Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

„Jsou to signály z druhé planety a Centauri…“ dodal můj soused. Znovu zavládlo soustředěné mlčení, ale teď už jsem se ho mohl účastnit. Dívaje se na temnou obrazovku a naslouchaje, jak pravidelně bije radiolokační puls v reproduktorech, pokoušel jsem se vybavit si všechno, co jsem věděl o soustavě Centaura. Planeta, která vysílala signály, odpovídala svou polohou Venuši v naší sluneční soustavě; byla to tak zvaná Bílá planeta, jejíž doba otáčení byla pro astronomy takovým překvapením.

Vzpomněl jsem si, že jsem si všiml dnešního dne časně ráno, když jsem byl na hvězdné palubě, že GEA provádí nepochopitelné evoluce, což bylo vidět na pomalých pohybech oblohy; nyní mi to poskytlo látku k přemýšlení.

„Jak dlouho je slyšet signály?“ zeptal jsem se.

„Po prvé jsme je zaslechli dnes ráno,“ odpověděl Borel.

„Souvisí nějak s námi?“ zeptal jsem se a pocítil jsem ještě dříve, než mi planetolog odpověděl, jak se mi zastavuje srdce, protože už jsem znal odpověď.

„Ano. Vysílaný svazek paprsků je velmi úzký. Pokoušeli jsme se z něho uniknout tím, že jsme manévrovali, ale po každé nás znovu zachytil…“

Nuže, na té bílé skvrnce, sotva viditelné v mračnech jisker, jsme byli očekáváni. Domněnka se změnila v jistotu, naděje se stávala skutečností a reproduktory jako kdyby odpovídaly na tisíc otázek, které vířily v mé hlavě, ozývaly se zvučným tikáním, jako kdyby padala slova rychle vyslovovaná v neznámém jazyce: „Tak, tak, tak, tak…“

Elektromagnetické vlny prorážely v temnotách úzký tunel, dlouhý miliardy kilometrů, dopadaly na GEU a vracely se tam, odkud byly vyslány, nesouce ve svých odrazech obraz pozemského letadla.

Po šest týdnů jsme letěli k Bílé planetě. Blíženecká slunce Centaura rostla čím dál tím více. Zatemňovala sousední hvězdy a zároveň se od sebe vzdalovala: Slunce a bylo již mohutnou koulí ohně, po níž se pohybovaly skvrny jasně viditelné v heliografech; avšak planeta sama byla pořád ještě jiskrou v temnotách, pohybovala se však tak rychle na pozadí hvězd, že její pohyb bylo možno pozorovat, jak hodiny míjely.

Podnikali jsme pokusy navázat s ní rádiové spojení; automaty vysílaly sledy rytmických signálů, opakujíce je neúmorně po celé dny, avšak jedinou odpovědí byl pouze neměnný rytmus sílící úměrně tomu, jak se smršťoval prostor, který nás dělil. A tento prostor tál rychle, neboť GEA se pohybovala rychlostí třiceti tisíc kilometrů za vteřinu — obrovská rychlost v oblasti „zalidněné“ planetami, ale nás rovněž poháněla obrovská netrpělivost a mrtvý kov trysek jako by se rozžhavoval zanícením lidí; tak se rozrůstaly a táhly v temnotách za zádí proudy atomového ohně.

Konečně čtyřicátý třetí den od památné chvíle, kdy jsme po prvé zachytili radiolokační signály, octla se GEA nad planetou.

Bílý, obrovský, hustými mraky zacloněný kotouč zakryl nebe. Zvučné tikání radiolokátoru tak zesílilo, že jednoduchý elektronový přístroj, zapojený na vnější plášť rakety, umožňoval poslouchat jej bez zesilovače, ale to také bylo vše.

Zpomalujíc rychlost stále více, kroužila raketa kolem Bílé planety po zužující se spirále; všichni lidé stojící mlčky na palubách dívali se s bušícím srdcem dolů na sněhobílé oceány oblak a říkali si beze slov: „Jsme u cíle!“

Jednolitý povlak mraků bránil přístupu pohledu, jako kdyby planeta chtěla před námi skrýt svá tajemství. Mohli jsme ovlivnit meteorologické podmínky, rozehnat mraky na značné ploše, nebo je proměnit v déšť pomocí vysílačů paprsků, avšak astrogátoři nechtěli užít žádného z těchto prostředků. Proto jsme pouze obnovovali v pravidelných časových intervalech pokusy o dorozumění rádiem, ale když neměly žádný výsledek, svrhli jsme pomocí padáků velké množství kontejnerů s modely různých přístrojů a strojů, technických děl člověka. Mraky je pohltily a zavřely se nad těmito našimi posly; avšak éter byl stále plný pouze monotónního tikotu radaru, který svědčil o tom, že několik set kilometrů pod námi nás pozorují živé, rozumem obdařené bytosti, avšak z nepochopitelného důvodu zachovávají mlčení a neodpovídají na naše výzvy.

GEA opsala poslední kruh a sestoupila tak až na hranici atmosféry a v hluboké trhlině mezi mračny se nenadále objevila část povrchu hvězdy. Jakési temné šedomodré skvrny, jakési útvary podobné obrovským, široce roztaženým pavoukům, s drsným, nepatrně vyvýšeným středem se objevily v trhlině sněhobílých oblak. Širá rovina přecházela v smolně černou tabuli — najednou oslnil oči diváků odraz svítivý jako blesk; od úst k ústům prolétl po palubách výkřik: „Moře!“ — až po horizont, ztrácející se pod visutými mraky, táhly se vody, které se na chvíli zatřpytily odraženým slunečním světlem. GEA ještě více snížila rychlost, avšak již k sobě plynuly okraje mračen, podobné zasněženým horským hřebenům, líně se zavřely a znovu klidně táhla pod raketou pouze jejich jednolitá plocha.

Třetího dne letu kolem planety rozhodli astrogátoři, že vyšlou dolů operativní průzkumnou brigádu. Výpravy se mělo účastnit větší množství jednomístných, lidmi řízených střel, schopných přistát za těžkých podmínek i na malém prostoru, dokonce i na místech zastavěných a obydlených. Tyto rakety, před nimiž měla letět jedna větší, lidmi neřízená raketa s televizory, nazývaná proto „oči“, měly sestoupit pod mraky, provést počáteční pozorování a podle okolností buďto přistát, nebo se vrátit na raketu.

Přípravy k startu se konaly v poledne, nad denní polokoulí planety. V pilotní kabině byli téměř všichni obyvatelé GEY. Světla na stropě byla zhasnuta a my jsme stáli před obrazovkami, které zářily na stěnách jako okna otevřená do barevného prostoru. V postranní obrazovce, spojené s nultým patrem, bylo vidět, jak piloti v stříbrných skafandrech sestupují na spodní plošinu letiště, jak obtíženi těžkými límci skafandrů upevňují přilby a sklánějíce se nasedají do svých raket. Pak písty vsunuly kovová vřetena do odpalovacích šachet a nastalo ticho. Ter Akonjan položil ruku na svůj stolek. Tlumený, chvějivý tón se rozlétl po celé raketě jako úder velkého zvonu. První raketa, bez posádky, vyletěla do prostoru. Minuta ticha a zase rytmický úder. Pět osobních raket vypálených zároveň odpalovnami ve špičce opustilo GEU. Znovu se nehlučně pohybovaly písty, rakety klouzaly po kolejích a zvuk, který pronikal celým letadlem jako bití gigantického orloje, se opakoval, dokud neopustila GEU poslední pětice raket.

Naše pozornost se nyní soustředila na ústřední obrazovku. Zvlněné moře mračen táhlo se v ní až po obzor. Jedenatřicet raket opsalo krátký oblouk okolo GEY. V jejich stříbrných bocích se zatřpytilo slunce. Začaly sestupovat dolů a vytvořily pomalu se otáčející spirálovité schody, které jako by se vznášely v prostoru.

Tři astrogátoři na pódiu pozorovali hlavní obrazovku. Za nimi se zvedala šestidílná spojovací aparatura; u stereometrických obrazovek seděli technikové se sluchátky na uších. Každý vedl jednu pětici raket, které se před ním pohybovaly jako malá čočkovitá světélka se jmény pilotů. Toto spojení umožňovalo kontrolu pohybů raket v mračnech. Do mikrofonu padala jednotlivá slova. Let pokračoval bez poruch. Rakety čím dál menší, klesaly z třistakilometrové výšky. Nad velkou bílou plání přestaly kroužit a seskupily se do letek. Pohybovaly se nad mírně rozvlněným pozadím jako černé jehly, blížíce se k svým vlastním stínům, které hned zapadaly do údolí mezi mraky, hned vyletovaly vzhůru. V rozvinutém útvaru se víc a víc vzdalovaly.