Stanisław Lem - Astronauti

Najednou mne z dřímoty vytrhla myšlenka, že mám něco vykonat: vyměnit baterii ve svítilně. Již jsem se úplně probral, když se myšlenka znovu vrátila. Zmocnil se mne hněv. Rozhodl jsem se, že se budu držet zkrátka. Zavřel jsem oči, uložil jsem se co nejpohodlněji na ploché kameny. Jsem doma, je temná říjnová noc. Chladná, já však rád spávám při otevřeném okně. Ticho, dokonce i vítr uvázl ve větvích zahrady. V osm ráno mám letět do Káhiry. Mohu spát skoro až do svítání.

Namlouval jsem si to, ale marně. Opět jsem se podíval na hodinky. Tři čtvrti na sedm. Znenadání jsem si vzpomněl, jak se jmenuje Arseňjev křestním jménem. V právě uplynulých týdnech jsme k sobě neměli tak blízko jako v době letu.

„Petře!“ řekl jsem.

Ozval se okamžitě:

„Co?“

„Nic,“ řekl jsem tišeji. „Chtěl jsem jen vědět, jestli spíte.“

Tak uplynula noc. K ránu jsem usnul, ale spánek nepřinesl odpočinek. Prudce jsem se vytrhl ze spaní, protože jsem cítil, že se přihodilo něco strašného. Ruce udeřily o studenou skálu. Bylo zima. Rozsvítil jsem baterku.

Arseňjev, mohutný jako obr, ležel naznak. Šedavá kombinésa byla zmačkaná a potřísněná bělavými skvrnami. Nespal. Díval se na mne okénkem v přilbě.

„Je pět hodin,“ řekl. „Pět ráno.“

„Nestalo se v noci nic nového?“

Věděl jsem, že nás nenajdou, i kdyby po nás pátrali, přesto však jsem se zeptal.

„Ne.“

Arseňjev vstal.

„Kam jdete?“

„Prohlédnout si skálu.“

Kroky zaduněly a pozvolna slábly. Pak bylo ticho. Trvalo dlouho. Vykřikl jsem. Kroky se vrátily.

„Co se stalo?“

Neodpověděl jsem. Když se tak dlouho nevracel, padl na mne strach. V nehybném kulatém světle bylo vidět úzký otvor skalního hrdla až k zatáčce. Nahoře visely velké ploské stíny jako vyschlí netopýři. Nabral jsem zhluboka dech, vstal jsem a začal jsem chodit. Sem a tam. Když jsem se nevím po kolikáté obrátil, ozval se Arseňjev:

„Sedněte si. Zbytečně se unavujete. Mimo to se při pohybu spotřebuje více kyslíku.“

„Chci jej spotřebovat více!“ řekl jsem. Jeho klid mě dráždil. S námahou jsem se ovládl. Posadil jsem se.

Arseňjev si systematicky upravoval skafandr, uhlazoval záhyby, natahoval a povoloval pásy. Vytáhl všechno, co měl v kapsách: tabulku vitaminového koncentrátu, zápisník, zápalky, elektrometr a revolver, malinký jako dětská hračka.

Nosil jej, protože to byl dárek, někdo mu jej před odletem věnoval: „Na lov dravé zvěře na Venuši!“ Potěžkal v ruce malý balíček cukru.

„Máte ještě svůj?“

„Ne, snědl jsem jej.“

„Škoda!“

Jeho lítost pro špetku cukru mě zarazila; trpká slova se mi drala na rty, ale spolkl jsem je. Arseňjev vyňal náboj z revolveru. Pochopil jsem, co zamýšlí.

„To je marné,“ řekl jsem. „Obyčejná rozbuška fulgurit nevznítí. Nevznítí jej nic než speciální detonátory.“

Arseňjev rozžal baterku; svítila slabě.

„Moje taky,“ řekl. „Zhasněte baterku!“

Poslechl jsem. Tma se na nás zřítila jako zeď. Mé tělo jako by nikde nekončilo a splývalo s ní bez jakéhokoli přechodu. Pod zavřenými víčky plynuly zelené skvrny. Padající, ostře barevné skvrny. Hodinky tichounce tikaly. Hodiny míjely: devět, deset, jedenáct…

Najednou, tak znenadání, až jsem sebou trhl, řekl Arseňjev:

„Koho máte na Zemi?“

Chvilku jsem přemýšlel, tak vzdálené to bylo:

„Otce.“

„Nikoho jiného?“

„Nikoho.“

„Já mám ženu…“ a jako by se bál, abych si nemyslil, že to řekl ze stesku, pokračoval:

„Právě jsem v duchu něco propočítával, a tak jsem si na ni vzpomněl. Když jsem ji poznal, bavívali jsme se dlouhou dobu jen o matematice. Dělal jsem diplomovou práci, přisel jsem na jistou myšlenku, na theorii pulsujících hvězd, a svěřil jsem se jí s tím.“

Na chvilku se odmlčel, jako by se sám sobě podivil, že tolik mluví.

„Jednou jsme seděli v zahradě observatoře a četli ve Flammarionových "Obyvatelích jiných světů". Tu knížku jistě nebudete znát, je velmi, velmi stará. Byl červen, večer, padal soumrak… tma houstla, papír šedl, ale my jsme stále četli dál… tak jako když je člověk mlád… Když se rozplynula poslední slova, zvedli jsme hlavy a nad námi bylo nebe poseté hvězdami, tma a světy, které vystupovaly ze stránek… a…“

Přestal mluvit.

„Petře?“

Zdálo se mi, že něco povídá, ale tak tiše, že ke mně dolétal jen nesrozumitelný šepot.

„Co říkáte, Petře?“

Najednou řekl tiše, téměř zpěvně:

„Kdybych ji směl ještě jednou pohladit po tváři…“

„Přestaňte!“ vykřikl jsem nenávistně. „Přestaňte!“

Umlkl.

V posledních hodinách mi nevyvstávaly před očima žádné obrazy, žádné myšlenky ani vzpomínky, nepociťoval jsem hrůzu ani zoufalství, jen stále se stupňující vnitřní napětí, jako by na mně spočívalo břímě, hrozící, že mě rozdrtí. Byl jsem jako člověk, který vlastním tělem přitlačil pytel plný nějakých příšer a křečovitě jej svírá, ale pytel se pod ním zmítá prudčeji a prudčeji. Sbíral jsem poslední síly, abych tento železný stisk udržel, protože jsem věděl, že se stane něco strašlivého, jestli jej zmírním, že se prostě rozlije jako louže, a já jsem se do posledního dechu bál ne smrti, nýbrž toho zšílelého tvora, v něhož jsem se mohl změnit… To, co říkal Arseňjev, pronikalo mnou jako rány dýkou. Na kratinký zlomek vteřiny jsem bojoval sám se sebou, pak jsem resignoval. Ucítil jsem — tomu se přece nedá říci vzpomínka — ucítil jsem nevýslovně krásnou vůni rozorané země, jako bych stál uprostřed holých předjarních lánů, na pahorku, kde nekonečné obzory vydechují opojnou, omamnou vůni, která jest očekáváním života i životem samým. To byla nejzazší mez. Pocítil jsem naprostý, železný klid. Věděl jsem, co mám dělat. Naklonil jsem se do tmy. Nahmatal jsem jeho záda, mohutné svaly pod prochladlým tkanivem kombinésy. Jako zloděj jsem sáhl do jeho kapsy. V prvním okamžiku mi v tom nebránil, až když přes látku ucítil pažbu revolveru, pochopil. V tom okamžiku jsme se začali rvát. Zápasili jsme v hlubokém mlčení, naplněném zrychleným oddechováním. Byl silnější. Když vstával, přimáčkl mě ke stěně. Nahmatal vypínač baterky, která visela na mé blůze. Žluté světlo se vtlačilo mezi nás jako klín.

„Dej mi,“ zachroptěl jsem, „dej mi… jen jediný náboj!“

Neodpověděl. Ještě pevněji mě přitiskl ke skalní stěně.

„Dej mi revolver!“ řekl jsem udýchaně. „Nebuď blázen!“

Už jsem se nepokoušel vymknout se mu.

„Kangčendžonga,“ řekl mi do ucha.

„Dej mi revolver. Je konec.“

„A tehdy…“

„Tehdy jsem měl naději. Petře, dej sem revolver!“

„Máme naději.“

„Není pravda!“

Najednou mě pustil a ustoupil o krok.

„Chceš mě nechat tady?“ řekl zvolna, urostlý jako obr, s gigantickým stínem nad hlavou.

Něco mi stisklo hrdlo takovou silou, že jsem sotva mohl dýchat. Chvíli jsem sebou škubal, jako by mnou zmítaly křeče. Pak mi vytryskly slzy. Klesl jsem na kolena. Posadil se vedle mne a položil mi na rameno svou velkou, těžkou ruku.

„Nono,“ říkal, „nono…“

„Poslyš,“ řekl jsem klidně, „oni nevědí, že jsme se ztratili. Ostatně — stejně nás nikdy nenajdou. Není naděje. Nač čekat? Kdybychom měli třaskavinu…“