„Má to cenu, Hale.“
„Víš, děvče, brzy by z toho bylo muzeum památek. Nesnesu to, vezmu-li si to, pak jen proto, abych to spálil a nechám si jenom těch několik maličkostí, které mám po nich. Ten kamínek…“
„Jaký kamínek?“
„Eri, zasedla sis na mě! Mám tam víc kamínků. Jeden je z Kerenei, jeden z Thomasovy planetoidy — jen si nemysli, že jsem se zabýval zakládáním nějakých sbírek! Dostaly se prostě do profilu podrážky, Olaf je povytahoval, schoval a opatřil štítky. Nemohl jsem mu to vyhnat z hlavy. Hloupost, ale… Musím ti to říci. Ano, rozhodně musím, aby sis nemyslela, že tam všechno bylo strašné, a že se tam kromě umírání nic nedělo. Představ si… soužití světů. Napřed růžová, nejlehčí, nejjemnější, nekonečné moře růžové, a v ní druhá, která ji prostupuje, temnější, a dál červeň, téměř fialová, ale velice daleko, a kolem dokola luminiscence, lehounká, ne jako oblak, ne jako mlha — jiná. Na to se nedostává slov. Vystoupili jsme z rakety dva a dívali se. Eri, já to nechápu. Víš, mně se ještě teď trochu svírá hrdlo, tak to bylo krásné. Pomysli si: není tam život. Nejsou tam rostliny ani ptáci, nic, žádné oči, které by to mohly pozorovat. Jsem si jist, že se na to nikdo nedíval snad od stvoření světa. Že my s Arderem jsme byli první, a nebýt toho, že se nám pokazilo gravigonio a přistáli jsme, abychom je opravili, protože křemík se rozbil a rtuť vytekla — do konce světa by tam nikdo nestanul a neuviděl by to. Není to zvláštní? Člověk by měl chuť… no, nevím. Nemohli jsme odtamtud odejít. Zapomněli jsme, proč jsme přiletěli, pouze jsme stáli, stáli a dívali se.“
„Co to bylo, Hale?“
„Nevím. Když jsme se vrátili a vyprávěli o tom, chtěl tam Biel bezpodmínečně letět, ale nešlo to. Neměli jsme už náhradní energii. Udělali jsme tam spoustu snímků, ale nic z toho nebylo. Na snímcích to vypadalo jako růžové mléko s fialovými palisádami a Biel žvanil o fosforescenci křemičitovodíkových výparů. Předpokládám, že tomu sám nevěřil, a ze zoufalství, že to nebude moci prozkoumat, pokoušel se to vyložit sám sobě. Bylo to jako… jako nic. Nic takového neznáme. Nepodobné ničemu. Mělo to obrovskou hloubku, ale nebyla to krajina. Říkal jsem ti, ty odstíny čím dál vzdálenější a temnější, až se to měnilo v očích. Pohyb — vlastně ne — plynulo to i stálo. Měnilo se to, jako by to dýchalo, ale přesto to bylo stále totéž, snad nejdůležitější v tom byla ta obrovitost. Jako by za tou ukrutnou černou existovala druhá věčnost, druhé nekonečno, tak soustředěné a mocné, tak jasné, že člověk v ně přestal věřit, jakmile zavřel oči. Když jsme se na sebe podívali… To bys musela znát Ardera. Ukáži ti jeho fotografii. Byl to chlap větší než já, vypadal, jako by mohl projít každou zdí, a ani by to nezpozoroval. Mluvil vždycky pomalu. Slyšelas o té… díře na Kerenei?“
„Ano.“
„Uvízl tam ve skále. Pod ním se to vařilo, takové rozžhavené bláto. Každou chvíli to mohlo vybuchnout do sifonu, v kterém uvázl, a on říkal: ‚Hale — počkej. Já se ještě rozhlédnu. Co kdybych odepjal láhve — ne. Nesundám je. Zkřížily se mi popruhy. Ale počkej ještě…‘ a tak dále. Mohla by sis myslit, že mluví telefonem z hotelového pokoje. To nebyla póza, takový byl. Nejstřízlivější z nás všech: vždycky počítal. Proto letěl pak se mnou, ne s Olafem, přestože to byl jeho přítel. Ale o tom jsi slyšela…“
„Ano.“
„Nuže… Arder. Když jsem tam na něho pohlédl — měl slzy v očích. Tom Arder! Ostatně vůbec se nestyděl, tehdy ani potom. Když jsme o tom hovořili později, a hovořili jsme nejednou, vraceli jsme se k tomu… ostatní se začínali zlobit. Mysleli si, že to děláme schválně, že to hrajeme, nebo co, protože jsme se stávali nějak dokonalými. Směšné, ne? K věci. Pohlédli jsme na sebe a napadlo nás oba totéž. Přestože Ennesson byl již mrtev. A nevěděli jsme, jestli to gravigonio opravíme, jak bylo třeba. Jinak bychom nebyli nalezli Prométhea. Řekli jsme si, že to stálo za to. Jen proto, abychom tam stáli a dívali se na ten radostný majestát.“
„Stáli jste nahoře?“
„Nevím. Eri — tam byla nějaká jiná perspektiva. Dívali jsme se jako shora, ale žádný svah to nebyl. Počkej. Viděla jsi velký kaňon Colorada?“
„Viděla.“
„Představ si, že se ten kaňon zvětší tisíckrát nebo miliónkrát. Ze je celý z červeného a růžového zlata, skoro úplně průzračný, že vidíš skrz naskrz, přes všechny sloje, prohlubně, geologické vrstvy jeho útvarů. Že to všechno je beztížné, plyne to a jako by se to na tebe bez tváře usmívalo. Ne. To není ono. Děvče, my jsme se s Arderem velice snažili nějak to těm ostatním vylíčit, ale nic z toho nebylo, ten kamínek je odtamtud. Naštěstí ho Arder vzal. Vždycky ho nosil. Na Kerenei ho měl také. Měl jej v tubě od vitamínových pastilek. Když začal větrat, balil jej do vaty. Potom, když jsem se vrátil sám, našel jsem ho, ležel pod kójí v jeho kabině. Jistě mu vypadl. Mám dojem, že si Olaf myslil, že to bylo kvůli tomu, ale neodvažoval se mi to říci, protože to bylo příliš hloupé. Co mohl mít takový kamínek společného s nějakým drátkem, pro který Arderovi přestalo fungovat rádio.“
Zatím Olaf nedával o sobě vědět. Můj neklid se změnil ve výčitky svědomí. Obával jsem se, aby neprovedl nějaké bláznovství. Byl přece i nadále sám. A k tomu všemu ještě více než zpočátku já. Nepřál jsem si, aby byla Eri zapletena do nějakých nepředvídaných událostí, v důsledku mého pátrání podnikaného na vlastní vrub; proto jsem se rozhodl, že si prvně zajedu za Thurberem. Nevěděl jsem jistě, jestli ho požádám o radu — chtěl jsem ho pouze navštívit. Adresu jsem měl od Olafa. Thurber bydlil v universitním středisku Malleolanu. Zpravil jsem ho telegramem o svém příjezdu a rozloučil jsem se s Eri. Poprvé. V posledních dnech byla zamlklá a neklidná. Připisoval jsem to starostem o Olafa. Slíbil jsem jí, že se vrátím co možná nejdřív, snad již za dva dny, a po rozmluvě s Thurberem že nepodniknu žádné další kroky, aniž se s ni dohodnu.
Eri mě vyprovodila do Houlu, kde jsem nastoupil do přímého ulderu. Pláže na pobřeží Pacifiku již osiřely před nastávajícími podzimními bouřemi. Z okolních letovisk zmizely zástupy pestře oděných mladých lidí, a tak mě nepřekvapilo, že jsem byl téměř jediným pasažérem stříbrné střely. Let v oblacích, jenž dělal krajinu neskutečnou, trval slabou hodinku a skončil za soumraku. Město se vynořilo z houstnoucího šera jako mnohobarevný oheň. Nejvyšší stavby — kalichové paláce — planuly v mlze jako křehké, nehybné plameny. Jejich obrysy spojené navzájem vzdušnými mosty nejvyššího dopravního podlaží zářily v bílých oparech jako křídla gigantických motýlů; další, nižší podlaží ulic se podobala hadovitě se vinoucím a navzájem se podplouvajícím barevným řekám. Snad to působily mlžné závoje, snad to byl efekt průhledného staviva, pravda je, že z výšky vypadalo vnitřní město jako sedlina drahocenné skloviny o soustředných vrstvách, jako skleněný ostrov, obsypaný klenoty a zbudovaný v oceánu, jehož zrcadlová hladina odrážela spodní podlaží města, stále slaběji a slaběji prosvítající až k tomu poslednímu, sotva již viditelnému patru, jako kdyby z podzemního města vystupovala jeho rubínově zářící kostra. Nechtělo se prostě věřit, že ta féerie vzájemně se prostupujících ohňů a barev je jen sídlištěm několika miliónů lidí.
Читать дальше