Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

„Slyšíš?“ řekl jsem do tmy.

Odpověď nepřišla, ale věděl jsem, že je Zorin vzhůru.

Za čtvrt hodiny vyšlo slunce a krajina za okny tonula v oslňujícím jasu. Kam oko dohlédlo, vybuchovala skalnatá krajina na desítkách míst současně. Ani zvuk, jen bílé výtrysky kamení, hned blízko, hned dále a země se někdy třásla jako paluba lodi bojující s bouří. Meteority, v letu neviditelné, ukazovaly své hrany, točící se závratně rychlým vírem, jen když se obludným skokem odrážely od skal. Mlčeli jsme a za okny se stále lil kamenný příval. Z balvanů se kouřilo, kamenné fontány vytryskovaly a padaly, tu a tam slabounce cinkaly úlomky, které zasáhly stěny a opět se rozhostilo ticho, které znenadání rozbíjel kovový rachot hromu, jako kdyby strop praskal a řítil se nám na hlavy — to se nějaký úlomek roztříštil o střešní pancéřovou desku komory.

Za tři hodiny slunce zapadlo. Meteority padaly dále, ale slaběji a řidčeji, protože nás planetka nyní stínila před jejich hlavním proudem, a meteority, které se sypaly na její noční polokouli, dosahovaly pouze rychlosti volného pádu, která byla ve srovnání s jejich kosmickou rychlostí nepatrná.

Nevěděli jsme ještě, jakou dráhu v prostoru proud opisuje a jak daleko se táhne. Museli jsme čekat. Nastal den a půda se zase otřásala. Znovu se na nás sypaly prudké údery; pancéřové desky jim vzdorovaly, vydávajíce ostrý, napjatý zvuk. Zdálo se, že se ocelové stěny prohýbají a pérují v záplavě hrozných nárazů. Příští noci kamenné krupobití, třebas slabší, zhoustlo tak, že jsme nemohli ani pomyslit, že bychom opustili komoru — a to byl teprve začátek.

Den za dnem, noc za nocí, v přízračném světle rozžhavených skal i v ledové hvězdné tmě padal mrtvý déšť. Země se svíjela jako živý tvor pod ranami, stěny se chvěly. Zimničné třesení se rozléhalo po věcech, pronikalo do našich těl, míjely hodiny v dutém tichu roztříštěném každou chvíli dlouho doznívajícím zahřměním. Byli jsme uvězněni. Obloha chrlila ze svých bezedných propastí celé řeky kamenných úlomků a rozbíjela je o kůru asteroidu. Spojení s atomovým reaktorem a stanicí automatů bylo až do této chvíle nepřerušeno. Když příští noc bombardování zesláblo, nařídili jsme automatům, aby pokračovaly v práci. Vyšly z úkrytu, ale asi po hodině jeden z nich padl, rozbit přímým zásahem, který roztříštil jeho brnění jako sklo. Ostatní zaváhaly, přerušily práce a vrátily se do krytu: zasáhly sebezáchovné obvody. Ráno bylo vidět rozbitý automat, který ležel asi tři sta metrů od komory, zaražený do písku černavými troskami balvanu.

Počítali jsme pořád s tím, že asteroid vypluje každou chvíli z hlavního proudu a že to pekelné ostřelování přestane; proto jsme druhům ještě nic nehlásili.

Rádiová stanice byla na půdě domku, jeho stropním čočkovitým okénkem bylo předtím vidět černé nebe, nyní však automatické zařízení uzavřelo výhled ocelovou okenicí. Tady nahoře jsme hovořili s druhy. Protože jsme spojení navazovali v noci, kdy padalo meteoritů méně a přímý zásah byl vzácností, podařilo se nám zatajit před GEOU všechny události. Zamlčeli jsme je hlavně proto, že raketu dělilo od cíle cesty — Bílé planety — už pouhých pět dní letu a celá pozornost druhů se soustředila na problém dorozumění s jejími obyvateli.

Mluvili jsme tedy a vyptávali se na jejich plány, a protože se to odbývalo přímo pod střechou, slyšeli jsme lehký, ani na okamžik neustávající šelest — to se po oblém povrchu nezadržitelně sypal kosmický prach a přikrýval stěny stále silnější vrstvou, takže náš pancéřový dům byl konečně do poloviny zavát přesypy tohoto prachu padajícího z hvězd.

Příštího dne večer se rádiový poslech podstatně zhoršil. Když jsme skončili hovor s GEOU, zjistili jsme, že je hlavní reflektor antény porouchán a na mnoha místech proděravěn.

„Práce stojí už tři dny,“ poznamenal jsem, „to ještě by nám tak scházelo, abychom ztratili spojení.“

„Automaty opraví anténu.“

„Víš jistě, že půjdou?“

„Ano.“

Zorin přistoupil k řídicímu stolku a dal automatům rádiem rozkazy. Byla noc, meteority padaly řidčeji. Poslouchal a vypnul mikrofon.

„Jdou?“ zeptal jsem se.

Stál uprostřed kabiny, rozkročen jako zápasník, který pozoruje protivníka zpod přimhouřených víček. Mlčel.

„Co podnikneme?“ zeptal jsem se konečně.

„Budeme uvažovat. Zatím si zazpívejme.“

Zpívali jsme slabou hodinku. Brzy on, brzy já jsme zanotovali nějakou novou písničku. V pauze mezi jednou a druhou poznamenal mimochodem.

„Můžeme vypnout sebezáchovnou pojistku, víš?“

„Ale ne na dálku,“ namítl jsem.

Zase jsme zpívali. Chvílemi Zorin naslouchal. Konečně vstal a podíval se po skafandru.

„Chceš tam jít?“

Mlčky přisvědčil a zároveň spustil nohy do otvoru pro hlavu ve skafandru. Trhl stříbrným kovem za límec, popotahuje jej výše:

„Jediné štěstí, že my nemáme pojistky.“

„Počkejme ještě,“ začal jsem, protože jsem byl bezmocný proti jeho rozhodnutí.

„Ne. Práce by bylo možno přerušit, ale musíme opravit anténu.“

Mluvil tiše, ale pod jeho klidem se skrýval hněv. Zkontroloval zapínání na ramenou, zvedl s podlahy přilbu, vzal ji pod paží a zamířil ke dveřím.

„Jako kdybych tady nebyl,“ projelo mi hlavou. Pocit bezmocnosti a překvapení zmizel. Zmocnila se mne chladná zuřivost. „Buď jak buď“, něčím se mu podobám,“ pomyslil jsem si, když jsem chvatně navlékal druhý skafandr. Jakmile jsem vešel do hermetické komory východu a dopínal pásy, stál Zorin právě s rukama na pákách uzávěrů. Při zvuku mých kroků se obrátil a ztuhl s rukou na rukojetích.

Dělaje, že to nevidím, uzavřel jsem vzduchotěsné vnitřní dveře, zastrčil jsem závory a postavil se vedle něho.

Stáli jsme tak ve slabém světle stropní lampy, dvě stříbrné postavy mezi temnými kovovými stěnami.

„Co to znamená?“ zeptal se konečně.

„Jdu s tebou.“

„Nesmysl.“

„Nemyslím.“

„Co to děláš, člověče?“

„A co ty děláš?“

Asi vteřinu tak stál, bez hnutí, najednou se začal smát — jak to měl ve zvyku, skoro nezvučně. Vzal mě za ruku, bránil jsem se, protože jsem správně tušil, že mě bude přemlouvat.

„Poslyš,“ snížil hlas, „vzpomínáš si, proč nás tady vysadili?“

„Vzpomínám.“

„GEA se třeba nevrátí.“

„Vím to.“

„Někdo tady musí být, aby postavil stanici.“

„Správně, ale proč máš jít ty a ne já?“

„Protože já jsem lepší mechaneurista než ty.“ Proti tomu jsem nemohl nic namítat. Stiskl páku, ale ještě jednou se na mne obrátil:

„Kdyby se to nepodařilo mně,“ řekl, „půjdeš ty, ano?“

„Ano,“ odpověděl jsem, překvapen prostotou rozmluvy. „Budu s tebou v radiofonickém spojení,“ dodal jsem.

Beze slova pohnul pákami. Ozval se sykot vzduchu vyssávaného z komory. Místnost se vyprazdňovala, šipka manometru líně klesala k červené nule, několikrát nad ní zakolísala a opřela se o konec stupnice. Zorin odstrčil velké páky vstupních dveří. Neotevřely se. Zabručel a opřel se silněji. Pohnuly se, ale nepovolily ještě. Opřel jsem se ramenem. Pomalu se odsunuly. Vzniklou skulinou se začal hrnout na naše nohy stále širší proud sypkého písku.

Konečně se daly dveře otevřít. Před vchodem vznikl hluboký trychtýř. Komora byla zaváta přesypy se sráznými stěnami. Krajina zalitá studeným vzdáleným světlem Slunce a Centauri byla mrtvá a tichá, plna rozeklaných útvarů jako ze stříbra a uhlí. Zorin lehce zvedl pravici, řekl „tak konečně“, a zmizel mi z očí tak rychle, že jsem neviděl, kterým směrem se pustil. Vyklonil jsem se z otevřených dveří a teprve teď jsem ho uviděl; šel, vzdálen již o několik desítek metrů, a při chůzi se bořil téměř do půl stehen do sypkého písku, který se přeléval kolem jeho nohou. Rozhlédl jsem se, hledal jsem v dálce kopuli atomového reaktoru, protože vedle také byla stanice automatů. Zachvěl jsem se. Krátký zátřpyt blýskl ve tmě; po něm tři čtyři slabší. Meteority. Energie nárazu je měnila v plamen. Tak jsem stál a obzor blýskal. Zorin už byl tak malý, že jsem jeho siluetu mohl zakrýt vztyčeným prstem.