Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

,A co když zahynu, a Zorin zůstane sám, neschopen pohybu, bezmocný a slepý?“

Stál jsem snad minutu jako mrtvý, pak jsem stejně tiše stáhl skafandr a vrátil se do kabiny.

Druhý den to bylo stejné. Třetí den oněmělo rádio úplně a celé zprávy jsem si vymyslil; to se od této chvíle opakovalo každý večer. Musel jsem to dělat, protože usínal teprve tehdy, když vyslechl zprávy. Když jsem se ho ptal, proč se nevrátil hned po neštěstí, odpověděl:

„A ty by ses byl vrátil?“ a podíval se na mne tak, že jsem všechno pochopil.

Od prvého okamžiku věděl, že nemá naději na záchranu, a řekl si „člověk dvakrát neumře“. Proto, třebas už ztrácel zrak, vypnul pojistky automatů. Proto ode mne nechtěl přijímat krev, bral jsem ji tedy potají a říkal jsem, že mám železné nervy. Po čtyřech dnech už jsem se sotva držel na nohou. Bál jsem se, že omdlím, a proto jsem bral bez rozmýšlení všechny posilující léky, které byly po ruce; byly chvíle, kdy jsem se přistihl při tom, že si šeptám pro sebe, únavou a ospalostí napůl v bezvědomí, a prosím kostní dřeň, aby rychleji produkovala krev…

Po každé, když jsem šel nahoru, myslil jsem si, že umírajícího nesmím obelhávat, že je to nesnesitelné, ano dnes mu řeknu, že je anténa zničena, ale přesto, když jsem sešel dolů a viděl osleplou tvář obrácenou ve směru mých kroků, a když jsem viděl, jak tělo kdysi tak silné a pružné sebou trhá, jako by vyjadřovalo nejvyšší očekávání, nenašel jsem v sobě odvahu a připojoval jsem ke starým lžím nové.

Osm večerů po sobě následujících jsem mu vyprávěl, jak se GEA přiblížila k planetě, jak jí vzlétla vstříc velká letadla podivných tvarů, jak se neznámé bytosti domlouvaly s lidmi pomocí automatů-tlumočníků, a zatím co jsem to vyprávěl, stupňovala se hustota řeky meteoritů, jako kdyby propasti vesmíru vrhaly na nás všechny v kosmu ukryté proudy železa a kamení. Stěnami, věcmi, těly procházelo chvění, všechno se otřásalo a v tomto zimničném vibrování jsem vyprávěl Zorinovi o vysoké civilizaci bytostí, o velkém otřesu, jaký prožily, když prozkoumaly zbytky zničených raket GEY a zjistily svůj omyl.

Zorin teď ani nedostával teplotu, tak byl jeho organismus zesláblý. Věděl jsem, že ho nezachráním, že to není možné. Podle zkušeností medicíny měl zemřít ve dvou dnech a on přesto žil dál a já opravdu nevím, co ho udržovalo víc při životě: má krev — nebo mé lži. Snad ony, protože se celý měnil, když jsem vyprávěl a držel ho při tom za ruku. Pak jsem cítil, jak jeho tep buší silněji a pravidelněji, jak hrají svaly velkého těla a jak s posledním slovem znovu upadá do letargie. Sedmý den večer mohl Zorin už jen pít. Připravoval jsem mu na vařiči výživnou polévku a najednou mě tam, v rohu kabiny, ohromila myšlenka:

„Až umře, budu moci odejít a opravit anténu.“

Otřásl jsem se, jako kdyby mě člověk, ležící za mými zády, mohl skrz naskrz prohlédnout a přečíst mou myšlenku. S krajním vypětím vůle jsem ji chtěl zatlačit zpátky do temnot, z nichž se vyplížila, ale — ať jsem dělal cokoliv — hučela ve mně neustále, jako ozvěna beze slov, která však obsahuje plný význam skutečnosti.

Podal jsem mu hotovou polévku, a když se ptal, proč se tak loudám, šel jsem nahoru a seděl jsem tam u hluchého přístroje a každou chvíli jsem se šel přesvědčit, jsou-li dveře dobře zavřené. Když jsem přečkal strašných dvacet minut, sešel jsem dolů a začal jsem další příběh, o bytostech, o jejich vysoké civilizaci, a o tom, že už nikoliv naše malá stanička, nýbrž mohutný radar Bílé planety povede v budoucnosti gigantické transgalaktické rakety ze Země k Mrakům Magellanovým.

Osmý večer začaly otřesy půdy slábnout. Dostávali jsme se z proudu meteoritů. Hodinu po západu slunce nastalo úplné ticho. Přesto jsem ze vzduchotěsné komory nemohl odejít, tak vážný byl Zorinův stav — na nic už se neptal. Oči měl zavřené, tvář jako z kamene. Čas od času jsem opatrně bral jeho ruku do své. Jeho velké srdce ještě stále bojovalo. Pozdě v noci znenadání řekl:

„Pohádky, vzpomínáš?“

„Vzpomínám.“

„Děti nechtěly… smutné, tak já jsem… přidával veselé… konce…“

Přerývaný dech zvedal jeho širokou, mohutně klenutou hrud.

Najednou zašeptal:

„Lodičky… takové lodičky…“

„Co říkáš?“ sklonil jsem se k němu.

„Z březové kůry… vyřezával jsem… malý… podej…“

„Tady… tady není březová kůra…“

„Ano… ale větvičky… bez… podej…“

Skočil jsem ke stolku. Ve skleněné kádince stála kytička suchých větviček. Když jsem se s nimi vrátil, už nedýchal.

Tu jsem zakryl jeho tvář, odešel do vstupní komory, navlékl skafandr, vzal přístroje a odešel do úkrytu automatů. Společně s nimi jsem montoval déle než tři hodiny nové segmenty do reflektorů antény, znovu stavěl stožár, svařoval jej, napínal lana… To vše jsem dělal jako ve snu, nesmírně skutečném a strašlivě reálném, ale v hloubi duše tkvělo hluboké přesvědčení, že procitnu, budu-li si to velice, ale opravdu velice přát.

Vrátil jsem se, vystoupil jsem nahoru k rádiové stanici a zapnul jsem proud. Ozvalo se duté šumění reproduktorů. Najednou naplnila nevelkou místnost zvučná, silným, čistým hlasem pronesená slova:

,…a čtyřikrát koordinovány. Zítra ráno v šest hodin místního času přejde GEA na váš kurs a za dvanáct dní doletí k asteroidu. Jsme neobyčejně znepokojeni vašim mlčením. Budeme vás po celý den dále volat. Mluví Yrjóla z paluby GEY v šestém dnu po navázání spojení s Bílou planetou.. Teď promluví Anna Ruysová.“

Reproduktor cinkl a na okamžik ztichl. Ale já jsem slyšel jen ta předcházející slova, jimiž zvučela má krev: vyskočil jsem, padl na dveře a seběhl dolů s drásavým křikem:

„Já ti nelhal, Zorine! Všecko je pravda! Pravda!“

Vzal jsem velké tělo do náruče a třásl jsem jím, až světlé vlasy těžké hlavy poletovaly po polštáři.

Nechal jsem ji klesnout. Padla bezvládně. Padl jsem na tvář a plakal. Do mého vědomí se něco dobývalo, něco mě volalo, žadonilo, prosilo… vzpamatoval jsem se. To byla Anna. Annin hlas. Chtěl jsem utíkat nahoru, ale neodvažoval jsem se nechat Zorina samotného. Šel jsem pomalu ke schodům, pozpátku, s očima upřenýma na jeho ztuhlou tvář. Tu mě Anna zavolala jménem a já jsem se odvrátil od mrtvého. Její hlas byl bližší a bližší. Když jsem vystupoval po schodech, podíval jsem se nahoru a spatřil jsem v čočkovitém okénku na stropě, jehož okenice byla opět odsunuta, Jižní kříž a doleji bledé, mlhavé mráčky: chladným, klidným světlem tam zářily Mraky Magellanovy.

Tuto knihu jsem psal před osmi lety. Dnes bych nepoložil děj do XXXI. století. Přiblížil bych jej naší době o celá staletí — nemusím snad vysvětlovat proč. Ale přílišnou opatrností jsem nezhřešil pouze v oblasti astronautické techniky. O astronautice jsem psal, když to ještě byl prázdný pojem, psal jsem o něčem, co nejenže nebylo, ale co neexistovalo ani v zárodku, ani ve svých prvých pozemských projevech. Kromě dalších příčin snad i to vtisklo románu ráz utopický a tak trochu idylický. Dnes jsem přesvědčen, že se všechno odehraje rychleji, ale i obtížněji. Že se hned v prvém kosmickém letounu nevyskytne nějaký geniální Goobar, který pouhým svým objevem přinese lidem snadno a rychle vysvobození z okovů mezihvězdné pustiny. Že bude třeba více obětí, navenek možná méně efektních, a že skutečnost bude drsnější a vítězství tíže dosažitelné. Zkrátka a dobře, že pohádkovost knihy je spíše svědectvím o pisatelově naivitě než o jeho odvaze. Román K Mrakům Magellanovým bych dnes napsal jinak. Není to bohužel možné — znamenalo by to psát jednu a tutéž knihu, na léta ji odkládat, vracet se k ní, měnit, opravovat a tak stále dokola. Dávám přednost tomu psát knihy nové. Tato kniha je již uzavřena. Neznamená to samozřejmě, že bych se Mraků Magellanových zříkal. Země bude bez pochyby jednou vysílat expedice na hvězdy. Ale těžko můžeme předpokládat, že by hned ta prvá byla korunována plným a naprostým zdarem. Po té prvé průzkumné výpravě budou následovat další, dokonalejší a všestrannější, poučené na jejích nezdarech. Budiž i mně dovoleno jednat stejně — podnikat nové výpravy obraznosti do dálek budoucích věků, za jejich lidmi, na hvězdy — a učit se na chybách výprav předchozích.