Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Na šest následujících kilometrů se téměř nepamatuji, tak jsem byl zahleděn do svého nitra, s takovou zarytostí jsem krotil vzpouru těla, v němž se brzy zde, brzy tam ozývaly bodavé jehly bolesti, jako by mě někdo píchal do nervů. Když jsem se vzpamatoval, byli přede mnou pouze tři závodníci. Gerhard, jakýsi zcela neznámý blondýn v modrém tričku a lehkonohý Mehilla. Gerhard se pořád ještě dobře držel, ale už se neodrážel od povrchu cesty tak pružně jako dřív. Mladý hoch v modrém tričku zůstával zpět centimetr za centimetrem; když běžel vedle mne, uslyšel jsem hvízdavý zvuk jeho plic, několikráte se pokusil dostat se přede mne, ale nechal toho. Nevěnoval jsem tomu pozornost, stejně jako celému okolí, neboť už jsem neměl sil, abych udržoval tempo automaticky. Čím více se svaly vysilovaly, tím větší muselo být duševní vypětí. Tak míjely kilometry; cesta sestupovala mírnými zatáčkami, v dáli se lenivě pohybovaly pahorky, překrývaly se a ustupovaly zpět, v neustálé ozvěně kroků. O deset až dvanáct metrů přede mnou běžel Gerhard a daleko vpředu hned zasvítilo v slunci, hned zmizelo ve stínu Mehillovo bílé tričko.

Gerhard se ohlédl jednou, po druhé, zdálo se mi, že se na jeho tváři objevilo něco podobného úctě, ale byl to jistě klam. Co může vyjadřovat tvář člověka na čtyřicátém kilometru maratónu, člověka zalitého potem, jenž přisychá na kůži jako slaná a písčitá skořápka, s unaveným srdcem a těžce pracujícími plícemi? Když se Gerhard ohlédl po druhé, zdálo se mi, že se usmívá, jako kdyby říkal: „Počkej, hned uvidíš, jak já dovedu běžet!“ Najednou se setmělo; pomyslil jsem si, že se mi prach usadil na řasách; ale byla to jistě nesmírná únava nebo nedostatečné prokrvení sítnice, dost na tom, že jsem zbytečně promarnil zbytky síly, když jsem se nadarmo pokoušel setřít si s očí mlhu. Zmocnil se mě hněv:

„Budiž,“ pomyslil jsem si, „oslepnu, ale poběžím dál.“

Když jsem otevřel oči, Gerhard byl pryč. Obrovské palmy se přesouvaly dozadu, tretry suše cvakaly po závodní dráze, kolem mne bylo pusto a prázdno a jen sto metrů přede mnou se bělalo tričko Mehilly, který nevypadal jako by běžel, nýbrž jako by se vznášel nízko nad zemí rozmachy žilnatých rukou. Stále stejně ode mne vzdálen, udržoval neúprosně odstup, který nás dělil, s takovou lhostejností jako okraj horizontu. Když jsem se pokoušel zrychlit s pocitem, že mi praská srdce, udělal on totéž, aniž se ohlédl, protože zvuk kroků se v čistém vzduchu daleko rozléhal. Pomalu jsem přestával cítit vlastní nohy. Musel jsem se podívat dolů, abych zjistil, že se pohybují jako dřív, ale vůbec jsem to necítil, cítil jsem pouze vzduch, který vpadal do plic ústy široko rozevřenými a řezal v krku jako rozžhavený nůž. A cítil jsem srdce, vlastně stále prudší bolest svíjející se v prsou. Před očima plavaly jakési skvrny a fantomy. Přede mnou se míhala a chvěla bílá skvrna, už jsem nevěděl, už jsem si neuvědomoval, že je to Mehillovo tričko, nemohl jsem myslit, snad se se všemi svaly spekl i můj mozek a sevřel se jako pěst zvednutá k ráně. Zdálo se mi, že neběžím, nýbrž že jedu na nějakém zvířeti, a nutil jsem je k poslušnosti, bez soucitu, proklínal neopakovatelnými slovy jeho pomalost, nenáviděl jsem je i tu ukrutnou bolest, která mi drásala útroby. V tomto okamžiku zazněl pronikavý, vysoký tón: fanfáry u vchodu na stadión ohlašovaly, že se blíží první závodníci. Švihly mě jako kovový bič… Na kratinký okamžik se mi vrátil zrak. Snad deset nebo jedenáct kroků přede mnou běžel Mehilla. Jeho dres byl mokrý, že se mohl ždímat, tělo se pohybovalo křečovitě, jako by byl opilý, a pouze nohy neúnavně vyťukávaly takt. Ústy k prasknutí otevřenými jsem již vdechoval pach jeho potu, zavrávoral jsem a opět jsem se vrhl vpřed. Mezi vstupními pylony stadiónu se ohlédl. Stačil jsem ještě zahlédnout na jeho obličeji výraz hrůzy, klopýtl, ztratil jeden krok, druhý. Pak se mi oči znovu zakalily. Měl jsem pocit, že mi ve spáncích explodují žíly, ale kalná, bělavá skvrna se zvětšovala. Už jsem cítil teplo jeho uhřátého těla. Bok po boku jsme vběhli na stadión. V tomto okamžiku jako kdyby z oblohy udeřil železný hrom, jako by se nebesa otevřela a rozezvučela surmami posledního soudu — to všichni lidé v přecpaných gondolách vrtulníků spustili sirény, poplašné píšťaly a otevřeli výfuky motorů. Jako po dně oceánu hluku běžel jsem dál ponořen v této pekelné vřavě. Zdálo se mi, že jakési rozpálené ruce kroutí mým tělem, chytají svaly nohou a pohybují jimi stále prudčeji. Chtělo se mi křičet bolestí a volat o pomoc proti tomu, kdo mě tak strašně mučí — najednou se mi něco zavířilo kolem hlavy, světla zaplála, přímo před zakalenýma očima se objevila bílá páska. Vrhl jsem se do ní se zvednutýma rukama. Nohy mě nesly dál. Nemohl jsem zpomalit a teprve tehdy jsem si uvědomil, že to záhadné něco nebo někdo, co mě v posledních metrech tak nemilosrdně mučilo, byla moje vůle, že jsem to byl já sám a že to dále působil železný rozkaz daný tělu. Běžel jsem dál, z obou stran vyskočily jakési rozmazané postavy, spatřil jsem jakási křídla — byly to pokrývky, třepetající se ve větru, které rozkládaly přede mnou. Tu jsem pochopil, že jsem doběhl první — najednou jsem klesl, jako by mi někdo podťal nohy, a ztratil jsem vědomí.

Daleko později na ošetřovně, když jsem už přišel k sobě, dověděl jsem se, co Mehillu při finiši tak ohromilo, že ztratil krok. Byla to moje tvář.

Ve všem, co jsem dělal v noci před schůzkou s Annou, byla špetka bláznovství. Po závodě jsem byl jako ve snu, viděl jsem davy lidí, potem zalitou tvář Mehilly, který mě objímal, cítil jsem stisky a potřásání rukou, slyšel jsem volání, ale to všechno jako by se mne vůbec netýkalo. Pak jsem seděl nahoře na tribuně a díval se dolů na stadión; co se tam dělo — nevím. K večeru mě obklopila skupina nadšenců — studentů; letěli do Asie a nevzpomínám si dobře, jak jsem se octl společně s nimi v raketě, možná, že jsem jim sám navrhl, že je vyprovodím. Pak jsem vedl dlouhý rozhovor, který neměl hlavy ani paty, a při němž jsem odpovídal zároveň na pět otázek; bylo hodně hluku, smíchu, raketa přistávala a znovu vzlétala, cestující se střídali a já byl pořád středem všeobecného zájmu; najednou jsem si všiml, že v kabině zůstaly sotva čtyři osoby. Vystřízlivěl jsem, jako kdybych procitl. Ozvaly se amplióny, raketa klesala k zemi. Byli jsme nad malou sibiřskou stanicí Kalete. Zmaten, vždyť jsem sám nevěděl, proč jsem se dal unést až na tento konec světa, vystoupil jsem rychle na prázdné nástupiště; společně se mnou vystoupil mladý kosmodromista, s nímž jsem se cestou seznámil. Podíval se na hodinky, stiskl mi ruku a řekl, že zítra letí na Phoebos a nyní že se ještě chce rozloučit s přítelem, který tady někde bydlí — a byl pryč! A tak poslední slovo, které mi znělo v uchu, když se ztratil, bylo „rozloučení“. A zůstal jsem sám, nevěda, co podniknout na opuštěné staničce, v tichém, vlahém soumraku, plném vůně mokrého listí, neboť právě přestalo pršet — tváří v tvář mlhou pokrytým polím a blížící se noci.

A tu jsem udělal první nerozvážnou věc; ne, že bych se jí bál, ale nepřál jsem si, aby nastala noc, a podvoluje se tomuto náhlému impulsu, sjel jsem do podzemního nádraží, kde byla stanice vakuových dálkových expresů.