Vladimir Obrucev - Plutonie

Tento plán byl přesně proveden. Jen ve dvou hlavních vchodech, obrácených na jih a na západ, narazil Makšejev a Gromeko nenadále na strážné mravence. Na štěstí byli mravenci velmi ospalí a nestačili udělat poplach, než je muži zabili noži.

Cestovatelé zapálili síru, odešli stranou a čekali na stráži s ručnicemi v rukou, aby pobili utíkající mravence. Po čtvrt hodině se z několika otvorů v nejvyšších poschodích, kam už nebyla položena síra, vyhrnuli mravenci, kteří táhli velké bílé zámotky, zřejmě kukly. Běhali s nimi po mraveništi, slézali dolů, ale ani nedošli k zemi a padali, otráveni kouřem síry, hořící u dolních vchodů. Jen několika se podařilo slézt na zem a ti začali rozhazovat klády zahrazující jeden z hlavních vchodů. Zřejmě měli za to, že tak zachrání své druhy, kteří se v mraveništi dusili. Tihle nenadálí zachránci však byli vyřízeni několika výstřely. Pak už se neukázal nikdo — všichni obyvatelé mraveniště, přepadeni ve spánku, zahynuli.

Síra dohořela a ze všech otvorů se začal táhnout lehký šedý kouř, který svědčil o tom, že celé mraveniště je plné kysličníku siřičitého. A tu se zeptal Papočkin docela přirozeně na něco, co dosud nikoho nenapadlo:

„A jak se dostaneme do mraveniště my? Vždyť je i pro nás na dlouho otráveno!“

„Musíme uvolnit dolní otvory, abychom zesílili přístup vzduchu, a pak čekat snad i několik dní, dokud kysličník siřičitý pomalu nevyvětrá,“ odpověděl Kaštanov.

„Tak dlouho čekat bez práce, to je příliš nudné,“ stýskal si Makšejev. „Nemohli bychom zařídit nějakou mocnou ventilaci, abychom vyhnali plyn?“

„Ale jak? Je tu nebezpečí požáru, oheň tedy rozdělat nemůžeme, a nic jiného se nedá dělat.“

„Kdyby se nám podařilo zastřelit iguanodona nebo pořádného pterodaktyla, vyrobil bych z jeho čerstvé kůže veliký měch,“ prohlásil inženýr.

„To je nápad! Ale z čeho uděláme roury k foukání vzduchu do mraveniště?“

„A nehodily by se k tomu přesličky?“ navrhl Gromeko. „Mají přece duté kmeny. Stačí jen prorazit přehrádky mezi jednotlivými články, abychom z nich udělali výborné dlouhé roury. A taky je můžeme spojovat.“

„Vida, jen vzít rozum do hrsti!“ souhlasil Papočkin. „A já se přesvědčuji stále víc, že se stejně jako Robinson vymotáme z každé nesnáze, kterou nám osud ještě nachystá.“

„A dokonce lépe než Robinson,“ poznamenal Kaštanov, „protože on byl sám, a my jsme čtyři a všichni jsme odborníci v různých věcech. Museli bychom se stydět, kdybychom nevymyslili východisko z jakékoli obtížné situace, když se o tom společně poradíme.“

„Nu, tak do práce!“ zvolal Makšejev. „Dva z nás půjdou s Generálem na lov a druzí dva budou vyrábět roury. Materiál máme přímo u nosu — skoro celé mraveniště je složeno ze suchých přesličkových kmenů.“

Papočkin a Gromeko se vrátili k tábořišti, odvázali Generála, přenesli všechno blíž k mraveništi a pak se vydali podél lesa na východ. Makšejev a Kaštanov zamířili k mraveništi, ale nedošli k němu ani na dvacet kroků, když ucítili ostrý pach kysličníku siřičitého. Začali kašlat a viděli, že blíž k mraveništi nemohou.

„Budeme muset ještě počkat!“

„Tak tedy si zatím obstarejme tmel na roury,“ navrhl inženýr. „V potoce přeběhl po výbuchu sopky prudký proud a zůstalo tam spousta lepkavého bělavého bahna. Musíme je sem nanosit, dokud nevyschne.“

Vzali prázdné tlumoky, v nichž byla předtím síra, oba zamířili ke korytu a nanosili celou hromadu bláta, jež bylo výborným tmelem.

Hromadu pokryli tlumoky a zbytečným oděvem, aby ji ochránili před žhavými Plutonovými paprsky.

Pak začali štípat přesličkové kmeny noži, klíny a velkým kamenem, který jim sloužil místo kladiva, a vyřezávat přehrádky mezi jednotlivými články kmene. Potom obě poloviny kmene znovu slepovali tmelem. Rouru, kterou tak získali, ovázali na několika místech pružným proutím.

Tak tedy za několik hodin udělali tucet rour asi šest metrů dlouhých. Protože kmeny byly na vrcholku značně tenčí, daly se roury snadno spojit tak, že se zasunul tenký konec jedné roury, notně namazaný tmelem, do širokého konce roury další.

Když s tím byli skoro hotovi, přišli i lovci s iguanodoní kůží.

Z nejtenčích přesličkových kmenů sestrojil Makšejev kostru měchu. Hotový měch pak postavili u jednoho z hlavních vchodů do mraveniště. Pak začali do vchodu zasouvat připravené roury jednu za druhou, úzkým koncem dopředu; posunovali je dál a dál do chodby a nastavovali je u širokého konce. Postupně všech dvanáct rour zmizelo v tmavé chodbě, odkud se valila ještě spousta plynu. Museli proto často přerušit práci a odběhnout stranou, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Široký konec poslední roury zasunuli do měchu, pevně ovázali a improvisovaný ventilátor byl hotov.

Hned po večeři začali provětrávat mraveniště. U měchu se střídali — tři spali a čtvrtý zatím pracoval měchem.

Větrání se počalo brzo projevovat — ze všech otvorů začal hojněji unikat plyn. Nenadále jim taky pomohla bouřka s prudkým větrem, ale téměř bez deště. Vichr pronikl do chodeb mraveniště a vyhnal plyn z horních pater.

Ráno se vydali na prohlídku mraveniště. Měli malé pochodně, které Gromeko připravil ze suchého kmene velmi smolnatého jehličnatého stromu. Chodba, v níž byly položeny roury ventilátoru, táhla se v mírném sklonu do nitra mraveniště. Byla široká přes dva metry, ale jen půl druhého metru vysoká. Museli jít tedy sehnuti. Hned nedaleko od vchodu začali narážet na zdechliny mravenců, překvapených při útěku plynem, a čím dál jich bylo víc. Když potrubí ventilace skončilo, museli si už uvolňovat cestu a odhazovat zdechliny stranou.

Chodba ústila do velké ústřední komory, do níž se sbíhaly jako poloměry i ostatní tři hlavní chodby. Ta komora byla už vyhloubena čtyři metry pod zemí. Její strop byl složen z přesličkových kmenů, položených velmi dovedně do hvězdice jako stropní trámce nízké kuželovité střechy cirkusu. V mezerách mezi východy čtyř hlavních chodeb ústily ve stěnách komory jiné čtyři chodby, které vedly také po poloměrech, ale svažovaly se od středu ven. Byly celé vyhrabány v zemi. Místo hlíny tu byl pevně stmelený mořský písek s vrstvami oblázků. V komoře ležely v celých hromadách mrtvoly mravenců, larev a kukel, které byly zachraňovány nejdřív — cestovatelé přes ně museli přelézat.

Nazdařbůh vešli do jedné ze spodních chodeb, jejíž půda byla plná mrtvol. Tahle chodba byla právě tak nízká jako ostatní a cestovatelé museli skládat mrtvé mravence na sebe podle stěn a uvolňovat si středem cestu, aby nemuseli lézt po čtyřech. Tato chodba sestupovala do země. Asi sedmdesát kroků od centrální komory narazili na příčnou chodbu, jež byla bezmála dva metry vysoká. Mohli se tu tedy narovnat. Tato chodba se táhla po obvodu kruhu pod celým mraveništěm; byla to vlastně jeho nejdůležitější část, protože nalevo i napravo od ní byly jednotlivé komůrky, různě veliké a určené k všeličemus. V některých ležely v řadách bílé kukly, připomínající dětské mrtvolky zabalené i s hlavou do rubáše, v jiných se osaměle i na hromadách válely mrtvé larvy — tlustí bílí červi, podobní dřevěným špalíkům. V jiných byla rozložena mravenčí vajíčka, která připomínala nažloutlé bochany chleba. Všechny komory, v nichž bylo tohle příští pokolení mravenců, ležely s jedné strany prstencovité chodby, totiž s vnitřní; na vnější straně byly komůrky se sklady potravin: s hromadami sladké třtiny, mladého proutí keřů a trav, různého hmyzu — vážek, brouků, červů a housenek, celých nebo roztrhaných na kusy a páchnoucích tak silně, že to nepřemohl ani zápach kysličníku siřičitého, který byl v tomhle patře mraveniště nejnápadnější.