Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Můj otec měl rád poezii způsobem poněkud zvláštním. Díla svých oblíbených básníků čítal velmi zřídka, básním říkal „pomůcky“, které člověk přece nepotřebuje pořád: a světlo v okně jeho pokoje se rozžíhalo jen někdy v noci. Takovou „pomůckou“ v měsících čekání byly pro mne horolezecké výstupy. V nejrozmanitějších dobách jsem prosil kolegy, aby mě zastoupili na klinice a vydával jsem se sám na obtížné horské túry.

Ale najednou jako by se nad mou hlavou roztrhl pytel s událostmi; v několika mála dnech jsem dostal od prvního astrogátora výpravy zprávu, že jsem byl přijat za člena posádky, přečetl jsem své jméno na listině závodníků letních olympijských her a — seznámil jsem se s Annou.

Měla světlé oči s moudrým výrazem, který se opakoval nějak opatrněji nebo lhostejněji v jejích plných rtech. Studovala geologii, měla ráda hudbu a staré knihy. Nic víc jsem, myslím, o ní nevěděl. Když jsem byl sám, miloval jsem ji nesmírně. Když jsme se scházeli, přestávalo to být tak jisté. Záměrně i bezděčně prováděli jsme jeden druhému malé, zraňující nepříjemnosti, stále docházelo k nedorozuměním, k výstupům dnes dramatickým, zítra bezvýznamným. A přece jsem se pro ně trápil. A utrpení, to jsem znal z knížek, je průvodním zjevem velkých citů, a tak tedy cestou nepřímého, i když přísně logického uvažování jsem dospíval k názoru, že Annu přece jen miluji.

A ona? Nic určitého jsem se nemohl dopídit. Když jsme byli spolu, její pohled, otevřený a vzdálený, jako by jej vysílala vstříc krajinám pro mne neviditelným, často někam utíkal… bývala zamyšlená nebo posmutnělá a duchem nepřítomná. Zlobilo mě to. Byla ke mně milá a pak jsem já byl milý k ní. Celý náš vztah byl jaksi mlhavý, plný nápovědí, tonul v dohadech a očekávání. Byl současně nesnesitelný i okouzlující a bylo jaro. Chodili jsme po parcích, naslouchali, jak se ptáci učí zpívat, sedávali na lavičkách pod keři, obsypanými zelenými pupeny; trhal jsem je, otáčel v prstech a bezmyšlenkovitě jsem je rozlupoval, jako kdybych chtěl násilím dát jim, dosud nerozvinutým a dětsky slepeným, tvar příštích květů. Bylo v tom něco víc než znak přechodné nervózy, protože i nám nejvíce chyběla jedna věc, která by dovolila možnostem, aby dozrály — čas. Pouze čas, který nás spojuje nebo rozděluje, mohl vše vysvětlit. Ale my jsme jej neměli. Datum odletu ze Země se blížilo, mnohokrát jsem se rozhodl, že si s Annou otevřeně promluvím, ale stále jsem to odkládal. Zároveň se blížil den startu na olympiádě. Jedno i druhé mi zahánělo spánek z víček. Zvláštní shoda okolností? Snad, ale jak pateticky se utvářel můj život! Věděl jsem, že můj první olympijský maratón je zároveň i poslední, protože po návratu z výpravy budu již příliš stár. Zvítězit před odletem, nebylo by to nádherné rozloučení se Zemí? Odletět k hvězdám s vavřínovým věncem na skráních? Stár pětadvacet let — a proto se sklonem k filosofickým generalizacím — jsem si řekl: máš všechno, po čem jsi toužil, závěrečný diplom ze studií, účast na výpravě do vesmíru, olympijský závod a lásku — a jsi nešťastný! Skutečně, jak moudré je přísloví: „Dej člověku vše, po čem touží, a zdrtíš ho!“

V takové náladě jsem začal trénovat. Běhal jsem po velkém oválu dráhy, po travnatých pahorcích širé pobřežní krajiny i v dlouhých stromořadích universitních parků, vždycky sám, se stopkami v ruce, v úpalném červnovém slunci, za ustavičného, všude slyšitelného šumění blízkého oceánu. Trénoval jsem pouze ráno. Uběhl jsem svých dvacet kilometrů a hnal se do výzkumně kondičního tábora, v němž už měsíc bydlili budoucí účastníci výpravy. Bylo to městečko ležící mezi starými cedrovými lesy na úpatí Karakorumu. Jmenovalo se Keriam, avšak vžil se název, vyslovený neznámo kým, „Očistec“, protože tvořilo pro své obyvatele přechodný stupeň mezi Zemí a palubou rakety. Není snadné vystihnout atmosféru, jaká v něm vládla. Mnoho času zabíraly přípravné práce a přednášky z nejrozmanitějších oborů, které měly za účel připravit každého na cestu pokud možno všestranně. Zároveň byli budoucí astronauti vyšetřováni: fyziologové, biologové a lékaři se pohybovali ve svých zářivě bílých pláštích v laboratoři, z níž se ozýval svist roztáčených odstředivých kabin. Nejednou jste mohli potkat mezi mnoha tvářemi plnými života nějakou tvář pohaslou: někoho, komu neodvolatelný výrok lékařů uzavřel cestu ke hvězdám.

Přitom na brány městečka prudce dorážel zemský život. Přestože se mnoho druhů vydalo na cestu se členy nejbližší rodiny, ženami a dětmi, přece jen každý zanechával na Zemi někoho blízkého a neuplynula snad hodina, v níž by se radost a očekávání věcí příštích nemísila se smutkem loučení.

A tak jsem dělil svůj čas mezi stadión a „Očistec“, s Annou jsem se nevídal po řadu dní, a jen když jsem urval nějakou chvilku, než nastala noc, vídával jsem ji při televizitě. Při poslední, docela náhodou a neočekávaně, došlo k rozhodující rozmluvě. Jak jsem se obával, řekla mi Anna, že její studijní obor je pro cestu neužitečný. Pracovat mohla pouze na Zemi. Hovořil jsem o síle citu, který překážky rozmetá na prach. Pak se zeptala, jestli bych se já — kdyby se situace obrátila — kvůli ní zřekl medicíny? Co jsem měl odpovědět? Cítil jsem, že se všechno hroutí, že ji ztrácím, a začal jsem říkat strašné věci, vyčítat jí, že by změnila své studium, kdyby mě skutečně milovala, nebo přestala vůbec pracovat — na nějaký čas — připojil jsem spěšně, když jsem viděl, jak Anna zbledla.

„Chtěls mě ranit?“ řekla. „Podařilo se ti to.“

Existuje staré úsloví, že by se člověk nejraději propadl do země; nuže, při televizitě se to dá uskutečnit téměř doslova; rozhněvaný i zahanbený, stiskl jsem vypínač a Annin pokoj a její tvář, oči, hlas, všechno zmizelo jako kouzlem. Pevně jsem si umínil, že ji už víckrát nevyhledám, ale hned nazítří jsem si našel záminku: omluvit se za své včerejší chování. Už se pro ně na mne nehněvala. Nakonec jsme si dali schůzku den po maratónu. Počítal jsem snad ještě v skrytu duše, že změní své rozhodnutí? Nejpoctivější bude odpověď: chvílemi — ano. Zatím jsem se vrátil na dráhu ke svým samotářským běhům. Musím se přiznat, že jsem občas zavíral oči, abych pod zavřenými víčky spatřil Annu, ale neobjevovala se. Stejně jako dříve běhal jsem se stopkami v ruce, a když se pohyb jejich ručičky shodoval s údery mého pulsu, zmocňoval se mne pocit, že má námaha uvádí do pohybu čas a kdyby nebylo mne, že by se zastavil, a že ostrým finišem běžím přímo ke třem velkým dnům: dvacátého července jsem měl startovat v maratónu, dvacátého prvého ráno setkat se s Annou a dvacátého druhého večer se hlásit na palubě rakety.

V této době jsem se čím dál tím živěji zajímal o favority. Tři nejnebezpečnější byli Gerhard, Mehilla a El Tůni. Zvláště na Mehillu jsem se nemohl vynadívat. Krok měl neobyčejně lehký, téměř o pět centimetrů delší než já, byl totiž vysoké postavy. Užíval taktiky nečekaných trháků mezi dvacátým a třicátým kilometrem. Tam obyčejně ze sebe setřásl soupeře, a neohlížeje se, hnal se vpřed dlouhými lehkými kroky, jako by se stával čím dál tím lehčím a nesl se vzduchem. Ke konci tréninku jsem s ním jednou běžel celou trať, a přestože jsem ze sebe vydal všechno, doběhl do cíle o šest set metrů přede mnou. Vzpomínám si, jak jsem si tehdy večer, když jsem se svlékal do koupele, prohlížel své vlastní nohy, zachmuřeně a zkoumavě měřil očima svalstvo na stehnech a lýtkách — jako hudebník, hledající ve svém nástroji jeho nedostatky a zároveň skryté možnosti.