Stanisław Lem: K Mrakům Magellanovým

Minuli jsme pouštní planetu a druhou, vulkanickou, jejíž vysoká teplota znemožnila lidem sebekratší pobyt na jejím povrchu; snímky pořízené skrze vrstvy horkých mraků prokázaly nějaký záhadný pohyb na jejím povrchu. Z ohnivzdorných automatů vyslaných na zvědy vrátila se sotva polovina: zbylé podávaly nejasné hlášení, z nichž nebylo lze vyrozumět, zda velké útvary s členitými končetinami, které klouzaly po vychladlých vulkanických skalách, jsou stroje, zanechané na místě po nějaké katastrofě, nebo formy nebílkovinného organického vývoje.

Astrobiologové nadarmo naléhali, aby mohli začít se zevrubným bádáním; odložilo se to na pozdější dobu a GEA se pustila na další pouť. Následující planetu jsme míjeli za noci v nevelké vzdálenosti. Raketou proniklo jemné, ale do nejvzdálenějších koutů zaléhající pronikavé svištění chladicích přístrojů, v nichž vřelo kapalné helium. V černém hvězdném nebi zel jako rudá trhlina srpek planety. Zvětšení ukázalo povrch, po němž jako černí pavouci lezly splývající a trhající se sítě; planeta procházela horotvorným stadiem a hlubokými průrvami v kůře tryskaly řeky tmavého žáru.

Soustavu slunce á uzaviraly ledové planety typu našeho Neptuna; když jsme pronikli miliardu kilometrů od jejich drah, octli jsme se v pásmu slunce (3. sféra jeho gravitace byla bez planet: odděleny propastmi, kroužily v ní pouze větší a menší asteroidy, trosky hvězdy rozkotané před tisíci věky. Podle rozhodnutí astrogátorů měla být transgalaktická stanice zřízena na jednom z těchto skalních zlomků, plném srázných skalisek a bez atmosféry. Pustinu protínaly dráhy celých stovek takových těles; bylo si tedy z čeho vybrat, ale zvolená planetka musela vyhovovat mnoha požadavkům. Její dráha měla se co nejvíce podobat kružnici, aby se na své pouti ani od slunce příliš nevzdalovala, ani se k němu příliš nepřibližovala, dále se měla vyhýbat drahám ostatních těles, aby nebyla vystavena velkým výkyvům, kromě toho se musela vyhýbat blízkosti silných proudů meteorů, které létají na periférii „metaře podvojné soustavy“.

Hledání se protáhlo na celý měsíc: observatoře pracovaly ve dne v noci, teletaktory a radarskopy nepřetržitě zkoumaly prostor a výsledkem těchto honů, či spíše lovů bylo, že volba astrogátorů padla na bezejmenný asteroid průměru téměř čtyři sta kilometrů, který tedy měl gravitační pole, nepatrné sice, ale dostatečně silné, aby se člověk mohl pohybovat po jeho povrchu bez obav, že odletí do vzduchoprázdna. Jak jsme se k němu blížili, vypadalo to, že tato kosmická troska na nás mrká okem špičatým jako zornička kočky. Tyto velké výkyvy v zářivosti působila jeho rychlá rotace i velmi nepravidelná forma; připomínala totiž svým protáhlým tvarem spíš horský hřeben, který se vznáší v černé tmě, než planetku.

GEA kroužila kolem něho po tři týdny. V této době zjistili tektonikové, že skála je dostatečně kompaktní a zajišťuje život planetky pro nejbližší tisíciletí. Pak se na planetku stěhovaly stroje, stavební materiál a zásoby potravin.

Stavební automaty se rychle zahryzly do skály a vyhloubily v ní dvě okrouhlé jámy. V jedné byla zřízena kupolovitá tlaková komora s nádržemi vzduchu a v druhé — atomový reaktor, který nám měl dodávat elektrickou energii a teplo.

Den za dnem převážely nákladní rakety na planetku prefabrikáty a dílce, z nichž měla vzniknout radiolokační vysílačka příští kosmodromické stanice, až konečně byly ve skalách poslední náklady.

Rozloučili jsme se s druhy krátce a prostě a svým nejdražším jsme řekli slova, jaká říkáváme při bezvýznamném loučení.

Když jsme sestupovali se Zorinem po nakloněné dráze první koleje, na níž ležela k startu připravená raketa, již ve skafandrech, jen s přilbami posazenými dozadu a opřenými o límec, vyskočilo najednou zezadu za pilířem dítě s plnou náručí bezu a zastoupilo nám cestu.

Zůstali jsme stát a dítě — buclaté, snad čtyřleté děvčátko s myším copánkem a sytě ruměnnými tvářičkami — zvedlo ne bez námahy kytici a podalo ji Zorinovi.

„Tu máš,“ řeklo děcko, „a až se vrátíš, viď, že nám zase budeš povídat pohádky?“

„To víš, že budu,“ odpověděl Zorin. „Jakpak se jmenuješ, malá?“

„Magda.“

„Kdo ti dal květiny?“

„Nikdo, já sama!“

Ulehčeně si oddechla, že to má šťastně za sebou, když vtom zahlédla přicházející astrogátory a začala utíkat, co jí nožky stačily.

Ter Akonjan, Pendergast a Yrjóla stiskli nám ruce již beze slova. První se úzkým průlezem vtáhl do rakety Zorin a natáhl ruce pro kytici, kterou jsem mu opatrně podal. Pak jsem já spustil nohy do otvoru. Když jsem tak po pás vězel v kovovém trupu, všiml jsem si najednou ženy, která stála několik metrů nad námi na plošince v mezipatře. Byla to Callarla. V této chvíli, zaraziv se na okamžik, jsem si uvědomil něco, co dosud nikdo nevěděl: čekala dítě. Její postava byla ještě stále dívčí. Uhodl jsem to z nějakého jejího pohybu, z toho výrazu tváře, nenápadného, ale zvláštního, jako kdyby nebyla zaposlouchána do svého okolí, ale do vlastního těla, v němž již cítila první záchvěvy nového života.

Kytice bezu stála na okně ve skleněné laboratorní kádince. Když jsem seděl u stolu, viděl jsem, jak automaty navrtávají do skály otvory, desítky otvorů, které tvořily soustředné kružnice. Potom do nich vkládaly nálože trhavin a skrývaly se. Explozi nebylo slyšet. Skála roztržená ohněm se vzepjala, vylétla vzhůru v ohni a kamenech. Půda se třásla a z bezových snítek opadávaly drobné křížky květů. V prostoru bez atmosféry padal kouř jako železné piliny. Automaty opouštěly úkryty, sestupovaly do jámy a kladly vrstvy kovových prutů. V zorném poli se objevil paprskomet. Vystrkoval hlavici na dlouhém rameni a otáčel s ní, docela tak, jako kdyby se rozhlížela malá směšná žirafa hledající pomyslné listí.

Strašlivý ocelově modrý záblesk. Kov, roztavený zásahem záření, rozteklý do prohlubní jámy, tuhl. Automaty se šoupaly po drsném povrchu, obrušovaly jej, vyhlazovaly, leštily, až se třpytil jako živé stříbro. O kus dále jiné automaty kladly nové nálože, hloubily základy pod stožár antény. Půda se mírně třásla. S větviček se sypalo čím dál tím víc bílých lístků; konečně pátého dne Zorin povídá:

„Škoda, že nemáme kamna… taková ta starodávná, na obyčejný oheň, víš? Spálili bychom větvičky. Pamatuješ si na vůni kouře z ohně?“

„Pamatuji.“

Když odpoledne — oblečen do skafandru — odcházel, už po druhé v témže dni, aby zkontroloval postup prací, vzal si větvičky s sebou. Vrátil se za hodinu. Měl je za pasem. Všiml jsem si toho, ale nic jsem neříkal.

Zpozoroval můj pohled.

„Nemohl jsem je tam nechat opuštěné,“ vysvětloval.,Je tam samé kamení. Kéž by tu byl aspoň kousíček prsti.“

„Lepší, žes je přinesl,“ řekl jsem. „Bez má takovou měkkou duši, dá se řezat, jako dítě jsem si tak hrával.“

Větvičky se vrátily do prázdné kádinky a tam zůstaly. Do konce.

Automaty pracovaly celý den. Ve dne nebo v noci — jim to bylo docela jedno. Nám ne. Bylo nesnadné určit si rytmus spánku a bdění. Asteroid se otáčel tak rychle, že vystavoval naši skalnatou pláň žhavým slunečním paprskům každé tři hodiny. Tři hodiny trvající noc byla ozařována obyčejně Sluncem? vzdáleným 25 astronomických jednotek, které zářilo nesrovnatelně jasněji než pozemský úplněk. Skály ve dne pálily jako balvany rozžhaveného kovu, v noci fosforeskovaly silným, jako led chladným světlem. Rychlost rotace planetky byla vysoká, takže při pohledu oknem člověk viděl, jak se stíny prodlužují a rostou — absolutně černé, vše pohlcující stíny vzduchoprázdna. Když nějaký automat přečníval ze světla do stínu, zdálo se, jako kdyby byl rozťatý vejpůl a jedna jeho část přestala existovat.