Stanisław Lem - Astronauti

„Máme ji,“ řekl a dotkl se láhve mého kyslíkového přístroje.

„Kyslík…?“

„Ano. Kapalný kyslík.“

Vzchopil jsem se, ale hned jsem zase klesl zpět.

„Ne. To není k ničemu, už jsem na to myslil. Kyslík sám nevybuchne. Musí být smíšen s nějakou hořlavou látkou.“

„Správně.“

„Nic takového nemáme…“

„Máme.“

„Co?“

Vytáhl z kapsy dva malé ploché balíčky. Byl to lisovaný cukr. Začínalo mi zvolna svítat.

„Petře!“

„Víš, jak se připravují oxyliquidy: kapalný kyslík se smísí s práškovým uhlíkem nebo se sazemi. Při zapálení se kyslík explosivně slučuje s uhlíkem. Cukr je uhlohydrát, obsahuje uhlík a vodík, je hořlavý. A náš cukr je jemný a sypký.“

„Tak proto ses mě prve ptal?“

„Ano.“

„A nic jsi neřekl!“

Přivinul mě k sobě mohutnou paží:

„Poslyš! Propočítával jsem, jak velkou trhavou energii může vyvinout nálož, kterou máme k disposici. Nevíme, do jaké hloubky jde zával stropu. Je-li jen v nejužším místě, máme vyhlídky na úspěch. Nejméně máme hořlaviny, cukru; kyslíku máme dost, protože jsme si vzali dvojnásobnou dávku; když se nám to podaří, vystačí nám i na pozdější dobu, až vyjdeme ven. Je zde však jiná nesnáz. Má-li taková nálož vybuchnout, musí být zapálena elektricky.“

Horlivě jsem přikývl:

„Máme baterie.“

„Máme baterie, a proto jsem šetřil světlem, ale drátu máme málo. To je vše, co máme,“ ukázal mi asi třímetrový kus kabelu. „Vymontoval jsem jej z elektrometru. Ze skafandrů dráty nevytáhneme, protože nemůžeme sejmout přilby, proto…“

Na vteřinku se odmlčel.

„Nálože musí zapálit někdo přímo na místě.“

„Proto jsi mlčel?“

„Ano.“

Najednou se mi rozbřesklo:

„Petře, tys nespal?“

„Ne.“

„Celou noc?“

„Ano. Hledal jsem jiné řešení.“

„A našels?“

„Nenašel. Nemůžeme sejmout přilby,“ opakoval. „Okamžitě bychom se udusili.“

„A což třeba doutnákem,“ začal jsem. „Vysypat prach z nábojů.“

„K výbuchu buďto vůbec nedojde, nebo bude slabý. Právě naopak, prach nezbytně potřebujeme, bude jej nutno nasypat na konce drátů. To způsobí detonaci. Ale vznícení musí být elektrické.“

„Počkej… a což střelit do nálože z revolveru?“

„Myslil jsem na to. Náloží musí být pět a musí být vzníceny současně, tak to vychází z výpočtů. Jinak si cestu nejen neuvolníme, nýbrž ještě zhoršíme zával.“

„Ano,“ řekl jsem. „Máš pravdu. Jeden z nás tam být musí… Budeme losovat?“

„Nechci, aby o tom rozhodla náhoda. Je v tom něco ponižujícího.“

„A jak tedy?“

Mlčel.

„Snad by bylo přece nějaké východisko?“

„Ano. Za prvé, jako fysik vím dobře, za jakých podmínek nejmohutněji působí detonační vlna, a za druhé, jako vedoucí výpravy…“

„Chápu, nemusíš mluvit dál. Nesouhlasím.“

„Jsem přesvědčen, že se mi to podaří. Rozkazovat ti nechci.“

„Nemáš na to právo!“

„Nemám právo?“

„Ne, a hned ze dvou důvodů… po tom, co jsem chtěl udělat. Půjdu já!“

Arseňjev vytáhl z kapsy krabičku zápalek a podal mi ji.

„Bude-li jich sudý počet,“ řekl, „půjdeš ty, bude-li počet lichý — já.“

Začal jsem vytahovat zápalky na kámen. Vypadalo to jako hra: kladl jsem jedno bílé dřívko vedle druhého a rty se pohybovaly, když jsem počítal: osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct…

Sedmnáctá byla poslední.

„Prázdná,“ řekl Arseňjev.

Zatřepal jsem krabičkou. Ještě jedna zápalka, která se zachytila za víčko, skutálela se po balvanu a spadla na zem.

Arseňjev se otočil a začal rozmělňovat cukr ulomeným ostřím cepínu. Sypal jej na stránky zápisníku, z nichž smotával dutinky. Pak jsme bez jediného slova uvolnili nožem z revolverových nábojů střely a vysypali z nábojnic prach. Chodbou jsme došli k místu závalu. Arseňjev ukázal na pět štěrbin mezi balvany; rozšířil jsem je hrotem cepínu a on mezitím naléval kyslík do dutinek. Skoro bezbarvá, bleďounce modrá kapalina, plynoucí úzkým praménkem, syčela a bublala. Dutinky, z počátku měkké, ztvrdly na kámen; bez rukavic by je nebylo možno uchopit do ruky, ale i přes tkaninu spalovaly ruku strašným chladem.

Hotové nálože jsme vtlačili hluboko do otvorů. Arseňjev je všechny navzájem spojil drátem a vyvedl konce kabelu stranou. Když byly otvory utěsněny kamennou drtí a uhněteným bahnem, řekl Arseňjev, tiskna se ke skále:

„Takhle si stoupneš. Tak budeš chráněn před přímým nárazem. Spojíš dráty a vrhneš se tváří k zemi. To je všechno.“

Chvilenku stál těsně přede mnou bez hnutí; znenadání mě objal, vší silou k sobě přitiskl a pustil tak náhle, jako by mě chtěl odstrčit. Když jeho kroky utichly za zatáčkou, zvedl jsem baterii.

Jeden pól byl už připojen. Přitiskl jsem se ke skále se strany a snažil jsem se co nejvíc zploštit.

„Pozor!“ vykřikl jsem. „Teď!“

Maličká jiskřička přeskočila do drátu. Do prsou mě uhodilo rozpálené kladivo. Stržen nárazem vzduchu, odlétl jsem v ječícím oblaku ohně.

Probudilo mě ostré světlo. Nízko nade mnou zářil oslnivý reflektor. Ležel jsem na něčem chladivém a měkkém. Chtěl jsem si rukou zaclonit oči, ale něco ji zadrželo.

„Jen klid,“ řekl něčí hlas.

Hlava se mi rozjasňovala. Pohlédl jsem stranou. Tarland v bílém plášti se nakláněl nad vozíkem. Stály na něm skleněné příklopy a přístroje. V trubicích zářilo světlo. Moje levá ruka ležela na gumovém polštářku, do předloktí byla vbodnuta jehla, k ní vedla gumová hadička. Skleněnou trubičkou, která ji spojovala s přístrojem, protékala světlečervená tekutina. Cítil jsem, jak mi do žil vniká lechtavý, teplý proud.

„Copak,“ podivil jsem se, „transfuse?“

Bylo mi stále tepleji. Všechno kolem mne bylo zvláštně klidné a neskutečné. Tarland odsunul přístroj, rychle vytáhl jehlu a přitiskl na ranku čtvereček gázy.

„Kdo to tady zpívá?“ zeptal jsem se. Slyšel jsem vysokou, konejšivou melodii. Bylo mi dobře. Myšlenky plynuly lenivě. Objevovaly se jakési temné obrazy: putování mrtvými, světélkujícími soutěskami, rozštěpené křišťálové stěny, tmavé štoly, galerie… kde to všechno jen bylo? V ledovci? V Himálaji nebo ve snu? Naráz se mi vynořil v paměti poslední útržek skutečnosti, prožité v plném vědomí: jeskyně, černé, slabě osvětlené balvany a dva dráty, nad nimiž jsem se sklonil, abych…

Zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, padl můj pohled na kotouč televisoru na protější stěně. Na černém pozadí ležely malinké jiskry.

„Hvězdy?“

Zpěvem byl hlas motoru. Letěli jsme. Do kajuty vešli dva lidé: Rainer a Arseňjev.

„Jak je vám?“ zeptal se astronom.

„Dobře.“

Nevím, proč se mi v hlavě vynořila otázka, kterou jsem ihned položil:

„Proč to město svítilo? Byl to lucit?“

Muži stojící nad lůžkem na sebe pohlédli.

„Ne, to byla baryosodíková sklovina, která nemá s lucitem nic společného. Svítí, protože byla ve chvíli výbuchu vystavena účinku záření,“ hovořil Rainer, nanejvýš spokojený, že mi může dát tak zevrubnou odpověď.

„Výbuch? No pravda… ten kráter…“ řekl jsem, „poslyšte…“

Tarland mě přerušil: