se žlutými, bílými a červenými skvrnami, jež jako by nastříkal obrovský štětec nedovedného malíře. A pak se na všechny strany táhla černá rovná pláň bez jediné známky života, bezútěšný prostor, který pod narudlými Plutonovými paprsky vypadal zvlášť zlověstně.