Stanisław Lem: K Mrakům Magellanovým

Večer co večer jsme zasedali k přijímačům, které byly postaveny na miniaturní půdičce našeho domku, a pozorně jsme se zaposlouchávali do dutého šumotu reproduktoru. Z praskotu a šramotu, které jako by byly povrchem nějakého temného vlnění, vyskočily najednou veselé tóny znělky GEY. Protože jsme postavili prozatímní stožáry antény, udržovali jsme s raketou televizní spojení a každý večer jsme se s druhy vídali. Vyměňovali jsme si zprávy, hovořili o postupu prací; občas žádal Zorin kolegy o pomoc při výpočtech.

GEA letěla přímo k Bílé planetě. Od cíle ji dělily ještě dva týdny cesty. V té době jsme chtěli dokončit nejdůležitější práce při výkopech základů pro budoucí velký atomový reaktor, který měl nahradit náš nynější, provizorní. Vstávali jsme za místního úsvitu, obešli jsme všechna pracoviště — a bylo jich někdy i deset najednou a byla rozptýlena na ploše několika kilometrů — ale pak jsme se hned nevraceli do tlakové komory (říkali jsme „domů“), nýbrž jsme si vyšli na procházku každý den někam jinam, takže jsme poznali okolní krajinu v okruhu několika kilometrů. Bylo to skalnaté těleso značně strašidelné, spíš karikatura než miniatura planety. Zmínil jsem se jednou o tom, že připomínala z dálky utržený horský řetěz, který pluje v hvězdném prostoru; proto se obzor, obepínající chodce, hned rozbíhal na několik kilometrů, hned nečekaně smršťoval. Na severovýchodě, ve vzdálenosti třiceti kilometrů od našeho domku, přecházela poměrně rovná skalní planina hřebenem ve sráz, pokrytý spletí podivných útvarů. Až k obzoru se táhla ztuhlá kamenná záplava; nebylo v ní nic ze svahů zasypaných skalní drtí, z přirozené eroze, z obrazu působení vody, větrů a přitažlivosti: bylo to jakési panoptikum groteskních forem zdánlivě nepředstavitelných: zkamenělé balancující makovice, obrovské zubaté balvany, jako zázrakem držící rovnováhu, zátarasy z kolmých kamenných břeven, čekajících na jediný neopatrný pohyb, aby se začaly valit dolů zpomaleným ospalým pohybem jako v příšerném snu. Když jsme vystoupili na skalní výstupek dominující krajině, viděli jsme celý les ostrých koster, prostírající se na pozadí hvězd a odrážející se od něho pronikavým bílým třpytem. Nad touto mrtvou krajinou se pohybovala rovnoměrným chodem plamenná sluneční koule. Podle toho, jestliže jsme vstupovali do pásma obráceného k slunci, kde se půda ohřívala na sto stupňů, nebo vnikali do stínu, přeskakovalo automatické klimatické zařízení skafandru nepřetržitě z jedné krajnosti do druhé.

Zorin svým chováním poněkud připomínal klima asteroidu: hned po celé hodiny zarytě mlčel, hned se pouštěl do dlouhých monologů. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že naše soužití není nejideálnější, ale kdo by si to myslil, byl by na omylu. Přívětivý a zpravidla hovorný býval totiž Zorin jen ve společnosti cizích lidí; ke mně se choval právě tak, jako kdysi ve společnosti Ametově. Jeho téměř letargické zámlky a zamyšlení, bručivé odpovědi, jednoslabičná slůvka mne těšila. Přestože jsme o Ametovi nikdy nemluvili, ani nevyslovili jeho jméno, býval nějakým zvláštním způsobem tak plně s námi, že jsme se nejednou chtěli málem ohlédnout, když jsme při vycházce přišli na přírodní scenérii fantastičtější než jiné, abychom se přesvědčili, zdali malý pilot prožívá s námi naše dojmy.

Asi deset dní po vylodění na planetce seděli jsme na hrotu skalní jehly, která se tyčila vysoko nad celým okolím. Na západě viselo Slunce v plamenných hřívách protuberancí; druhé Slunce a právě se k něčemu blížilo jako malý oslňující kotouček. Vydali jsme se na procházku úmyslně, abychom mohli pozorovat očekávané zatmění jednoho slunce druhým; když se malý kotouček skoro dotýkal velkého, vyslaly si oba naproti, jako by se hledaly, ohnivé výrůstky, které vzápětí splynuly; tak vznikl podivný, hruškovitý útvar, vydávající intenzívní ocelovou záři; pak se užší, protažená část hrušky či vlastně Slunce a začala smršťovat a pomalu ukrývat za částí širokou. Intenzita osvětlení se nezmenšila, protože úbytek světla byl nepozorovatelný.

Dlouho jsme mlčeli; konečně jsem poprosil Zorina:

„Vykládej mi nějakou pohádku.“

Zdálo se, že to přeslechl. Za hodnou chvíli povídá:

„Pohádku ti vykládat nebudu. Zato ti povím o pohádkách. Slyšels někdy o sírových vracích?“

„Nevzpomínám si.“

„Ale jistě jsi slyšel.

Asi před dvěma sty lety byly konstruovány prvé raketory. Z počátku neobyčejně velké, až do čtyřiceti tisíc tun čisté váhy. Do výpočtů se vloudila nějaká chybička, a tak se ty plechovky fantasticky zahřívaly na několik set stupňů. Přestali je tedy vyrábět. A těch několik desítek raket, které už byly hotovy, bylo posláno na linku Titan-Země. Měly přivážet síru. Hned při prvém letu pár kousků vybuchlo. Dopravovaná síra se měnila v plyn a trhala rakety jako balóny. Problém byl, kam s tím. Na Zemi to samozřejmě stáhnout nechtěli. Bylo to riskantní. Lidi posílat nemohli a automatů bylo taky škoda — takový neřád se může každou chvíli roztrhnout. Nakonec celou eskadru rádiem obrátili a poslali na druhou stranu, ať si to letí kam chce, za hranice sluneční soustavy, celý vesmír ta síra přece nezaneřádí. Za rok přestaly odpovídat na radiosignály, kosmodromisté si oddechli, byl pokoj; asi po třiceti letech, bác! První sírová katastrofa! Po ní druhá! Ukázalo se, že ty zatracené raketory ve snu nenapadlo, aby zmizely navždycky. Dostaly se do gravitačního pásma Jupitera, který je samozřejmě obrátil, posadil na nějaké opuštěné dráhy komet a nechal je obíhat. A od té doby se tady motají: na pár let prchají od Slunce, sedí si někde v apheliích a pak se zase vracejí. Pokud letí daleko od Slunce, jsou dostatečně chlazeny a síra se nemění v plyn. Když se vracejí, už v blízkosti oběžné dráhy Marsu, začnou se zahřívat a na výšce Země praskají jako mýdlové bubliny. Dovedeš si to představit? Dvacet tisíc tun síry se promění v stlačený plyn. Raketa vybuchne, vznikne mrak průměru sto tisíc kilometrů, který se po několika týdnech rozplyne. Ale když někde blízko proletí nějaký asteroid, sebere ten mrak s sebou a pak se to neštěstí táhne po celé měsíce. Vznikne kulovitý chomáč sírové mlhy — či spíše prachu, protože plyn ve vzduchoprázdnu krystalizuje — jakási nakypřená slupka a v ní pekelně tvrdé křemenné jádro. Mlha přechází do vzduchoprázdna tak nepozorovatelně, že při letu, než pochopíš, co se děje, už v tom vězíš po krk. Světlo neprochází, radiolokátor vázne jako v těstě, vidět není nic, ani hvězdy, ani světelné signály, orientace žádná, a můžeš počítat s tím, že se dříve nebo později nabouráš do jádra. Nezbývá, než ihned vypnout motor, najít pomocí gravimetru vlastní asteroid, postavit stroj odstředivě, vyvinout hned co největší zrychlení a prchnout. Přirozeně dobře se to mluví, ale když člověk vlítne do takové kaše, ztratí hlavu, ani neví jak. A s automaty je to ještě horší. Uvaž sám — na planetách přece neexistují a nemohou existovat „přirozené sírové atmosféry“ — a proto žádný pilot-automat není seřízen na taková kouzla.

Zkrátka a dobře, z Marsu se vracel na Zemi školní výlet: asi tři sta dětí, a jejich raketa vletěla zrovna do takové sírové mlhy, obklopující asteroid, ostatně neobyčejně malý, průměru několika kilometrů — to je důležité. Pilot-automat se napřed pokoušel manévrovat, nakonec udělal jedinou možnou věc — vypnul motory. Tak neriskoval katastrofu: raketa přitahována asteroidem začala na něj padat, samozřejmě nesmírně zvolna — takový „pád“ může trvat celé týdny. Děti odletěly z Marsu samy. Učitelka měla přistoupit na První kosmodromické stanici.“