Stanisław Lem - K Mrakům Magellanovým

Tak uběhla dvě léta. Když jsem ukončil nižší mechaneuristická studia, složil jsem zkoušky z teorie raketového letu a odjel jsem domů na letní prázdniny. Přiletěl jsem pozdě večer. Maminka mi řekla, že jsem se těsně minul s otcem, kterého právě volali k operaci.

Dlouho jsme seděli na verandě a hleděli na roje hvězd, padajících z červencového nebe; čas od času východní okraj horizontu vrhal jim vstříc svislé, ohnivé čáry; zdálo se, že to meorijské raketové nádraží vítá plameny startujících raket meteorické posly vesmíru.

Hodně po půlnoci nám otec poslal zprávu, že se vrátí pozdě, a žádal nás, abychom na něho nečekali. Maminka mi rozestlala v mém někdejším dětském pokoji. Sotva jsem ulehl na lůžko, usnul jsem jak zabitý. Vzbudil jsem se v záři plného dne. Celý dům byl pohroužen v ticho. Vešel jsem do jídelny, abych vyběhl na zahradu. U dveří do chodby jsem se málem srazil s otcem. Zůstal jsem stát, překvapen tímto setkáním. Byl jsem totiž přesvědčen, že spí. Ukázalo se, že se vrátil až ve tři ráno a nyní vstal jen proto, aby se spojil s nemocnicí. Dlouhou dobu jsme oba stáli, nevědouce, co dělat, ve světle zaplavujícím pokoj zelenavou září, která pronikala stěnou popínavých rostlin. Ve svém dlouhém šedém županu připadal mi otec starší než kdy jindy. Bledý, s kruhy pod očima, jako by byl ještě celý v noci, na míle vzdálen krásného slunného dne venku. A byl daleko menší než dříve — nebo jsem snad já vyrostl? Blesklo mi hlavou, že už je na prahu stáří, a srdce se mi v prsou sevřelo smutkem a dojetím. Čím byl? Nic nevytvořil, neobjevil žádný nový způsob operace, ani jediný zákrok nepraktikovaný už dříve, žádný objev, dokonce nebyl proslulý ani jako chirurg: jistá ruka, dobré oko, říkalo se, ale nic mimořádného. Obyčejný doktor — chirurg. Strýcové měnili podnebí planet, budovali gigantické konstrukce ve vzduchoprázdnu, zanechávali po sobě viditelné, trvalé stopy své práce. Ale on? Mlčky, úkradkem jsem ho políbil na neoholenou tvář a chtěl jsem se vytratit ven. Zastavil mě.

„Chceš prý teď vstoupit do Ústavu pro plánování budoucnosti?“

Přisvědčil jsem.

„Dříve jsi chtěl všechno mít a teď zase chceš vším být…“

Neusmál se. Čekal, že mu odpovím. Mlčel jsem a v tomto mlčení bylo znát stín podráždění. Nabral dech, ale nepromluvil. Nataženou rukou, konečky prstů přejel po mé košili a s tímto nedokončeným gestem zmizel za dveřmi pracovny. Vyšinut z rovnováhy, trochu rozčilen, trochu rozzloben jsem osaměl. Odešel jsem do zahrady, ale najednou mě přešla chuť prolézat místa mých dětských her. Lehl jsem si na vyhřátou trávu a za minutu vymizel otec z mé paměti. Nemyslil jsem na něho, když jsem vystavil tvář paprskům obou našich grónských sluncí, umělého, atomového, které stálo v zenitu a hořelo platinovou září, a skutečného, vznášejícího se jako bledý kotouček nízko nad obzorem. Vybavila se mi epizoda posledního výstupu na Měsíci — lano se zaseklo mezi dvěma balvany a nebýt toho, že tam člověk váží šestkrát méně než na Zemi…

Nějaký stín přelétl přes má víčka, za ním druhý a třetí. Někdo k nám přijížděl: helikoptéry usedaly na trávníky v zahradě. Zvedl jsem se na loktech a spatřil první vystupující hosty a vysoko nad domkem letku dalších strojů, svítících vrtulemi. Za okamžik jich od západu přiletělo několik desítek. Snášely se dolů a málem se dotýkaly korun stromů. Návštěvníci utvořili hlouček, který stále vzrůstal, a dávali přistávajícím znamení rukama. Někteří ukrývali něco za zády. Vstal jsem, stále víc a více udiven, ale zatím se na trávník dále snášely helikoptéry; lidé se pohybovali chaoticky, jaksi nerozhodně — konečně vykročili k domu.

To všechno mě tak zmátlo, že když se blížili, místo abych jim poděkoval za pozdrav, vykoktal jsem:

„Co… co se děje?“

„Přiletěli jsme na oslavu výročí,“ odpovědělo několik hlasů najednou.

„Jakého?“

„No, přece padesátého výročí doktorova působení…“

„Ty jsi jeho syn?“ otázala se malá, šedovlasá žena. Její vlasy svítily v slunci jako živé stříbro. Zmocnila se mne bláznivá chuť hupnout do křoví, ale nohy jako by mi vrostly do země. Tak, na dnešek připadlo padesáté výročí otcovy práce a já o tom vůbec nevím… a on…? Snad si vzpomněl…

Před domem se shromažďoval zástup lidí a nad zahradou stále přelétávaly stíny přistávajících vrtulníků. Toto rojení neustávalo, atak později přistávaly za zahradou, protože na trávnících a pěšinách stál jeden stroj vedle druhého. Vzduch byl plný tlumených hlasů. Najednou se otevřely dveře. Na prahu se objevil otec. Mimoděk přitáhl šosy rozhaleného županu a zůstal stát, prostovlasý a rozcuchaný. Na tváři měl otištěný vzor tkaniny. Zřejmě si zdříml s hlavou na opěradle křesla. Stál a díval se na moře hlav. Nastalo takové ticho, že bylo slyšet slabý hukot, jak přistávaly stále nové a nové stroje. Najednou sebou otec trhl a vykročil po schodech dolů, jako by chtěl jít všem naproti; v polovině schodiště se však zarazil, zvedl ruce a spustil je; pootevřel ústa a neřekl nic. V zástupu nastal ruch. Lidé přistupovali ke schodům, podávali mu květiny, většinou štíhlé kytičky, ale brzo měl ruce plné, další je tedy kladli na schody. Byly tam vlčí máky a chrpy z australských obilných rezervací, bílé magnólie, africké vstavače, orchideje a kytičky sedmikrásek, rozkvetlá větvička jabloně z Antarktidy, kde právě začínalo jaro, a velké, bledé stolisté růže, rodící se pouze ve sklenících Měsíce. Kdo složil svůj dar, mlčky ustupoval a otec ho sledoval pohledem, v němž se občas zableskla vzpomínka; tu se jeho ústa beze slov pohybovala, vtom však už přistupoval někdo nový a nad stromy zahrady jako těžký pták vzlétal vrtulník odlétajícího. A jak zástup řídl, rostl kopec květů na schodech. Tu se v zahradě objevilo devět starců ve třpytných bílých skafandrech; šli s obnaženými stříbrovlasými hlavami a bojovali se zřejmou námahou s břemenem kosmického brnění, kterému již dávno odvykli. Se srdcem, které přestávalo tlouci, zpozoroval jsem na jejich prsou odznaky pilotů Neptuna; pravda, tatínek kdysi, ještě dříve než poznal maminku, byl lékařem na raketě. Nikdy však o tom nemluvil. S prázdnýma rukama došli piloti až k verandě, odepjali stříbrné odznaky a jeden po druhém je úderem otevřené dlaně zabodl špičkou do dřeva nejnižšího schodu, takže toto prkno, zčernalé a vyšlapané tisíci nohama, se náhle zatřpytilo, jako by bylo pobito stříbrnými cvočky. A pak jsme zůstali v prázdné, slunné zahradě sami. Tu se otec, stále ještě stojící bez hnutí, zachvěl a odešel; květiny se mu vysypaly z rukou a on, tápaje po dveřích, zmizel v domě.

A já jsem se stále nehýbal. Jako kdybych naslouchal hukotu vzdalujících se strojů. Za chvíli se objevil další. S měkkým šumotem přeletěl nad stromy a přistál. Vyskočil z něho člověk v kombinéze; rychle se rozhlédl, rozběhl k verandě, hodil něco na hromadu květů a stejně rychle se vrátil do letadla.

Měl jsem dobrý zrak a zdaleka jsem rozeznal neobvyklý vzhled tohoto opožděného dárku. Byla to hrstka rezavých, zaschlých a pichlavých snítek areosy, jediné květiny rozkvétající na Marsu.

„Lidé oslavují mudrce pro jeho lásku k nim, avšak kdyby mu to neřekli, on by nevěděl, že je miluje.“ Tato slova starověkého filosofa jsou lepší charakteristikou mého otce, než na jakou by se sám zmohl. Někdy se člověk ptá sám sebe: „Vybral jsem si vhodné zaměstnání? Jsem v něm šťasten? Žije se mi dobře?“ A hned si odpovídá trojnásobným ano. Otec si podobné otázky nikdy nekladl, nikdy mu nenapadaly a určitě by je pokládal za stejně nesmyslné jako otázku: „A žiji?“