Stanisław Lem - Astronauti

A byla to mapa.

Velká pohyblivá mapa. Když jsem si ji zblízka prohlédl, všiml jsem si, že za průhlednou plochou je dutina plná malých jisker, světel a koulí, velkých jako lampy, které se otáčely, vzdalovaly, přibližovaly, křížily si dráhy a navzájem se osvětlovaly.

Slyšel jsem Arseňjevův dech. Stál vedle mne. Před námi se pohybovaly ekliptiky, vybuchovaly hvězdy a velké černé mlhoviny překrývaly skupiny pulsujících světel jako mraky. Občas proťal prostor ostrý paprsek, jako kdyby stíhal některou z planet. Ale ty se otáčely pomalu, těžkopádně, lhostejně, nechávajíce před našima očima plynout kontury neznámých pevnin. Tam, kde světlo bylo jen přísvitem, vycházela a zapadala celá souostroví hvězd.

Bylo velice horko. Strop pulsoval světlem a naše zkrácené stíny se na světlé podlaze hned rozplývaly, hned zostřovaly.

„Kde to jsme?“ byl jsem na rozpacích. „Je to nějaké planetárium?“

Astronom beze slova zamířil vpřed. Přešli jsme síň. Za jedním z pilířů se otvírala kruhová chodba. Pouze její dolní část byla na malé ploše osvětlena září, přicházející ze síně.

Arseňjev už byl uvnitř, ale já jsem se znovu obrátil, abych se ještě jednou podíval na to neobyčejné planetárium.

„Jako kdyby to byla obloha… hvězdy…“ řekl jsem, „ale co znamenají ty světelné čáry?“

Najednou jsem se zachvěl:

„Tam je Země!“

Běžel jsem k průhledné stěně. Hvězda s perlovou září vzdálených mračen se vynořila ze tmy. Byla nakloněna k ekliptice a zvolna se otáčela. Nad ní se černal měsíc v novu. Stále blíž a blíž letěla prostorem plným hvězd Země, planeta matných světel. Její dráha se už zatáčela. Tu jsem uviděl, že daleko hlouběji obíhá Venuše. Poznal jsem ji po světle, měkkém a bělejším než světlo Země. Tryskal z ní světelný paprsek, který dopadal na Zemi, zaléval moře mraků ostrým jasem.

„Co je to?“ zašeptal jsem a chytil jsem Arseňjeva za rameno. Mlčky zvedl ruku a ukázal na něco, čeho jsem si zatím nepovšiml: na dvě do kamene vyryté kružnice, proťaté se strany přímkou.

„Co to všechno znamená?“

„Teď už nic,“ řekl Arseňjev. „Už nic… Setrvačný pohyb mechanismu jednou uvedeného v chod, který potrvá…“

Nedomluvil. Otočil se a vešel do tmavého tunelu. Nebyl nijak široký; když jsem upažil, mohl jsem se dotknout najednou obou stěn. Několikrát jsme překračovali nízké prahy, které tvořila řada kuželovitých výčnělků. Dále vedl tunel vodorovně. Před námi se objevilo světlo. Blížilo se k nám. Byl to odraz našeho reflektoru. Cesta byla uzavřena průhlednou stěnou, přesně vyplňující kruhový průřez tunelu. Arseňjev se jí pokusil otočit. Na jedné straně byl na zdi výčnělek, jako by tam byl čep těchto skleněných dveří. Buďto však již mechanismus nefungoval, nebo jsme jej nedovedli uvést v činnost, takže se stěna nepohnula. Astronom uvažoval. Vrhl světlo baterky na překážku. Sklovitá hmota pohltila část světla a v mdlém, zesláblém světle bylo vidět pokračování tunelu. Nálevkovitě se rozšiřoval.

„Použijeme paprskometu…“ řekl Arseňjev.

Vrátili jsme se do ohybu. Arseňjev poklekl a naznačil mi posunkem, že mám udělat totéž. Přikrčil jsem se za ním, ale snažil jsem se, abych neztratil překážku s očí. Astronom si posvítil, nařídil vzdálenost, pak zalehl a stiskl spoušť. Žár udeřil do prsou. Tunelem prolétl zlatěfialový blesk. Sklovitá hmota v mžiku zčervenala. Objevily se velké trhliny podobné řezům nožem. Byl jsem oslněn, zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, vypálil Arseňjev po druhé. Střepiny pronikavě zazvonily. Počkali jsme chvíli, než trosky vychladly. Cesta byla volná. Arseňjev první vstoupil do rozšiřující se části tunelu. Najednou zůstal stát bez hnutí. Zvedl výstražně ruku:

„Pozor!“

Z vnitřku tunelu přicházel pomalý závan. Následoval po něm okamžik naprostého klidu. Pak se dal vzduch zase do pohybu, ale opačným směrem.

„Dech…“ zašeptal jsem mimoděk.

Střídavé závany se pravidelně opakovaly. Arseňjev stál, přemýšleje, co dělat, pak tiše řekl:

„Paprskomet do ruky…“

Sňal jsem řemen s ramene a omotal jsem si jej okolo zápěstí. Šel jsem těsně za Arseňjevem, takže jsem se mohl dotknout jeho zad. Najednou se zatmělo.

„Sehněte se,“ doletí ke mně jeho tlumený hlas, „je tady úzký otvor.“

Vzduch, který vanul kolem nás, šuměl čím dál hlasitěji. Byl to okamžik teplého, pomalého výdechu. Arseňjev zachytil batohem o klenutí. Chvíli sebou zmítal, pak vylezl ven. Jeho záda zatarasila celý průchod. Natáhl jsem ruku. Dělal něco s pásy.

„Sundám si batoh,“ řekl, „jinak neprojdu. Podržte mi ho.“

Najednou jsem cítil, jak mi pásy v rukou ztěžkly. Rozsvětlilo se. Arseňjev zmizel. Udělal jsem krok vpřed. Hluché, tiché šumění bylo zřetelnější. Dva metry přede mnou zela fialově osvětlená prostora. Stáli jsme vysoko v otvoru, který náhle končil prudce spadající stěnou.

Byli jsme uvnitř obrovské koule. V jejích stěnách se černaly pravidelné řady kulatých otvorů jako lóže nějakého zvláštního divadla. Od otvorů se zvedaly vzhůru skleněné sloupy. Z nich vycházelo ono fialově pulsující světlo. Od šedého žíření se stupňovalo do oslnivého jasu. Podíval jsem se dolů a chytil jsem Arseňjeva za rameno. Div že jsem neztratil rovnováhu. Nepociťuji závrať při pohledu do hlubiny, ale tady nebylo dno! Převalovaly se tam temné, lesklé, mokré tvary, pokryté pruhy stříbrných pablesků jako těla tisíců tuleňů v nádrži, z níž byla vypuštěna voda. Syrobovitá hustá mazlavina, potažená načernalou blanou. Tato slizká hmota vylézala z otvorů ve zdi, které ležely pod námi, a vtékala do nádrže na dně. Občas vysunula jakási chapadla, která se přidržovala otvorů, zvláště v okamžicích, kdy hladina klesala. Tu se chapadla nebo praménky ztenčovaly, trhaly se dokonce, ale pak se celá masa znovu nadýmala, vystupovala vzhůru a cáry svíjející se ve vzduchu s ní splývaly a znovu tvořily přetrhaná ramena.

Dlouho jsme tak stáli na kraji otvoru. Vzduch vanul jednou nahoru, jednou dolů, podle pohybů černé plasmy. V témže rytmu kolísalo i fialové světlo. „Plasma…“ zašeptal jsem. „Plasma živé řeky…“

„Ano,“ odpověděl astronom. „Je to ona. Ale je to pouhý nástroj…“

„Nástroj?“

„Naše představy o výrobě elektřiny jsou spojeny s kovovými stroji, jako je dynamo nebo atomový reaktor. Elektřinu je však možno vyrábět také jinak… Částečky plasmy vytvářejí elektrické náboje, které jsou vedeny tisíce kilometrů daleko a vyvolávají činnost Bílé koule…“

„Profesore… vy… vy jste toto místo hledal? Vy jste předpokládal, že tady… vy jste to věděl?“

„Ano. Vzpomínáte si, co jsem říkal o těch opilých proudech? Zde, zde je jejich zdroj, zdroj elektrické i gravitační energie.“

„Ale ti… proč vlastně zahynuli?“

Astronom mlčel a hleděl do hlubiny, která se vlnila černými přílivy a odlivy.

„Profesore!“

„Vidíte ten pohyb, dnes už neřízený? Teď neslouží nikomu. Bude pokračovat, dokud stačí nahromaděné zásoby… snad sto, snad dvě stě let nebo možná pět set.“

Jeho hlas byl chraptivý. Neptal jsem se už na nic. Poklekl u samého okraje. Následoval jsem jeho příkladu. Černé pableskující moře zalévalo čím dál tím výše položená patra otvorů, měkce se sunulo vzhůru po stěnách, zakrývalo je neprostupnou plochou, zbytnělo jako černý tisícitunový sval, smrštilo se — a začínalo opadávat.