Vladimir Obrucev - Plutonie

Vtom si však Papočkin všiml v téže dolině mezi písečnými kopci ještě jednoho páru mravenců. Valili druhé vejce.

„Teď už snad nemáte důvod, abychom tu vejce nechali,“ řekl.

„Tak tedy honem do práce!“

Makšejev a Gromeko přeběhli přes koryto, zdvihli společně vejce, které mělo půl metru v průměru, a přenesli je do své skrýše na pokraji lesa.

Pak Makšejev opatrně setřel rukou v korytě stopy nohou. Mohly prozradit mravencům, kdyby byli dost chytří, kam se vejce podělo.

Brzo se v korytě ukázali oba mravenci a běželi k opuštěné kořisti. Když se vyškrábali na břeh a vejce nenašli, začali se motat sem a tam, přibíhali k sobě, pohybovali citlivými tykadly a zřejmě byli úplně zmateni.

Vtom se na kraji doliny ukázali mravenci, kteří kouleli druhé vejce. Když je ti první spatřili, vrhli se jim vstříc. Zřejmě si mysleli, že jim ti druzí vzali jejich kořist a začali jim ji brát.

Dali se do rvačky: vzpínali se na čtyři zadní nohy, zdvíhali přední pár a snažili se zakousnout do nepřítelova krku a přehryznout mu ho. V zápalu boje se jeden pár přiblížil k břehu koryta a svalil se se svahu. Při pádu se jeden mravenec octl na druhém, využil vhodné chvilky a téměř ukousl svému soupeři hlavu.

Nechal ho ležet a rozběhl se na pomoc svému druhovi, který ochaboval v boji. Společně nepřítele rychle přemohli a kouleli vejce ke korytu potoka.

Cestovatelé pozorovali boj s velkým zájmem, ale naprosto nemohli poznat, který pár mravenců zvítězil, protože nebylo možno rozeznat jednoho od druhého.

Vítězní mravenci se zastavili u břehu koryta, poradili se, pak svalili vejce dolů a kouleli je nahoru.

Na několika místech, kde se jim protější břeh zdál dost nízký, se zastavovali a zkoušeli vejce zdvihnout. Neměli však dost silné drápy, aby prorazili tvrdou skořápku, a vejce jim v nohách klouzalo a padalo zpátky.

Když mravenci došli až k místu, kde byl v břehu koryta vyhrabán mírný svah, zpozorovali ho, prohlédli a pokusili se vytáhnout vejce nahoru, podpírajíce je svými trupy. Podařilo se jim to a pak je kouleli dál po pěšince, jež vbíhala do lesa. Podle chování tohoto páru mravenců mohli badatelé usoudit, že zvítězili druzí mravenci.

Teď už jen stačilo jít po pěšince za mravenci. Ale cestovatelé nevěděli, jak daleko ještě budou muset putovat; bylo třeba nejdříve provést něco s vejcem, které mravencům vzali. Vejce bylo těžké a nedalo se v lese příliš dobře koulet. Rozdělali proto rychle oheň v jámě vykopané v písku, upekli celé vejce na tvrdo, rozdělili je na kusy a ze skořápky udělali několik talířů a pánev.

Po večeři vešli cestovatelé do lesa po dobře ušlapané, ale úzké a nepohodlné pěšině. Metr nad zemí se větve přesliček splétaly tak, že se muži museli plazit nebo jít sehnuti. Téhle stezky užívali pravděpodobně jen mravenci.

Po půl hodině začal les řidnout, mravenčí pěšina se často rozdvojovala, přetínaly ji jiné a Makšejev musel bedlivě sledovat stopu vejce, zatím co Kaštanov podle oka načrtával směr, aby měli mapu území, kde žijí jejich nepřátelé.

„Je divné, že jsme v lese dosud nepotkali jedinkého mravence,“ divil se Kaštanov.

„Pravděpodobně mají určené hodiny k odpočinku a spánku a jiní živočichové se k mraveništi neodváží přiblížit.“

Tu však se vpředu ukázal široký světlý otvor. Les zřejmě končil a na pasece za ním mohlo být mraveniště. Proto se museli chovat tím opatrněji. Zoolog a botanik zůstali s Generálem v lese a Kaštanov s Makšejevem se vypravili na průzkum.

Když došli na pokraj lesa, zastavili se, chráněni posledními stromy, a začali obhlížet krajinu. Les vystřídala veliká louka či spíše planina, skoro docela holá; jen tu a tam trčela okousaná stébla trávy.

Uprostřed této planiny, nedaleko od kraje lesa, tyčil se veliký homolovitý pahorek, vysoký asi dvanáct metrů a v průměru široký přes sto metrů, složený ze stromových kmenů, narovnaných na sebe.

Dalekohledem bylo možno rozeznat, že kmeny nejsou rozloženy ledajak, ale v určitém systému, a že vytvářejí složitou, i když hrubou stavbu. Na mnoha místech se v různé výšce temněly vstupní otvory, ale mravence nebylo nikde vidět — bezpochyby spali.

Planina byla se všech stran obklopena lesem, pahorky a dunami a mravenci byli jejími jedinými pány. Na západní straně planiny podle úpatí dun tekl pravděpodobně potůček, soudíc podle pruhu zelené trávy a keřů, které se ostře odrážely na žlutém podkladě písku.

Když Kaštanov a Makšejev prohlédli planinu, vrátili se ke svým druhům, aby rozvážili, co podniknout dál.

„Přepadnout spící mraveniště není obtížné,“ usoudil Kaštanov, „avšak není jisto, zda to bude účelné. Nevíme přece, kde jsou v téhle ohromné stavbě složeny naše věci a v labyrintu chodeb můžeme snadno zabloudit.“

„Uvnitř je jistě tma a my nemáme svíčky ani kahanec,“ podotkl Papočkin.

„Můžeme si udělat pochodně, viděl jsem v lese smolnaté stromy, které by se k tomu hodily,“ prohlásil Gromeko.

„Když půjdeme s ohněm, docela jistě mravence probudíme, a ti nás napadnou. Takový boj musí pro nás skončit zle,“ pravil Makšejev.

„Ano, jich jsou sta, neli tisíce, a ať jich zastřelíme kolik chceme, nakonec nás přece zakousnou nebo uštípají k smrti.“

„Tak co si počneme?“ zabručel Kaštanov. „Svých věcí se zříci nemůžeme, pro zpáteční cestu je nutně potřebujeme.“

„A kdybychom s jedné strany mraveniště zapálili? Mravenci začnou zachraňovat své zásoby a mezi nimi i naše věci, které vytáhnou ven.“

„Především budou zachraňovat své larvy a kukly a věci mohou zatím shořet. Avšak i když snad stačí vynést naše věci, přece jen jim je budeme muset odebrat násilím.“

„A což abychom mravence vykouřili a pak, až mraveniště opustí, vlezli tam pro své věci?“

„Tenhle plán je už lepší, ale do chodeb plných kouře nebudeme taky moci proniknout. A až se kouř rozptýlí, mohou se vrátit i mravenci.“

„Jak se zdá, jsme v bezvýchodné situaci.“

„Víte co,“ navrhl Makšejev, „lehnu si blízko mraveniště a budu předstírat, že jsem mrtvý. Mravenci mě odtáhnou do mraveniště a tam snad budu moci vypátrat, kde naše věci leží, a příští noci je vytáhnu ven.“

„Tenhle plán je příliš odvážný,“ namítl Kaštanov. „Mravenci vás nemusí odtáhnout vcelku, nýbrž vás roztrhají na kousky. Ale připusťme, že vás odtáhnou celého a živého; jakpak se ve tmě, a dokonce jako mrtvola, budete moci orientovat v bludišti chodeb, abyste pak našel cestu ven?“

„Vezmu si do kapsy klubko nití, a když je budu postupně rozvinovat, dokážu se podle nich vrátit ven, právě tak jako Theseus z Labyrintu podle Ariadniny nitě.“

„Jestli si toho ovšem mravenci nevšimnou a nezačnou vám vaši nit sbírat. Ale máte nitě?“

Nikdo u sebe klubko neměl, a tak tenhle odvážný plán rovněž zavrhli. Všichni seděli se svěšenými hlavami a vymýšleli nové a nové plány, ale museli je vždycky zamítnout jako neproveditelné.

„Víte, nač jsem přišel?“ ozval se Kaštanov. „Musíme mravence otrávit nebo omámit jedovatými plyny, aby ztrnuli na dobu, kterou potřebujeme k tomu, abychom v mraveništi našli své věci. Takové plyny jsou chlor, brom a kysličník siřičitý. Musíme tedy napřed najít materiál, z kterého bychom mohli vyrobit dost plynu. Chlor můžeme získat z kuchyňské soli, která je v moři. Brom je pravděpodobně v popelu chaluh, které tam rovněž rostou, ale získat ho bude ještě obtížnější než získat chlor. Ze všeho nejsnazší by bylo vyrobit kysličník siřičitý, jestliže ovšem najdeme síru, kyz železný nebo jinou sirnou rudu. Leštěnec olověný jsme už viděli v Pterodaktylí rokli a snad se najde i tady na skalních útesech,“