Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Zorin položil Ametovu hlavu do držáku, a uchopiv volant oběma rukama, pohnul jím. Tu se zvedla hlava umírajícího, kterou pohnul gumový držák, a ruce na volantu vykonaly část obratu. Zorin třikrát zahýbal volantem tam a zpátky, jako kdyby dělal zatáčku a zvyšoval rychlost imaginární rakety. Při třetím pokusu se Ametova víčka otevřela.

Z úst mu vytryskla růžová pěna, ozval se hvízdavý chrčivý šepot: „Velké rakety… doletí… města… viděl jsem, vy dále… na velkých raketách… televizory… na velkých…“

Křečovitě přitiskl volant na prsa, jeho pěsti se zachvěly, jako by se snažily pohnout kormidlem vzhůru, a zastavily se navždy.

Nevěřil jsem tomu, jeho ruce byly těžké a nehybné jako velká zvířata vědomá si své síly; tyto ruce porostlé zlatými chloupky dovedly dětem promítat na zeď stínové obrázky i posunovat páku akcelerátoru a zvětšovat rychlost k hranici, za níž číhala smrt, a pozorně sledovat její příchod s klidem, s jakým zkouší řemeslník bříškem palce ostří nově ukované zbraně, až se ukáže krev. Nemohl jsem věřit, že tyto ruce jednou přestanou cítit, žít, a přece se to stalo: byly to dvě věci.

Okolí se rozpadlo. Viděl jsem každou věc zvlášť zřetelně a nesmírně reálně; porcelánový roh operačního stolu se zaschlou šmouhou krve, prázdný, rozřezaný skafandr hozený na podlahu u Schreyových nohou, jeho tvář, křečovitě stažená a cizí, jako kdybych ji viděl po prvé — a v proudu světla dopadajícího z postranního reflektoru Lena — která ještě stále na něco čekala.

Pulsátor pracoval dále a vháněl krev do mrtvého těla. Chtěl jsem ho vypnout, udělal jsem krok, něco mi zabránilo v cestě. Ruka, zvednutá, aby odstranila překážku, klesla. Nezadržela mě žádná věc, nýbrž Zorinův pohled, slepý strašlivým žalem.

Po celou noc se GEA vzdalovala od planety. V osm hodin ráno oznámily reproduktory, že rada astrogátorů svolává posádku na schůzi.

Ve čtvrthodině byl amfiteátr plný. Rozléhal se v něm hluboký, dutý šumot. Pódium u zdi bylo prázdné. Najednou na ně vystoupil Ter Akonjan a řekl:

„Slovo má profesor Goobar.“

Teprve teď jsme všichni uviděli, že Goobar, malý, lehce shrbený, stojí už delší dobu opodál a dívá se do sálu. Nastalo velké ticho, v němž se ozval jeho hlas:

„Seznámím vás s hypotézou, která se pokouší vysvětlit minulé události a má určit naše příští kroky.

Tragické události včerejšího dne svědčily by zdánlivě o tom, že obyvateli Bílé planety jsou krvelačné bytosti, které se ve svém jednání řídí pohnutkami lidem nepochopitelnými. Vím z hovorů, že si to myslí mnozí z vás. Tento názor pokládám za nesprávný. O těchto bytostech víme pramálo, jedna věc je však nesporná. Jsou obdařeny rozumem a v této interpretaci stává se jejich počínání nesmyslným. K planetě se blíží kosmické letadlo a rakety, které vysílá, jsou zničeny. Proč? Jaký to má smysl? Zprvu jsem se domníval, že máme příliš málo fakt, abychom zrekonstruovali ze všech událostí celek, to znamená nejen chování naše, nýbrž i postup druhé strany. Ale není tomu tak.“

Na chvíli se odmlčel.

„Vyjděme od posledních událostí. V oblasti nejvyšších vrstev atmosféry bylo vytvořené silové pole, které zničilo devět raket. Stalo se to ve dvou fázích. Nejprve padlo za oběť katastrofy pět raket první letky, pak — čtyři druhé letky.

Raketa s televizory, která pronikla jako první do zkázonosného pásma, vyvázla bez pohromy. Proč?“

Opět se odmlčel.

„Všecko, co se událo předtím i potom — nepřetržitá kontrola našich pohybů, mlčení jako odpověď na volání, přesná metoda zničení raket — to všechno mě nutilo zavrhnout myšlenku, že první raketa vyvázla bez pohromy — náhodou. Podle toho vypadá situace takto. Devět raket, podle chápání neznámých bytostí, bylo třeba zničit a jedna raketa byla z tohoto plánu vyňata. Příčina musí tedy být v rozdílu mezi raketami, které byly zničeny, a mezi raketou zachráněnou.“

„Proto,“ pokračoval Goobar za hrobového ticha, „připadala mi celá věc od začátku neobyčejně podivná, neboť tyto rakety byly si navzájem velice podobné. Rozdíl — ta myšlenka se bezděčně nabízela — byl v tom, že nezasažená raketa byla bez posádky, zatím co zničené měly posádku. Jinými slovy — znovu se vynořila zavržená domněnka, že cílem jednání bytostí byla smrt pilotů.“

Odmlčel se.

„Ale odkud mohli vědět, že je prvá raketa bez posádky? Povídalo se, jak jsem slyšel, o nějakém prosvícení našich raket na dálku. To je zcela vyloučeno. Rakety jsou chráněny neobyčejně neprostupným pancéřem a záření dost tvrdé, aby jím proniklo, muselo by zároveň zničit raketu. Takže hypotézu prosvícení raket a z ní vyplývající závěr o krvelačnosti bytostí musíme — po druhé — zavrhnout.

Vracíme se k výchozímu bodu, jaký byl rozdíl mezi devíti zničenými raketami a raketou zachráněnou. Ve stavbě, v obrysu, v technických podrobnostech jsou totožné. Rozdíl je vlastně pouze jeden: nezničená raketa je téměř třikrát tak velká jako ostatní. Události vypadaly asi takto: k planetě se blíží skupina raket. Plán neznámých bytostí je: Malé zničit, na velkou neútočit. Proč? To jsem nemohl pochopit. Co o nás vědí, co je přivedlo na myšlenku jednat právě tak? Co věděli vůbec? Jen tolik, že se k planetě blíží letadlo. Věděli o tom již šest neděl, kdy jejich radar objevil GEL). Na tomto místě jsem se po prvé zarazil: Proč zachytil GEU právě tehdy? To mohla být samozřejmě zase náhoda. Avšak o náhodě se dá mluvit jen tehdy, když vyloučíme řetězy následků a příčin, které souvisí s pozorovaným jevem — a to nebylo v tomto případě jisté. Radiolokační kužel, který nás našel, byl velmi úzký, jak jsme už kdysi říkali. A co by se stalo, napadlo mě, kdybychom na to šli matematicky? Zeptal jsem se profesora Trehuba, jak široký byl tento kužel v okamžiku, který nás zachytil, a ukázalo se, že oba, on i já, myslíme na stejnou věc. Nejen že odpověděl na mou otázku, ale ještě dodal, že tento kužel, když doletěl k Šarlatovému trpaslíkovi, byl by už tak široký, že by obsáhl prostor průměru osmdesáti miliónů kilometrů. Začínáte chápat? Oni nevysílali tento kužel vln náhodou! Oni předpokládali, že se v této oblasti nebe pohybuje nějaké letadlo. Proč se tak domnívali? Že bychom jim dali znamení, že se blížíme? Znamení tak mohutné, že by je zpozorovali na bilion kilometrů? Znamení tak rychlé, že by přestihlo GEU, a zároveň tak nenápadné, že jsme si sami neuvědomili skutečnost, že bylo vysláno? Takové znamení, takový signál jsme jim skutečně dali. Byl to výbuch mrtvé družice Atlantiďanů.“

V sále vládlo strašlivé, napjaté ticho; Goobarova slova do něho padala jako kusy rozžhaveného kovu.

„Provedl jsem následující jednoduchý výpočet,“ pokračoval vědec. „Exploze čtyřiceti uranových bomb ve zlomku vteřiny vytvořila záblesk, jehož intenzita předčí sluneční záření. Tento záblesk doletěl za tři měsíce k Bílé planetě a byl tam zpozorován. Kde nás musel zastihnout radiolokační impuls, zeptal jsem se, za předpokladu že byl z planety vyslán ihned, jakmile záblesk zpozorovali. Výpočet odpovídá: musel by nás potkat ve vzdálenosti patnácti dní dráhy světla od planety. Tento výsledek se shoduje překvapivě přesně se skutečností. Tak přesná shoda nemůže být dílem náhody. Jsme tedy na dobré stopě.