Stanisław Lem - Astronauti

Když jsme vjeli do jedné širší ulice, poručil astronom zastavit. Motor ztichl. Mechanicky jsme utáhli těsnicí šrouby přileb a vystoupili jsme poklopem. Dlažba byla pokryta jemnými pilinkami, které svítily, jako by do každé sklovité střepinky byla zalita stříbrná jiskřička. Zvuk kroků se v prázdnu hlasitě rozléhal. Občas přehnal vítr čmouhy prachu po kamenných deskách a někde nahoře svištěl zvukem trhaného plechu.

Nad námi, z cimbuří sklovité konstrukce, trčel dolů ohnutý svazek zpřetrhaných kabelů, silných jako paže. O kus dále, za plochým blokem, tyčila se mohutná, uprostřed vydutá stavba, jejíž průčelí zabíralo zákrut ulice. Pak se ulice dělila ve tři větve, dvě stoupaly vzhůru, třetí ústila do tunelu, jehož obrovský osvětlený otvor byl obrácen k nám. Jeho vnitřek se šroubovitě zužoval jako kuželovitá mušle.

Arseňjev chvíli pozoroval indikátor, pak vzal od Rainera indukční přístroj, přehodil si jej přes rameno a svolal nás. Shlukli jsme se okolo něho. Poslední přišel Soltyk. Stál doposud u automobilu a pokoušel se vrhnout světlo reflektoru do šroubovitého tunelu.

„Budeme potřebovat nějaké nářadí,“ řekl Arseňjev. Od okamžiku, kdy jsme vystoupili, plnil sluchátka jemný nesnesitelný praskot. Abychom se mohli dorozumět, museli jsme tisknout přilby k sobě. „Nejdůležitější jsou v této chvíli přenosný jeřáb, sochory a fulgurit,“ pokračoval astronom.

Prohlížel si nás jednoho po druhém, pak prohlásil:

„Smith zůstane se mnou a vy se vrátíte do rakety. Posílám vás oba, protože Osvatič ještě leží a Lao Ču na tom není o mnoho lépe.“

Podíval se na hodinky:

„Cesta tam a zpět i s časem potřebným k naložení věcí nemůže trvat déle než tři hodiny.“

„Mám hned odjet?“ Soltyk udělal krok k autu.

„Ano.“

První nasedl inženýr, za ním se protáhl dovnitř Rainer a zabouchl za sebou poklop. Motor zahučel a auto vyjelo, lehce se kolébajíc. Sledovali jsme je očima — zmizelo v zatáčce, ještě chvíli bylo slyšet hlasitý zvuk motoru — razilo si zřejmě cestu přes písečné přesypy nebo trosky — pak vše utichlo, jen vysoko nad námi svištěl vítr.

„Profesore…“ promluvil jsem. Neslyšel mě. V sluchátkách se ozýval jemný rychlý praskot, jako by někdo sypal na membránu tenký pramének máku.

„Profesore,“ opakoval jsem hlasitěji, „kde jsou oni?“

Pochopil. Přiblížil se ke mně. Okénko jeho přilby bylo ve stínu a kovová helma s odstávajícími mřížkami radarskopů mi v tomto okamžiku nahnala hrůzu, třebaže to byl pohled již docela všední. Vynořila se mi v hlavě pochybnost šílence, je-li to skutečně Arseňjev, můj druh, člověk!

V následujícím okamžiku jsem uviděl za sklem přilby jeho světlé oči.

„Zahynuli…“ řekl.

„Jak? Jakým způsobem? Všichni?“

„To nevím. V této chvíli se mě na víc neptejte. Indukční přístroj ukazuje, že podzemní vedení je nedaleko…“

„Proto jsme se tady zastavili?“

„Ano. Hledal jsem hlavní přívod energie. Možná, že se nám podaří proniknout na místo, kde to všechno začalo…“

Po krátké odmlce astronom pokračoval:

„Musíme se rozdělit. Každý z nás poodejde na čtyři sta kroků, spirálou se vrátí na místo, kde teď stojíme, a bude hledat akustickou stopu. Kdo ji najde první, dá druhému znamení červenými raketami. Na radiové spojení nemůžeme spoléhat. Je všechno jasné?“

„Ano.“

Obrátil se a vzdálil se lehkým, dlouhým krokem. Vteřinu jsem ještě stál, pak jsem pohlédl na kotouč gyrokompasu a vyrazil jsem opačným směrem.

Vypnul jsem přívod proudu do radiového přístroje. Boty cvakaly po kamenných deskách, zvuk kroků se v těchto pustých místech rozléhal dvojnásob silně. Když jsem se přiblížil k stěnám, které zářily chladným světlem, uviděl jsem, jak se můj rozmazaný stín pohybuje po dlažbě. Šel jsem, jak mi Arseňjev přikázal, otáčel jsem na obě strany otvorem přístroje a počítal kroky. Když jsem jich udělal čtyři sta, obrátil jsem se. Zatím jsem neobjevil nic. Červené oko uvnitř přilby, ukazovatel radioaktivity, slabě žhnulo a prozrazovalo tak slabé stopy záření. Když jsem se blížil ke zdem, intensita záření stoupala. Zvedl jsem hlavu — zdi nahoře náhle končily pod nebem černým jako smola. Šel jsem snad minutu, když jsem za sebou zaslechl kroky.

Arseňjev odešel na opačnou stranu. Stejným směrem odjel i automobil. Věděl jsem, že za mnou nemůže jít člověk. A přece jsem slyšel kroky. Nezněly příliš hlasitě — šel jistě nejméně třicet metrů za mnou. Měl jsem pocit, že se mi zabodávají do zad sta a sta jehliček. Musel jsem vynaložit celou svou vůli na to, abych se neobrátil. Šel jsem a za zády se stále ozýval cvakot: ráz — dva, ráz — dva, hned hlasitěji, když dlažba silnice byla holá, hned tišeji, když byla pokryta navátým pískem. Blesklo mi hlavou, že je to ozvěna, a schválně jsem hlasitě zadupal, ale kroky toho, kdo mě sledoval, nezazněly hlasitěji.

Nebyla to ozvěna.

Pot mi zalil celý obličej. Teď už jsem si byl jist, že za mnou někdo jde, ale že to není člověk. Znenadání jsem se zastavil. Kroky utichly. Šel jsem dál. Ozvaly se znovu.

Zmocnil se mě hněv. Strhl jsem s ramene paprskomet, přikrčil jsem se a obrátil jsem se do ulice nakloněný, jako bych se chystal ke skoku. Ulice byla prázdná. V jasném světle jsem viděl, jak ubíhá do dálky a tam splývá s ostatními světly. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel. Pak jsem si přehodil paprskomet přes rameno… Uslyšel jsem krok… nadhodil jsem ho… uslyšel jsem druhý… no ovšem! Zvuk, který jsem považoval za kroky, vydávala přezka řemenu, narážející rytmicky na záhyby kombinésy, a já jsem pokládal tento blízký, nedaleko ucha se ozývající šramot za ozvěnu kroků.

Zahanbeně jsem se otočil. V tom okamžiku postupně vzplanula nad budovami čtyři červená světla. Zatřepetala se a pomalu se snášela dolů, vlekouce za sebou chvosty šarlatových jisker. Přidal jsem do kroku a brzy jsem spatřil Arseňjeva. Stál na elipsovitém vršíčku.

„Zdá se, že je to zde,“ řekl. Odbočili jsme stranou. Zel tam otvor nízkého krátkého tunelu. Jeho ústí připomínalo prohnutou otevřenou tlamu velryby. Srovnání bylo o to výstižnější, že shora visela řada krátkých sklovitých hrotů, podobných tesákům. Byla tam tma. Arseňjev rozsvítil baterku a vešel dovnitř. Následoval jsem ho. Cesta dolů vedla po nakloněné ploše, která se obloukovitě zatáčela. Bylo mi jasné, že sestupujeme čím dál hlouběji pod úroveň povrchu. Trvalo to dlouho. Čas od času se ve stěnách objevovala oválná ústí jiných tunelů. Tu se Arseňjev díval na škálu indukčního aparátu: šli jsme stále po stopě neviditelného vedení energie. Najednou se podlaha ozvala jiným zvukem. Kráčeli jsme po kovu. Tři silné trubky, běžící od jedné stěny k druhé, uzavřely nám cestu. Mezerami mezi nimi probleskovalo neurčité světlo. S námahou jsme se protáhli pod nejnižší trubkou. Podlezl jsem první a zavřel jsem oči, protože jsem byl oslněn.

Před námi byla šikmá plocha zalitá světlem. Po několika krocích jsme vkročili do velké síně. Strop hrál měňavým světlem, nazelenalým jako mořská hladina, na kterou dopadá slunce. Světlo pravidelně sílilo a sláblo Síň byla kulatá, na dvou stranách rozčleněná vyčnělými pilíři. Dobré osvětlení mi dovolilo, abych utvrdil své přesvědčení, že nebylo klamem to, čeho jsem si všiml již v tunelu: teninká vrstvička glasury na kamenných stěnách dokazovala, že i zde kdysi vládl obrovský žár. Pod pilíři se válely částečně rozlité válce z bílé hmoty, podobné porcelánu. Se stropu z otvorů, v nichž vězely přelámané a poloroztavené trubky, visely desítky přetrhaných drátů. Některé z nich sahaly k válcům a k něčemu, co se podobalo rohům zakončeným koulemi a paprskovitě se rozbíhajícím z oblého výčnělku přímo uprostřed stropu. Ale nebyl to chaos záhadných zařízení, který způsobil, že jsme při vstupu zůstali stát jako vbiti do země. Na zdi síně bylo vidět velkou vydutou plochu, po níž se pohybovali světélkující hadi — dlouhé, modře a bíle zářící křivky. Občas splývaly ve svazky, třepetaly se a rozbíhaly různými směry. Jako by to byly oživlé vrstevnice na velké mapě.