Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Unaven hledal odpočinek v dalekých procházkách. Nejednou, když kráčel po lesních cestách, spatřoval v liniích černých větví geometrické křivky a ihned v nich hledal jejich funkční výraz; bylo to něco jako prstová cvičení. Do pozdní noci vysedal nad přístroji, zaposlouchán do jejich hluchého, jednotvárného bzukotu, do šumu proudů kroužících závratnou rychlostí, které poslušně přiváděly mnoho tisíc výpočtů, až se jeho vědomí zužovalo jako tmou stlačovaný šedý kruh, v němž vířila zmatená záplava barev, tvarů, příboj mnohočlenů; a tak usínal, s hlavou na rukou, pod velkou obrazovkou, kde se objevovaly ledovým svitem stále pomaleji se zastavující zelenavě rozjiskřené křivky.

Konečně nadešla hodina, kdy napsal na bílý lístek onen vzorec odvozený ze stovek probděných nocí, prostý a samozřejmý jako nutnost.

Bylo třeba jej vyzkoušet. Přistoupil k automatu, dal mu instrukce a formule a pak trpělivě naslouchal, jak se v cvakotu bleskově vibrujících relé rodí prvé umělecké dílo, které nevytvořil člověk. Konečně se z podlouhlého otvoru vysunula tuhá čtvrtka. Prodlužoval čekání, oddaloval okamžik, kdy uvidí dokonalou, to znamená s definitivní přesností vzorce vzniklou krásu, uchopil list a zvedl jej ke světlu.

Plochu pokrýval spletitý, rytmicky se opakující vzor.

Před očima se míhalo nekonečné množství arabesek. Každá z nich se rozpadala na sítě arabesek ještě drobnějších a celá tato plocha podle železné důslednosti zákonů, které vyplývaly ze vzorce, byla pozadím, z něhož vystupoval přímo uprostřed listu pravý výtvor této mrtvě narozené kompozice: prázdný, ideálně kulatý bílý kruh.

Nevěře vlastnímu zraku, zkontroloval spojení automatu, správnost instrukce, postup prováděných operací, naslepo se prohrabával v předcházejících fázích výzkumu, narážel na nová a nová místa matematické džungle, kterou zvládl s největším vypětím vědomí, aby nad ní zvítězil a uzavřel ji. Tam nebyla chyba.

Zhasl lampu a přistoupil k oknu. Vysoko visel těžký bílý měsíc. Puls dutě bil ve spáncích. Se zavřenýma očima chladil své rozpálené čelo o studený kov rámu; a tak stál, a mozek mu zasypávaly roje neodbytných algebraických pojmů. Konečně se obrátil, udělal krok a zkameněl. V koutě u zdi, na druhém stole, svítila jediná nezhasnutá obrazovka trionů. Stála tam socha promítnutá před několika dny: hlava Nofretete. Jako pomůcku měl všechny metody topologie, odvětví matematiky, které zkoumá kvality, velkou teorii množin, všechna osidla vzorců, která nalíčil na to nepostižitelné, protože to chtěl zredukovat do souvztažnosti, jak se redukuje síť krystalu v prostorovém zkoumání. Matematickým zákonům je přece podřízeno každé zrníčko hmoty, kámen stejně jako hvězda, křídlo, ploutev, prostor i čas. Jak by mohlo vzdorovat nástroji tak všemocnému?

Přesto však na stolku zastaveném přístroji, zavaleném logaritmickými tabulkami, stála v klidném světle jako host z jiného světa tato hlava — strohá, přesná, útlá a tak soustředěná, že vypadala, jako kdyby splnila všechny naděje, které kdykoli choval. Celá byla bílou matematikou, zosobněním rovnic hovořících o všech možných světech i rozřešením všech světů nemožných…

Křivky, jakými její šíje přecházela v ramena, byly jako dvě nečekané tišiny v toku velké symfonie. Pod těžkým kloboukem faraónů tvář s žádoucími rty, které znaly rozkoš, zlatý řez mlčení, nepokořená oblast, která ho srážela na kolena. A to vše — byl dláty zformovaný povrch kusu žuly, který před čtyřiceti pěti stoletími otesal egyptský kameník. Přistoupil ke stolku, světlem lampy zhasl měsíc, a zahleděn slepě do jejího jasu, který bolel v očích, hlasitě oddechoval.

Pak se vzpřímil, vzal do rukou kompozici automatu, roztrhl ji, složil napůl, ještě jednou roztrhl a pokračoval tak dlouho, až do vzduchu vylétl mrak bílých útržků jako plátky padající z květů. Chtěl odejít, ale přede dveřmi se zastavil a vrátil se. Přistoupil k hlavnímu elektronovému mozku a stiskl anihilátor. Světla se zachvěla, zvedl se jemný šum proudu. Stál, naslouchaje pozorně, jak v sypkém šelestění listů podobném šumotu je vymazávána z kovových okruhů paměti obrovská teorie, vytvořená po mnohaměsíční námaze, jak na jeho rozkaz myslící mechanismus navždy zapomíná na všechno — proto, aby on nemohl nikdy zapomenout na svou trpkou zkušenost.

Čtyři měsíce cesty nás vzdálily o tři sta miliard kilometrů od Šarlatového trpaslíka, který zůstal za zádí rakety jako červená jiskra. GEA se pohybovala plnou rychlostí a směřovala k blíženecké soustavě Centaura. A po druhé jsme byli svědky pomalé, téměř nepozorovatelné změny hvězd ve slunce.

Volný čas jsem věnoval studiu a doplňoval své vědomosti z paleobiologie, které jak ukázala minulost ne příliš dávná — mohly být nepostradatelné. Jednou večer, když jsem si odbyl malou procházku po parku, abych se trochu protáhl, šel jsem jako častokrát do bytu Borelových, avšak zastal jsem doma pouze jejich šestiletého chlapečka.

„Tatínek se od rána nevrátil?“ opakoval jsem jeho slova. Zval mě, abych si s ním šel hrát, ale já jsem hned odešel. Borel neodešel z laboratoře ani na oběd, to jistě něco znamenalo. Vyjel jsem výtahem do nejvyššího patra.

Kolonáda před pracovnou astronautů byla prázdná a nástropní světla byla jako obyčejně zhasnuta, protože se provádělo pozorování a mělo se tak zabránit, aby náhlý rozdíl v intenzitě světla neoslnil odcházející.

Observatoř byla ponořena do takové tmy, že jsem stál delší dobu na prahu úplně dezorientován; zrak si pomalu zvykl a rozeznal jsem obrazovky teletaktorů, které se mihotaly stříbřitým, jako pod silnými čočkami ztuhlým hvězdným prachem. Místo před obrazovkami, zpravidla plné lidí, bylo prázdné. Astrofyzikové utvořili tmavou skupinku okolo přístroje v rohu místnosti. Šel jsem tam po špičkách, tak hluboké bylo ticho. Zdálo se, že jsou všichni zaposloucháni do něčeho, co pro mne bylo neslyšitelné. U pultíku radioteleskopu stál Trehub; měl obě ruce na pákách, jimiž pomalu pohyboval. Velký, disku podobný kotouč před ním hned pohasínal, hned se rozzařoval, a tu se astrofyzikova hlava odrážela jako černý stín od fialového pozadí. Již jsem se chtěl šeptem zeptat, co znamená to všeobecné mlčení, když k mému sluchu doletěl velice slabý šelest, jako kdyby někdo sypal zrnka máku na napjatou blánu. Trehub dále pohyboval pákami radioteleskopu a šelest přešel v rychlý, zvučný rachot. Když dosáhl maxima intenzity, oddálil profesor ruce a přiblížil se k reproduktoru. Lidé, aby mohli lépe poslouchat, sklonili hlavy. Jednotvárné zvuky mě nakonec začaly nudit; zeptal jsem se šeptem stojícího nejblíže, co to vlastně je.

„Radarové signály,“ odpověděl mi stejně tiše.

„Naše signály odražené? Od čeho?“

„Naše ne.“

„Tedy ze Země?“

„Ani ze Země ne…“

Užaslý, pokoušel jsem se pohlédnout mu do tváře přes tmu; podezříval jsem ho totiž, že žertuje, byl však vážný.

„Tak odkud jsou ty signály?“ zeptal jsem se, a protože jsem zapomněl ztlumit hlas, zaduněla má slova v tichu jako rachot hromu.

„Odtamtud,“ řekl Trehub v pozadí sálu. Ukázal rukou na hlavní obrazovku. V průsečíku fosforeskujících čar bylo vidět sotva znatelný bod, vzdálený několik obloukových minut od Slunce a Centauri, které zářilo jako ohnivá skvrna v horním levém kvadrantu.