Vladimir Obrucev - Plutonie

„Ale k tomu, abychom našli vhodný materiál, budeme přece potřebovat spoustu času,“ namítl Makšejev.

„Co se dá dělat! Náboje, které máme, vystačí nám na několik dní, abychom si sehnali potravu. Lépe bude, když užijeme spolehlivého způsobu; k riskantním způsobům se můžeme v krajním případě uchýlit vždycky.“

„Pak tedy odtud musíme odejít a s lupiči se nevypořádáme.“

„Lépe je odejít, dokud mravenci nic nezpozorovali, a nevzbudit jejich podezření ukvapenými pokusy. Když je poplašíme, budou opatrnější, rozestaví hlídky u vchodu, budou prohledávat okolí a znesnadní nám všechnu další práci. Vždyť ještě nevíme, na jakém stupni vývoje jsou tihle vládci jurské přírody.“

S Kaštanovem všichni souhlasili, i když je mrzelo, že se nemohou se zloději vypořádat hned. Rozhodli, že se vrátí k písečným dunám, podle potoka proniknou na hornatinu a budou hledat síru nebo sirné rudy.

Cestovatelé zamířili k potoku při kraji lesa. Nebylo vidět žádná zvířata a dokonce ani hmyz — mravenci zřejmě systematicky vylovili všechnu zvěř v okolí mraveniště. Jenom občas prolétl nad plání nějaký ptakoještěr, který však spěchal dál. Koryto se táhlo podle kraje pláně a o kus dál nahoře se vřezávalo dost hlubokým údolím do písčitých pahorků. Tady rostly po obou březích keře, nevysoké přesličky, sladká třtina a kapradě. Cestovatelé urazili údolím vzhůru ještě několik kilometrů a pak se rozhodli, že si po strachu a po cestování, které trvalo celých čtyřiadvacet hodin, důkladně odpočinou. Vody v potoce bylo už hodně a stín palem a přesliček lákal. Uvařili si čaj, povečeřeli vaječný žloutek, který měli v zásobě, a klidně se vyspali. Potom však se nedaleko odtud ukázali mravenci a přinutili je, aby si se snídaní pospíšili a co nejrychleji odešli dál od mraveniště a neprozradili se jeho obyvatelům.

Po několika kilometrech vystřídaly písčité svahy údolí skály. Koryto se začalo vřezávat do stolové vyvýšeniny. Makšejev a Kaštanov hledali sirné rudy a krok za krokem prohlíželi skalisko — jeden na pravém, druhý na levém svahu. Tím se ovšem zdržovali. Papočkin a Gromeko zůstávali poblíž potoka s připravenými ručnicemi, aby sehnali nějakou zvěřinu nebo odrazili útok ještěrů anebo mravenců. Ty však už nepotkávali. Krajina byla stále pustší, dokonce i podle potoka rostlo už méně křoví a jen úzký pruh trávy a sladké třtiny vroubil ještě jeho břehy. Zejména ze třtiny měli cestovatelé radost, protože to byla v téhle pustině jejich jediná potrava.

Ze zvířat se setkávali s ohromnými vážkami, vířícími nad vodou, a občas s pterodaktyly, kteří tento hmyz chytali. Vzduch byl docela klidný a Plutonovy paprsky nemilosrdně pálily v úzkém údolí, jehož holé svahy byly rozžhaveny jako pec. Jen blízká voda, kterou cestovatelé mohli stále pít a smáčet si jí hlavu, je posilovala a umožňovala jim postupovat kupředu.

Sirné rudy hledali zatím marně.

K obědu se zastavili na břehu potoka, uvařili si čaj, chvilku ssáli sladkou třtinu a rozdělili si poslední suchar.

„Večer budeme muset zkusit vážku nebo zastřelit pterodaktyla,“ usoudil Papočkin smutně a sbíral poslední drobty sucharu.

Odpočinuli si a pak se pustili údolím dál. Na obou svazích se táhly stejné černé nevlídné skály, rozštěpené trhlinami buď na ohromné neforemné krychle, nebo na štíhlé tenké sloupy. Rostlinstvo při potoce bylo stále ubožejší, přesliček bylo méně, kapradě a palmy zcela vymizely a jen tráva a sladká třtina vroubily dál břehy potoka.

Na nocleh se zastavili u posledního suchého stromu, aby si mohli rozdělat oheň. Uvařili si čaj a hodně ho vypili s třtinovou šťávou, aby ošálili hlad, protože nenarazili na žádnou zvěř.

Po čaji Makšejeva a Kaštanova napadlo, že vystoupí na svah doliny, aby obhlédli krajinu. Byla to rovina a prostírala se daleko na všechny strany. Jen na jihu se nad ni ve vzdálenosti asi dvaceti kilometrů zdvíhala skupina mírně kuželovitých hor.

Když oba badatelé poodstoupili několik desítek kroků od kraje srázu, takže vůbec neviděli do údolí potoka, pocítili celou zasmušilou velkolepost okolní krajiny.

Holý černý útes, posypaný, velkými i drobnými úlomky, které se z něho odrolily vlivem vysoké teploty věčně hřejících paprsků — to byla půda této pustiny. Nikde ani keříček, ani travinka, pod nohama jen a jen černý kámen až k obzoru a nad hlavou nebe s narudlým Plutonem — naprosto neproniknutelná pustina, jež hrozí jistou smrtí hlady a žízní každému odvážlivci, který by se chtěl nadlouho vnořit do jejích nepřehledných prostor.

Z černého kamene, jejž Pluton rozpaloval, sálal žár jako z roztopené pece, a shora žhnuly kolmé Plutonovy paprsky, před nimiž se nemohli nikde skrýt. Jenom hory, které se zdvíhaly na jihu, rozrušovaly poněkud hroznou a drtivou jednotvárnost pustiny, protože nebyly černé, ale strakatilo se na nich spousta bílých, červených a žlutých pruhů a skvrn.

Když si Kaštanov prohlédl krajinu, řekl:

„Myslím, že naše cesta do nitra tajemné země nedaleko odtud definitivně skončí. Údolí, kterým jdeme, ústí pravděpodobně tam u té skupiny hor a obávám se, že dál se už rozprostírá stejná zasmušilá pustina, kterou naprosto nelze proniknout bez zvláštní výzbroje, bez velkých zásob vody, potravin a paliva.“

„Copak celý zbytek vnitřního zemského povrchu je takováhle rozpálená poušť?“

„Pravděpodobně je tomu tak, alespoň až k okrajům vchodu u jižního pólu, jestliže tam nějaký vchod je. Vždyť přece vláhu nutnou pro rostlinstvo a živočišný život přijímá vnitřní povrch právě těmito otvory. Moře, jež jsme přepluli, je zřejmě poslední nádrž této vláhy.“

„Ale severní větry, které tu v podstatě převládají, jak jsme viděli, mohou tu vláhu zanést i dál.“

„V poslední době jsme ten vítr nepociťovali, kromě nečetných vichřic s bouřkami. Poslední mračna od severu se pravděpodobně rozbíjejí nad mořem a v pásmu, jež leží těsně u moře na jižním břehu. A dál se nad touhle rozžhavenou pouští nesou jen zbytky vláhy; vzduch se jimi nenasytí — a proto nemůže pršet.“

„Tak tedy dojdeme jen k těmhle horám na jihu?“

„Ano, dorazíme tam a uvidíme, zda se nemýlím.“

„A co si počneme, nenajdemeli cestou sirné rudy, které potřebujeme?“

„Tyhle hory, soudíc podle tvaru a barvy, jsou pravděpodobně vyhaslé sopky; a na svazích sopek se skoro vždycky najde síra. Jsem si téměř jist, že tam najdeme, co potřebujeme.“

„A vrátíme se nazpět?“

„Po mém soudu musíme využít toho, že jsme pronikli tak daleko od moře, a postupovat ještě dál k jihu, abychom se přesvědčili, zda je to neproniknutelná poušť. Pak budeme mít klidné svědomí — udělali jsme všechno, co je v lidských silách.“

„Ale možná, že moře jinde sahá hlouběji k jihu a že budeme tedy moci proniknout dál.“

„Vezmemeli mravencům své věci, pak můžeme plout podle mořského břehu na východ i na západ a přesvědčit se o tom.“

Když se dost vynadívali na poušť a naposled na rozloučenou pohlédli na modrou hladinu moře a na jeho zelené břehy, sotva znatelné za severním okrajem pustiny, zamířili geologové přímo k svému táboru. Při sestupu rozsedlinou klouzali na ssuti a skákali s balvanu na balvan. A tu uslyšeli dva rychlé výstřely.

„Co to je? Snad se mravenci nevypravili tak daleko a nepřepadli naše druhy?“ lekl se Kaštanov.