Vladimir Obrucev - Plutonie

„A proč, hrome?“ ptal se Gromeko.

„A proč, hrome, potřebovali náš stan, lůžka a ostatní věci? Vždyť odnesli dokonce i vzorky zlaté a železné rudy, které jsme včera s Petrem Ivanovičem nasbírali.“

„To je naprosto nepochopitelné, jaká to jsou zvířata! Člověk by řekl, že to jsou rozumní tvorové. Nepodivím se, když si postaví stan, budou spát v našich lůžkách a budou jíst z našeho nádobí.“

„V téhle kouzelné zemi uplynulých geologických dob je možné všechno. Cožpak nemohl některý hmyz v jurských dobách vyspět do tak vysokého stupně rozumového vývoje a hrát úlohu vládců přírody?“

„Ale vždyť i v naší době je rozumný hmyz, který žije ve skupinách podle určitých zákonů, na příklad včely nebo mravenci.“

„Počkejte, přivedl jste mě na nápad! Neukradli snad naše věci mravenci?“

„A proč ne včely,nebo vosy?“

„Soudímeli podle mravů mravenců s vnějšího povrchu naší planety, pak úloha zlodějů padá nejspíše na ně. Vždyť mravenci odvlékají do svého mraveniště všelijaké smetí, které naprosto nepotřebují, a mají na svou velikost ohromnou sílu.“

„Ano, včely jsou mnohem slabší a snášejí do úlů jen med a vosk a vosy zase kradou to, co je k snědku. Kromě toho oba druhy mají křídla a naši zloději byli patrně bez křídel.“

„Taky si to myslím, ačkoli i okřídlený hmyz by mohl táhnout po zemi předměty,“ jež jsou příliš těžké, než aby je“ odnesl vzduchem.“

„Vcelku jsme, jak se zdá, na dobré stopě: největší podezření padá na mravence, pak na vosy a nakonec na včely.“

„Všechny tři druhy patří mezi hmyz, který kouše nebo bodá žihadlem a přivádí do rány jed. Mám za to, že taky poštípali Generála, když před nimi bránil stan.“

„Správně! Bodnutí tohoto hmyzu bývá spojeno s otokem a se silnou bolestí. A uvážímeli, jak je tu hmyz velký, můžeme připustit i dočasné ochrnutí způsobené jedem.“

Tak naši cestovatelé hovořili o lupičích a kráčeli po břehu asi dvě hodiny. Za tu dobu se pořádně unavili, protože písek na pláži byl dosti sypký a šlo se po něm těžce.

„Nu, já už dál nemohu!“ doznal nakonec Gromeko, zastavil se a utíral si pot, který se mu řinul po tvářích. „Dneska je hrozné horko a nehne se ani větříček.“

„Zato moře je klidné a naši druzi nezůstávají za námi.“

„Což abychom je vystřídali? Nás bolí nohy a je ruce.“

„Dokáží stopovat zloděje? Ostatně zkusme to!“

Makšejev zavolal na plavce v loďkách. Když přistáli u břehu, ukázal Kaštanovovi a Papočkinovi stopy hmyzu. Chvilku šel s nimi a pozoroval, jak se v těch stopách vyznají. Pak s botanikem nasedli do člunů a chopili se vesel.

Krajina byla stále stejná. Podle mořského břehu se táhla písečná a oblázková pláž, široká asi sto nebo dvě stě kroků, za silných bouří zřejmě zalévaná vlnami. Vroubila ji hustá stěna přesliček a kapradí.

Jen zřídka se v ní ukázala úzká mezera — suché koryto podobné onomu, které si cestovatelé prohlédli včera večer. Na písku se v slunci hřáli iguanodoni a zabíhali do lesa, když se k nim přiblížili lidé a čluny. Na moři se občas objevili plesiosauři a plovali s graciosně prohnutými šíjemi jako ohromné černé labutě. Nad lesem se každou chvilku mihli ptakoještěři. Vyhlíželi, zda pro ně není na mořském břehu nějaká kořist.

Dvě hodiny potom, co Makšejev a Gromeko nasedli do člunů, ukázaly se vpředu narudlé pahorky. Táhly se až k mořskému břehu a přerušily lesní stěnu. Tady bylo hlubší a širší suché koryto; vedlo do vnitrozemí a oddělovalo pokraj lesa od pahorků, jež vlastně byly nakupeny z jemného narudlého písku. Stopy zlodějů se stáčely vzhůru korytem. Kaštanov s Papočkinem křikli na své druhy v člunech, že je třeba přirazit k břehu.

Cestovatelé se přesvědčili, že zloději skutečně zahnuli z mořského břehu do vnitrozemí; začali se radit.

Museli teď opustit loďky a dál pronásledovat zloděje pěšky.

Avšak měli za sebou celý den výpravy, chůze, starostí a vzrušení a byli notně unaveni. Kromě toho byl Generál ještě příliš slabý. Proto se rozhodli, že si několik hodin odpočinou na mořském břehu, který jim poskytoval aspoň trochu chládku. V tomto strašném horkém a dusném dni nemohli s tím daleko od vody počítat.

Čluny vytáhli na břeh, rychle rozdělali oheň, upekli maso a uvařili čaj. Generálovi znovu přiložili studené obklady.

Po jídle ulehli tři muži k spánku rovnou na písku a čtvrtý zůstal na stráži, protože museli být opatrní, aby je nepřepadli ještěři nebo tajemný hmyz.

Tři hodiny šťastně minuly. Poslední hlídka připadla na Kaštanova. Ležel na písku skoro těsně u břehu, a uvažoval o dalším osudu výpravy, který by byl zlý, kdyby se jim nepodařilo vzít zlodějům svůj majetek. V nesnesitelném dusnu začal lehce dřímat a náhle se probudil zlým snem: zdálo se mu, že se na něho přivalil obrovský ještěr a ohromným lepkavým jazykem mu líže obličej.

V hrůze zasténal, otevřel oči a spatřil přímo nad sebou Generálovu tlamu. Pes mu položil pracku na prsa a žalostně kňučel.

Věrný pes neprobudil Kaštanova nadarmo. Když Petr Ivanovič zdvihl hlavu, uviděl, že obzor na severu docela ztmavěl. Blížila se tropická bouře, kterou cestovatelé už poznali na Makšejevově řece.

Zaléhal sem ustavičný rachot a tmavá stěna mračen se neustále trhala v oslňujících blescích.

Nemohli ztrácet čas, museli odejít dál od břehu moře, které se docela jistě divoce rozbouří.

Kaštanov probudil spáče. Rozhodli se, že poběží na pahorky, protože v lese to bylo stejně nebezpečné jako na mořském břehu. Loďky táhli s sebou. Měli strach, že je vlny strhnou a odnesou.

Když vystoupili na hřeben prvního pásma pahorků — Kaštanov ihned poznal, že to jsou mořské duny — uviděli, že za hřebenem je široká dolina, rovnoběžná s mořským břehem a docela pustá jako oba svahy kopců. Všude bylo vidět jen narudlý písek. Pálil v paprscích Plutona, dosud nezastřeného bouřkovým mračnem.

Cestovatelé se rozhodli, že bouři přečkají v téhle dolině. Obrátili loďky dnem vzhůru a schovali se pod nimi. Byla to jejich jediná ochrana před lijákem, protože nepromokavé pláště jim zloději ukradli stejně jako ostatní šatstvo.

Bouře na sebe nedala dlouho čekat. Modrobrunátný val se už přihrnul do poloviny nebe, Pluton se schoval, rychle se stmívalo. Nad dolinou se přehnaly první poryvy větru a strhávaly s hřbetů dun mračna písku. Jako by se z dun zakouřilo; vzduch byl najednou pln horkého písku a byl ještě dusnější. A tu se už přihnal uragan. Kaštanov vyhlédl zpod loďky a zazdálo se mu, že se celé první pásmo dun zdvihlo do vzduchu a spadlo do údolí. Písek se sypal na loďky celými proudy. Les přesliček, který bylo vidět v širokém ústí doliny, chvěl se pod náporem bouře jako rákosová houšť. Štíhlé kmeny přesliček se ohýbaly skoro až k zemi, větve se vlnily ve vzduchu jako prameny zelených vlasů, v povětří létaly urvané vrcholky stromů, větve a pruty. Tma se ustavičně ztrácela v oslepujících výbuších blesků a pak se zdála ještě hustší. Bez ustání burácel hrom.

A tu na loďky zabubnovaly velké dešťové krůpěje a spustil se liják, který naráz pročistil vzduch od písku a prachu. Vítr sice ještě bouřil, ale zmoklý písek se do vzduchu už nezdvíhal. Přestože spadla spousta vody, stékaly se svahů dun jen nevelké, rychle mizící potůčky, protože písek vodu dychtivě ssál.