Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Jeho bratři sloužili lidstvu svými znalostmi. On dělal totéž, ale když vědomosti selhaly, když prohrával boj o život svých nemocných, zůstával dále společníkem umírajících, ne už jako lékař, nýbrž jako člověk, který umírá spolu s nimi. Strýcové se poddávali střídavě radosti z vědeckých úspěchů i depresi z porážek. Otec zůstával stále stejný — pod všudypřítomným, nikdy ho neopouštějícím břemenem odpovědnosti, která byla pro jeho duši tím, čím pro naše těla zemská gravitace, nutící svaly k vypětí sil, k stálému napětí, přemáhání váhy těla, ale bez níž by život byl nemyslitelný.

Po oněch památných prázdninách jsem přerušil studia vyšší mechaneuristiky a dal jsem se zapsat na medicínu. Toto nové rozhodnutí, učiněné se stejným krkolomným spěchem jako rozhodnutí předchozí, vyplynulo z jiných pohnutek. Byl to pokus proniknout ke skutečným hodnotám života a zároveň pokus o jakési pokání vůči otci — pokus vroucný a naivní, třeba už jen proto, že jsem neměl ponětí o tom, čím vlastně je povolání lékaře. Omluvit mě může snad pouze to, že jsem medicínu dokončil, aniž jsem ztratil z očí hlavní cíl, jímž byla účast na výpravě za hranice sluneční soustavy.

Za léta lékařských studií jsem zvážněl. Z předcházejícího údobí mně zůstalo nemnoho: trocha poznámek, náčrtů a projektů, které jsem schovával, nikoli ze skutečné potřeby, nýbrž pro klid vlastního svědomí, že jsem uplynulý čas tak docela nepromarnil. Babička nalezla jistou útěchu v tom, že se ve mně projevil, přestože jsem se nestal umělcem, aspoň nějaký talent, ovšem talent zcela nečekaný: na vysoké škole jsem zazářil jako vycházející hvězda v bězích na dlouhé trati. Mé výkony se stále zlepšovaly, stal jsem se akademickým mistrem kontinentu a ke konci studií — mistrem severní polokoule. Jakmile jsem dostal diplom, vstoupil jsem na chirurgickou kliniku. Když pak o půl roku později oznámilo vedení výpravy na Centaura, že přijímá posádku, ucházel jsem se o místo asistenta profesora Schreye, který byl na raketě prvním chirurgem. Jistou závadou byly mé skrovné odborné zkušenosti, byli však hledáni lidé se všestranným vzděláním a já jsem přece studoval kosmodromii a mechaneuristiku. Když jsem se hlásil jako kandidát, řekl mi jeden z astrogátorů, že na odpověď budu muset dlouho čekat, protože je obrovský nával uchazečů a každá přihláška se podrobně zkoumá, ale — tu se usmál — taková lekce trpělivosti se v budoucnosti může ukázat jako velmi prospěšná, protože v raketě budeme čekat mnoho let, než dosáhneme cíle. Budeme,“ řekl, a třebas užil množného čísla jen náhodou, žil jsem z tohoto slova déle než čtyři měsíce.

Protože jsem doma neměl stání, chodil jsem na dlouhé pěší túry do lesa. Byl podzim, stromy stály nehnutě v žlutavém, jakoby starém slunci, s kostrami větví ostře se rýsujícími proti modrému nebi. Bloudil jsem tak po celé hodiny, až nastala noc a ukázala hvězdy. Zůstával jsem stát, zvedal hlavu a upřeně jsem je pozoroval. Uhodil první mráz, pod nohama šustilo uschlé listí; odevšad plynula chladná, trpká vůně tlení, smrtelného rozpadu rostlin, ale ještě nikdy z jara mi srdce nebušilo tak silně, jako v onom bezlistém lese končícího podzimu.

Jak podivnými cestami jde vývoj lidstva. To, co žijící považují za často nepochopitelný, zdánlivý chaos propletených, vzájemně si odporujících možností, v němž se namáhavě derou vpřed a po omylech couvají zpátky, to vidí z perspektivy času jejich potomci jako samozřejmou nutnost. A zákruty a odbočky vykonané cesty jsou jasně čitelné jako tahy písma, tvořící slova bohatá obsahem.

Kdysi před věky, dlouhou dobu před érou astronautiky, se lidé domnívali, že meziplanetární lety nebude možno uskutečnit, aniž byly pro rakety vytvořeny mezistanice, ležící mimo Zemi, tak zvané umělé družice. Pak ukázal pokrok techniky, že je takový plán zbytečný. Ve skutečnosti se kosmonautika rozvíjela po víc než sedm let nezávisle na umělých družicích, na nichž byly umístěny pouze observatoře a stanice regulace počasí. Přesto však po staletích nastala doba, kdy se v další fázi vývoje vyskytla nutnost stavby astronautických mezistanic, nutnost vyvolaná novými příčinami. Stalo se to tehdy, když člověk přešel od letů meziplanetárních k výpravám na hvězdy.

Již v počátečních studiích příprav, při zkoumání vlivu obrovských rychlostí na lidský organismus, vznikla potřeba zřídit zkušební odbočky na umělých družicích ve značné vzdálenosti od Země, odstranit tak škodlivý vliv její přitažlivosti. Potom, když lidé začali budovat mezihvězdnou raketu, ukázalo se, že ji bude nutno stavět v mimozemském prostoru, protože je příliš veliká, aby se mohla z planety vznést nebo na ní přistát. Podobně kdysi dávno nemohly velké zaoceánské parníky vplouvat do malých přístavů, nýbrž kotvily ve značné vzdálenosti od nich a spojení s pevninou udržovaly pomocí malých parníčků. Stejně tak GEA, první mezihvězdná raketa, postavená ve vzduchoprázdnem prostoru, ve vzdálenosti 180 tisíc kilometrů od Země, neměla nikdy přistát na žádné planetě, nýbrž pouze sestoupit do horních vrstev atmosféry a — jako kdyby na nich plula — chrlit ze svého nitra mračna dopravních raket.

A tak už vlastně za mých časů vznikl v cislunárním prostoru první dok pro stavbu raket určených k letům mimo sluneční soustavu.

Jednu z prvních fází stavby jsem kdysi pozoroval ze Čtvrté umělé družice. Stál jsem v zasklené pozorovací kabině na vrcholku kovového trupu v zástupu zvědavců. Přímé rakety sem nepřetržitě přivážely nové a nové turisty.

Práce v doku se konaly v kuželi stínu vrhaného Zemí, jejíž noční polokoule zela na nebi jako obrovská černá šachta. Oblast staveniště osvětlovaly ve vzduchoprázdnu umístěné reflektory, pohybující se kyvadlovitě sem a tam; každý vrhal dvanáct proudů světla, odrážejícího se zrcadlovými záblesky daleko dole, na pancéřových, vrstevnatě ukládaných plátech rakety. Hloučky automatů se hemžily po jejím povrchu, jedny se neustále pohybovaly vpřed a vzad, jako člunky na obrovském tkalcovském stavu, jiné se každou chvíli zvedaly nad povrch a hned se zatřpytily, když je světlo reflektoru zasáhlo, hned tonuly ve tmě. Dalekohledem mohl člověk spatřit mohutné nosníky a oblouky konstrukce, které tyto malé stroje přenášely z místa na místo bez nejmenší námahy, protože tady všechna břemena ztrácela svou váhu. Prostor byl vyplněn obláčky různobarevného kouře, tryskajícího zpod svářecích přístrojů. Dlouhé chvosty barevných jisker stékajících po bocích stavěné rakety splývaly v mračna, která se líně pohybovala za třpytícími se raketami a byla probodávána proudy záře v desíti různých směrech. Orgie světel zhášely bledé hvězdy, které tvořily pozadí jen zdánlivě ploché. V poměru k naší pozorovatelně, která byla vzdálena třicet kilometrů, vykonávala celá tato oblast horečné práce obrat kolem své osy, majestátní ve své pomalosti, což mělo za následek, že reflektory, které na počátku svítily „nahoře“, octly se nakonec „dole“, při pochopitelné relativitě těchto pojmů v prostoru bez tíže.

Po jedenácti měsících nepřetržité práce automaty zmizely: vklouzly — pokud patřily k její mechanické posádce — dovnitř rakety, nebo se stáhly na některou ze svých základen — a GEA, stříbrná, velká, mlčenlivá, vysvobozená z lešení, pohybovala se okolo Země jako její umělá družice. Z jejích propastných trysek ještě nikdy nevyšlehl atomový oheň.