Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

„Jak to, copak nedostaly výstrahu?“ zeptal jsem se.

„Nevím, jak k tomu došlo. Výstrahu určitě dostaly. Možná ne dost přesnou. Nevím. Takové případy se stávají. Řidčeji než dříve, ale stávají se. A zrovna toto byl případ ‚jeden ze sto tisíc'. Tak tedy když radiolokační spojení začalo vypovídat, pilot-automat vypnul motory. Je těžko vylíčit, co se mezitím dělo. Alarm postavil na nohy celou severní polokouli; záchranné rakety letěly vlnovitě z Marsu, z Měsíce, ze Země. Asi šest set raket. Řeknu ti, že po prvé asi za třicet let byl přerušen na několik hodin celý nákladní provoz v druhém pásmu Marsu. Ale dříve než doletěly na místo záchranné rakety, byl tam už jeden člověk. Byl to pilot Světelného střediska, který právě konal zkušební let s raketou stavěnou pro neobyčejně vysoké rychlosti. Pohonných látek už měl málo a vracel se na základnu, když uslyšel rádiové volání o pomoc, odbočil ze svého kursu, a protože mohl vyvinout obrovskou rychlost, vnořil se již po čtvrthodině do mlhy. Nějakou dobu kroužil, až konečně uslyšel dětský pláč. Samozřejmě v rádiu rakety. Pracovali na nejdelší vině, nemohl přesně určit směr, zato mohl povídat s dětmi. Ihned vypnul motory a začal padat na asteroid.“

,Proč tu raketu nehledal?“

„Hm, pokoušel by ses hledat jehlu ztracenou v oceánu? Mlha vyplňovala dvě stě miliard kubických kilometrů prostoru, byl by mohl hledat celý život a ještě by ji nenašel. Když však padal, musel se k ní nakonec přiblížit na několik desítek kilometrů, protože, jak jsem říkal, asteroid byl velice malý. A tak tedy s vypnutými motory padal a hovořil s dětmi. Měly všeho dost — jídla, vzduchu, vody — ale bály se, a tak jim vykládal pohádky až dlouho do noci. Když usnuly, on bděl a ráno zase začal vyprávět. Pokusný let trvá obyčejně dvě hodiny. Měl jen několik posilujících tabletek a několik doušků kávy, kterou čas od času svlažoval hrdlo, aby neochraptěl. Dovedeš si to představit? To nebyla obyčejná raketa, ale střela Střediska pro výzkum světelné rychlosti, pilot ležel v pneumatickém obalu, od hlavy k patě ovinut bandážemi, potmě, s mikrofonem přitisknutým na krk a vyprávěl pohádky. První záchranné rakety přiletěly až na druhý den, ale než našly děti a jeho, uplynulo několik dalších hodin.“

„Ten pilot — tos byl ty?“

„Kdepak, Ameta.“

„Ameta?“

„Ano.“

„A on ti to vyprávěl?“ řekl jsem nedůvěřivě; nějak mi to nesouhlasilo s Ametou.

„Ne.“

„Odkud tedy znáš podrobnosti?“

„Musíme už jít, slunce zapadá. Rád bych ještě dohlédl na šestý úsek. Odkud znám ten příběh? Já jsem totiž byl jedno z těch dětí…“

Když jsme zkontrolovali postup práce a vraceli jsme se do našeho obrněného „domu“, visel nad obzorem už pouhý cípek slunečního kotouče jako hřeben plazivých plamenů. Celý povrch krajiny zakryla neproniknutelná čerň, v níž jsme putovali ponořeni po kolena, po pás, konečně po krk…

Už jen ty nejvyšší skalní hroty svítily nad mořem temnot, avšak noc i je postupně zhášela. Zorin, který celou cestu mlčel, zůstal stát u vchodu a nečekaně řekl:

„Našli se lidé, kteří říkali, že jednal nerozumně, neopatrně. Odpověděl:,V oceánu žijí ve vápenných ulitách malí tvorečkové — radiolaria — za sedm set miliónů let se nezměnili. Jsou to nejopatrnější tvorové na světě. „

Abychom mohli provádět běžné stavební výpočty, měli jsme k dispozici příruční elektronický mozek. Večer usedal Zorin ke stolku a začínal s ním rozmlouvat. Elektronický mozek byl malý, úzce specializovaný a nemohl se samozřejmě rovnat mohutným univerzálním automatům GEY; a tak musel Zorin nejednou dlouho čekat na výsledky a spílal mu proto hlupáků; tato nadávka nabyla časem zabarvení téměř mazlivého. Několik následujících večerů byl Zorin plně zaměstnán kontrolou postupu stavebních prací a odložil na pozdější dobu analýzu astroradiolokačních dat, která nás informovala o všem, co se děje v prostoru okolo skalnaté planetky, na níž putujeme vzduchoprázdnem. Když se do nich konečně pustil, zachmuřil se. Dal „Hlupákovi“ řadu čísel. Ten jako obyčejně zlobil, a tak jsme si šli lehnout, aniž jsme se dočkali výsledku. V noci Zorin vstal a přistoupil k automatu. Když se vrátil, pískal si; to byla známka nejhorší nálady.

Neptal jsem se na nic, protože jsem věděl, že se každá myšlenka v něm musí uležet.

„Víš,“ řekl na konec, „tak se mi zdá, že budeme mít krupici.“

Krupice znamená v jazyku pilotů proud meteoritů. Když jsem uslyšel tuto zprávu, nebyl jsem nijak rozčilen.

„Co na tom,“ řekl jsem, „náš dům i atomový reaktor i stanice automatů jsou dostatečně odolné, budeme se muset mít na pozoru nanejvýš několik hodin. Ale divné je, že by se astrogátoři byli zmýlili…“

Zorin neřekl nic, teprve těsně před tím, než jsme odešli (už svítalo), prohodil:

„To nejsou obyčejné meteority, víš, tyhle letí z oblasti za soustavou Centaura…“

Zůstal jsem sám. Zorin šel na nejvzdálenější pracoviště. Měl jsem tedy téměř hodinu času, abych mohl uvažovat o jeho slovech. Jak víte, dopadají na planety dva druhy meteoritů. Vnitřní, neboli vlastní, meteority soustavy se pohybují po uzavřených drahách a jejich rychlost dopadu na naši planetku nemohla překročit rychlost několika kilometrů za vteřinu. Avšak meteority „cizí“, roje úlomků železa a kamene, řítící se po parabolách, mohou v poměru k tělesům soustavy dosáhnout rychlostí obrovských, až sta kilometrů za vteřinu. Vypadalo to, že náš radiolokátor zachytil stín právě takového proudu.

Po dva následující dny jsme se o tom slůvkem nezmínili, přestože Zorin vysedal čím dál tím později do noci nad filmy radarskopů a stále častěji si uhlazoval vlasy s takovou prudkostí, jako kdyby se chtěl skalpovat.

Podnikli jsme všemožné zabezpečovací kroky: automaty vyztužily rezervními pancéřovými deskami naši komoru i strop atomového reaktoru, který stál asi půl kilometru od „domu“ jako mohutný kovový buben ze tří čtvrtin zapuštěný do skály.

Zorinova domněnka se změnila v jistotu. Fotografické snímky ukazovaly v jednom kvadrantu oblohy malý obláček mlhy, jako kdyby někdo udělal na snímku kaňku; pohyboval se tam mrak tělísek tak drobných, že tvořila obraz pouze jako celek; světlo hvězd jimi pronikalo dále, nebyla to jednolitá masa, nýbrž roj malých úlomků.

„Třeba to bude jen oblak prachu,“ řekl Zorin, když jsme uvažovali, máme-li o svých obavách zpravit GEU, ale rozhodli jsme se, že to neuděláme, protože nám naši druhové stejně nemohou pomoci a nadarmo by se o nás strachovali. Po celý příští den postupovaly práce obvyklým chodem; druhý výkop základu pod atomový reaktor byl již téměř hotov, stanice automatu byla dostatečně zajištěna pancéřovými deskami, pouze prozatímní stožár rádiové stanice, který se zvedal do výše 45 metrů nad okolím a byl upevněn soustavou ocelových lan na kotvách, jsme nemohli zajistit. V noci mne vytrhla ze spánku hromová rána tak mohutná, jako kdyby se mi přímo nad hlavou rozbil železný zvon. V šumícím tichu jsem dlouho ležel bez hnutí, ohlušen pronikavým zvukem, který dohasínal v uších. Lůžko se pohnulo, jako kdyby dostalo zásah. Usedl jsem, spustil nohy dolů a pod bosými šlapkami jsem cítil, jak se země lehce chvěje. Mozkem, omámeným ještě spánkem, prolétla myšlenka, že je planetka obživlou obludou, která se právě probouzí, pohybuje a opírá se o svůj kamenný krunýř. Půda se zatřásla silněji. Probral jsem se úplně.