Stanisław Lem - Astronauti

„Tady není nic pro nás. Vrátíme se,“ řekl Arseňjev.

Rozsvítili jsme baterky a odešli jsme stejnou cestou. Za deset minut jsme došli do velké síně. Když jsme šli kolem planetária, kde dál vířily zářící koule, padl můj pohled bezděčně na černé znamení dvojitého prstence, vytesané v kameni — zarazil jsem se v polovině kroku. Stejná kresba byla i v jeskyni v horách: Venuše a Země, kroužící kolem Slunce. Ta silná čára je nespojovala. Začínala na povrchu Venuše, směřovala přes mezihvězdný prostor k Zemi a pronikala ji skrz naskrz, jako by ji škrtla.

„Profesore!“ vykřikl jsem. Mé myšlenky se řítily někam do propasti.

„Profesore!“ vykřikl jsem ještě jednou. Astronom už odešel ze síně a v podzemní chodbě se rozléhaly jen jeho kroky, stále více se vzdalující.

Jakmile se automobil vrátil, pokoušeli jsme se vniknout do jedné z lépe zachovalých staveb. Když naše pátrání po jakémkoli vchodu skončilo nezdarem, vložili jsme do výklenku v bočním křídle silnou nálož fulguritu. Explose rozmetala část zdi; takto vzniklým průlomem jsme se dostali dovnitř. Avšak ani v této, ani v ostatních budovách, jejichž tlusté zdi se nám podařilo prolomit, nenašli jsme nic, co by aspoň poněkud připomínalo obydlí na Zemi. Jen vnější tvary staveb připomínaly naše domy. Do vnitřku domů modravý svit nepronikal, vládla v nich téměř naprostá tma, jen tu a tam rozředěná uzounkými paprsky, které pronikaly trhlinami ve zdech. Světlo baterek před námi odkrývalo změť zkroucených potrubí, tunelů, nakloněných rovin a prostorných sálů, postlaných kovovou a sklovitou ssutí. Několikrát jsme narazili na konstrukce, jejichž účel byl pro nás naprostou záhadou. Velké haly byly rozděleny na svislé příhrady, u stropu široké a dole tak se zužující, že se do nich člověk stěží vtlačil. V těchto výklencích bylo mnoho šikmých výstupků, jakoby polic.

Pod povrchem ulic se táhla síť uzavřených chodeb. Probíhaly v několika patrech nad sebou, některé pohrouženy do tmy, jiné osvětleny zelenavě zářícími stropy, občas jich pět nebo šest vyústilo do prostory tvaru obrovského bubnu, rozděleného na dvě patra. Z horního se rozbíhaly kruhové tunely. Když jsme jimi šli, přesvědčili jsme se, že vedou do různých budov. Mnoho průchodů bylo zavaleno hromadami trosek, které jsme nevyhazovali do povětří z obavy, že by se desítky pater, tyčících se nad námi, otřesem zřítily a sesuly. Ojediněle se zachovaly trosky svislých šachet, v nichž se jistě kdysi pohybovaly nějaké výtahy, ale teď visely z očazených stěn už jen kusy roztaveného kovu.

V jedné z nejmohutnějších staveb, jejíž vrchol byl roztržen na tři části a zvedal k nebi rozervané oblouky konstrukce, objevili jsme několik desítek metrů pod povrchem ulice, v sále obrovském jako chrámová loď, komory s oválnými okénky z průhledné hmoty. Četná okénka byla vytlučena. Všechno zde bylo pokryto spoustami stříbřitého prášku. Světla baterek vázla v jeho oblacích, které se zvedaly při každém kroku, usazovaly se na přilbách a skafandrech a halily nás třpytivým závojem. Kousek dál zela nálevkovitá prohlubeň, obrácená širším koncem dolů, podobná otevřenému otvoru důlního ventilátoru. O několik pater doleji na kamenných deskách ležely mezi podpěrami a nosníky, naklánějícími se k sobě, zuhelnatělé trupy strojů. Bylo jich několik desítek; podlouhlé, postavené v přímé linii jeden za druhým, černaly se jako obratle jakési nestvůrné páteře. Nahoru i do stran z nich vybíhaly poloroztavené segmenty, podobné zlámaným křídlům.

Postupovali jsme zvolna od jedné budovy k druhé, až jsme dospěli na pusté prostranství, obklopující kráter. Tady začali vědci systematicky měřit radioaktivitu pomocí ionisačních komor a Geigerových počítačů. Od kráteru se rozbíhalo několik hlubokých trhlin v zemi, zatarasených vrstvami strusky a kovových krápníků. Vzdalujíce se víc a víc od středu výbuchu, došli jsme k prvním částečně zachovaným budovám.

Určitě zde kdysi vládla teplota rovnající se teplotě Slunce. Celou plochu mírně spadajícího svahu pokrývaly malé bublinky sklovité hmoty, která ve varu ztuhla. Naši pozornost upoutala zeď, která byla na dvou místech hladší a tvořila sotva znatelnou prohlubinku. Když jsme k ní přiblížili silný reflektor a vrhli na ni světlo se strany, takže paprsky na ni dopadaly téměř rovnoběžně s povrchem, vystoupily z drsného pozadí dvě neurčité siluety, nahoře zašpičatělé, jako stíny ve vysokých kápích. Jeden z nich byl silně nakloněn dopředu, jako by byl zachycen při pádu, druhý byl schoulený jako někdo, kdo si dřepl a vtáhl hlavu mezi ramena. Oba stíny byly velké něco přes metr. Srovnání s lidskými bytostmi je samozřejmě v daleko větší míře odůvodněno obrazotvorností než tím, co bylo vidět na povrchu stěny. Byly tam prostě dvě skvrny, které mohly, ale nemusely být něčími stíny. Vědci přikročili s krajní přesností k podrobnému zkoumání; fotografovali skvrny při různém osvětlení, měřili radioaktivitu uvnitř skvrny i v jejím okolí. Arseňjev dokonce poslal Soltyka do rakety pro plastickou hmotu na odlitky, avšak po pěti hodinách zkoumání jsme nedospěli k určitému závěru. Bylo možné, že v okamžiku výbuchu stály na svahu dvě živé bytosti, a dříve než se jejich těla v teplotě milionů stupňů přeměnila v páru, zastínily kousek stěny před přímým působením žáru. Protože však jsme si nijak nedovedli představit ani vzhled, ani velikost oněch tvorů a protože jsme nevěděli, v jaké výšce výbuch nastal, neměli jsme podklady k rozluštění této záhady.

Abychom pobyt v mrtvém městě zbytečně neprodlužovali, rozdělili jsme se pak na dvojice, z nichž každá měla za úkol aspoň zběžně prohlédnout jednu čtvrt.

Arseňjevovi a mně připadlo rozsáhlé prostranství, pokryté lesem vylámaných sloupů, ploten, navrstvených na sobě, pilířů, rozervaných mostních konstrukcí a spletí úzkých cest, zavátých písečnými přesypy, které se táhly v příkopech mezi strmými hladkými kupolkami. To všechno vydávalo matnou záři. Vládlo zde hrobové ticho, jen světla našich svítilen probouzela houfy stínů v pološeru těsně nad zemí.

Když jsme vyšplhali na vysoký násep, pokrytý vlnami vychladlého kovu, uviděli jsme něco jako pozůstatky obrovských hub s plochými klobouky, asi trosky nějakých strojů. V pozadí krajiny vystupovala na svítivém podkladě temná silueta vysoké budovy. Právě to, že byla na rozdíl od svého okolí ponořena do tmy, vábilo nás k ní. Obešli jsme ji zblízka; když jsme však nenašli vchod, navrtali jsme v základech otvory pro nálože fulguritu. Explose otevřela hvězdicovitý průlom, kterým jsme vlezli dovnitř. Když jsme vystoupili po zbytcích šikmé plochy podpírané pilíři, octli jsme se v prostorné hale. Byla vystlána kovovými skořápkami, promíšenými něčím, co vypadalo jako kusy kožešiny. Byly to na popel spálené pozůstatky snad nějakých organismů a při nejlehčím doteku se rozpadaly v prach. Uprostřed haly se tyčil čtyřboký pilíř s dvěma kulatými otvory. Byl dutý a tvořil jakousi šachtu. Ze zdí vyčnívaly krátké, dolů obrácené háky. Sestoupili jsme šachtou několik metrů dolů, a když jsme se prodrali hromadami rumu, objevili jsme hotový labyrint nízkých a úzkých chodbiček. Jedny se paprskovitě rozbíhaly, jiné běžely spirálovitě a protínaly předcházející v pravém úhlu. Byla zde hluboká tma. Ve světlech svítilen se na zdech objevovaly svislé výklenky. V každém z nich byly šikmo upevněny trojúhelníkovité plochy, hustě provrtané malými dírkami. V dírkách, na přihrádkách výklenků a pod nimi ležely kupy stříbrných zrnek, navlas stejných, jako byla ta, která jsem kdysi pokládal za kovové broučky. Arseňjev se domníval, že tato prostora je jakási knihovna nebo archiv. Následoval jsem jeho příkladu a nacpal jsem si kapsy kovovými zrnky. Šli jsme dál. Nebáli jsme se, že zbloudíme, protože gyrokompasy zaznamenávaly neomylně každé naše odbočení a změnu směru cesty. Některé chodby byly tak úzké, že jsme jimi nemohli projít, jiné se tykvovitě rozšiřovaly v kulovité cely spolu souvisící, jako by to byla soustava z kovu vyfouknutých dutin, spojených elipsovitými chodbičkami. Když jsme asi hodinu procházeli podzemní prostory, vraceli jsme se nahoru, napřed strmou chodbou, pak prostornou halou. Její dno bylo vydlážděno hladkými černými deskami, které pokrývala tenká vrstva prachu. Když jsem náhodou vrhl světlo stranou, zpozoroval jsem na šedé ploše řetěz tmavých skvrn. Ihned jsme k nim zamířili.