Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Mohu otevřeně říci, že to nebyly nejhorší nohy, ale s Mehillovýma nohama se srovnávat nedaly. Blížil se den startu, den porážky; přátelé přede mnou neskrývali své pochyby; nebylo u nás zvykem utěšovat někoho falešnými slovy.

Noc před závodem mě stihla největší pohroma, jaká závodníka může postihnout; buď že se projevil neklid dosud potlačovaný, nebo jsem v posledních dnech trénoval příliš mnoho, fakt je, že jsem spal neobyčejně špatně, a že jsem se ráno odplazil z lůžka jako přeražený a zcela vyčerpaný, vyčerpaný před startem! Nenapadlo mě však, abych odstoupil; odjel jsem na stadión a opakoval si, že se člověk musí naučit prohrávat.

Stadión byla vlastně širá, rozlehlá pláň. Nad ní hučelo několik tisíc, ba možná několik desítek tisíc vrtulníků, které zakrývaly slunce. Pořadatelé je řídili v malých červených vrtulnících dvěma směry a označovali jim místa, na nichž se směly zdržovat, to znamená vznášet se nehybně ve vzduchu. Když se všechno uklidnilo, bylo slyšet lehký, dutý šumot mnoha tisíc točících se vrtulí a po obou stranách dráhy se vznášely pravidelné obdélníky vrtulníků stojících na jednom místě a tvořících hustý mrak různobarevných trupů, mrak obrovský, dotýkající se téměř oblak a mírně nakloněný. Nad oválnou dráhou se teď pohybovala pouze jednomístná trysková letadla vrchních a pomezních rozhodčích; konečně začali z budovy, skryté mezi stromy, vycházet závodníci. Na tento den bylo u meteotechniků objednáno počasí sice pěkné, ale podmračné, s mnoha vysokými kupovitými mraky, které měly zaručit v částech trati vystavených slunci teplotu ne příliš vysokou. Když trať opustila stadión, vinula se mezi rozlehlými parky a zahradami Ústavu, vedla až k pláži na pobřeží (byl to nejtěžší úsek trati) a vracela se osmnáctikilometrovým úsekem v alejích, lemovaných po obou stranách palmami a kaštany.

Závod shromáždil u startovní čáry více než osmdesát závodníků. Stáli jsme ve třech řadách; vzhledem k délce trati nemělo pořadí na startu žádný význam. Na startérovo znamení jsme vyrazili. Z obou stran unisono zavyly mraky vrtulníků, zachvěly se a daly se do pohybu za námi až k hranici, označené dvěma řadami červených balónů. Dále nás směla doprovázet pouze kontrolní letadla a letouny zdravotní služby.

Podle prastarých pravidel nevyhrává maratón ten, kdo vede v první polovině trati. Do desátého kilometru běželi závodníci hustě vedle sebe, ve velkých skupinách a všechno se odehrávalo více méně tak, jak jsem předpokládal; utvořila se čelní skupina, v níž bylo osmnáct běžců; od ostatních je dělila mezera zvolna se rozšiřující.

Já sám jsem běžel ve vedoucí skupině jako jeden z posledních a snažil jsem se hlídat kromě tří zmíněných závodníků z naší university také Jaffara a Elesze z ostatních. První, neobyčejně štíhlý, se světlou pletí, připomínal postavou Mehillu, třebas nebyl tak šlachovitý jako on; druhý robustní, černooký, běžel jako stroj a pracoval pravidelně lokty. Z jeho sevřené siluety dýchala dravost, jakoby stažená do jediného uzlu. Rozhodl jsem se, že se zavěsím na tuto pětku mezi dvacátým a třicátým kilometrem a pak se jim utrhnu a poběžím jako první až do cíle.

Vzpomněl jsem si na své tréninky na pahorcích mořského pobřeží. Běhal jsem obyčejně za plného slunce, které jako by mi propalovalo přes bílou čepičku vlasy i lebku, a protože jsem při běhu vůbec nepil, stékal mi při tréninku po tváři a do očí pot stále hustší a slanější. Říkával jsem si tehdy:,Tu máš, tu máš, máš toho málo?“ A zatím, co jsem na rovných úsecích běhával poměrně pomalu, přidával jsem, když trať stoupala, zrovna jako bych sám sebe nenáviděl a chtěl utýrat své vlastní tělo.

Tyto tréninky mi nepřidaly na rychlosti, zato mi však daly vytrvalost, které jsem měl v kritickém dnu zapotřebí. Meteotechnikové jako obyčejně mířili, ale do černého stejně netrefili; do jedenácti, to jest do okamžiku, kdy jsme minuli značku devatenáctého kilometru, plynuly po nebi velké, kupovité mraky, ale když roztažená šňůra závodníků počala klesat široce rozhozenou serpentinou k přímořské pláži, kde nebyl ani kousek stínu, oblaka se rozplynula. Běžel jsem v čelní skupině buďto na posledním, nebo na předposledním místě; i přes probděnou noc jsem se cítil docela svěží, přestože jsem chvílemi měl neurčitý pocit, že mé nohy prorážejí látkou o něco hustší než vzduch. Snažil jsem se dělat co možná dlouhé a lehké kroky. Zato srdce a plíce pracovaly výborně, celý svět se trochu třásl, shodně s automatickým rytmem běhu, tep bušil pravidelně, rovnoměrně, bez zrychlení, až na to, že mi stále hlasitěji zvonilo v hlavě. Ještě pořád jsem dýchal nosem, zatínaje zuby do kapesníku.

Když zmizel za obzorem poslední z řady velkých mraků, zaměřilo slunce na nás celou sílu svých kolmých paprsků a již po pěti minutách došlo v čelní skupině k dramatickým změnám. První odpadl Elesz; jeho robustní postava jako kdyby ustupovala proti proudu závodníků, pohybujících se vedle něho. Když se octl za mnou, zmizel mi brzo z očí. Soustředil jsem pozornost na Gerharda a El Tuniho. Druhý z nich, štíhlý, krásně stavěný, s širokou a zdánlivě plochou, ale objemnou hrudí skutečného štrekaře, v posledních osmi kilometrech vedl. Teď se držel na svém místě, avšak podle příznaků stejně těžko popsatelných jako dobře patrných jsem si uvědomil, že ho vedení stojí čím dál tím větší úsilí. Přestal běžet úsporně, a to byl počátek jeho konce. Jeho žluté tričko jako kdyby zakolísalo a pak se neodvratně začalo propadat zpět a řetěz závodníků, udržujících stejné tempo, je začal míjet. Jaffara jsem marně hledal očima, ale nerozhlížel jsem se příliš ze strachu, abych nevypadl z rytmu. Slunce pálilo stále žhavěji. Cítil jsem, jak spaluje má obnažená ramena a stehna, avšak jeho nesnesitelný žár mě naplňoval nadějí. Věděl jsem, že to, co bylo pro mne zlé, bylo pro ostatní ještě horší.

Trať vedla kolem několika písečných přesypů a obloukem stoupala na poslední, ale nejvyšší dunu s mírnými svahy. Tady ve světle rozpalujícím písek do běla, takže se vzduch nad ním chvěl a rozmazával vzdálené obrysy horizontu, jsem podnikl nápor do srdce čelní skupiny. Na vrcholku přesypu se končil dvacátý první kilometr. K obrátce jsem přiběhl jako devátý. Před sebou i za sebou jsem slyšel těžké oddechování. Nějakou dobu jsem se držel vedle Jaffara. Křečovitě lapal po dechu, ukazuje oschlé zuby. Podařilo se mi ho předběhnout a sám jsem se podivil, jak lehce mi to šlo.

Cesta se zatáčela. Už se blížilo ústí dlouhých stromořadí, zastíněné košatými kaštany. Všichni jako kdyby se smluvili, zrychlili současně krok. To bylo pro mne nebezpečné. Obával jsem se, že dlouho nevydržím tempo tak vražedné. Přesto však jsem musel běžet, neboť dále mezi stromy, vrhajícími stín, měl jsem méně naděje než na otevřeném prostranství. Vyplivl jsem kapesník do hrsti, nabral jsem dech a přidal jsem. Jak lehko se to říká! Zrychlil jsem krok a pod srdcem se narodila nevelká, ale ostrá bolest a začala pronikat do útrob. „Neopovažuj se zpomalit,“ řekl jsem si. Bolest rostla a přelévala se v těle. Už jsme byli ve špalíru stromů. Zvedl jsem hlavu, jako kdyby se mi tak běželo lehčeji. Tato změna přinášela aspoň na chvíli klamavý pocit úlevy. Nad námi míjela patra chladné zeleně, mezi korunami palem sestupovalo nebe rozsvětlujícími se zátokami. Zdálo se mi, že oči pijí nehybnost a ticho, skryté v listnatých masívech. Cesta znovu stoupala. Končil dvacátý šestý kilometr. Chvíli jsem běžel jako osmý, chvíli jako devátý a za mými zády zuřil boj o pořadí, o němž jsem neměl tušení; v rozpáleném vzduchu se pouze ozýval pravidelný dusot, nárazy nohou o povrch cesty a těžké oddychování. Občas spadl list s koruny kaštanu, občas se nějaký pták vznesl s větvičky a chvíli se bezstarostně třepetal nad hlavami běžících. Ospalé, parné ticho těchto míst, dýchající nehybností poledne, překvapivě kontrastovalo s mlčenlivou úporností našeho zápasu.