Stanisław Lem - Návrat z hvězd

„Nespíš,“ zašeptal jsem. Naklonil jsem se, chtěl se rty dotknout jejích, ale položila mi na ústa špičky prstů. Chvíli je tam držela, pak jimi sklouzla podél klíční kosti k hrudníku a objela tvrdou jamku mezi žebry. Přitiskla na ni ruku.

„Co je to?“ zašeptala.

„Jizva.“

„Co to bylo?“

„Úraz.“

Zmlkla. Cítil jsem, že se na mne dívá. Pozvedla hlavu. Její oči byly pouhou tmou, bez lesku, viděl jsem sotva obrys ramene, oddechující, bílý.

„Proč mi to neřekneš?“ zašeptala.

„Eri…“

„Proč nechceš nic říci?“

„O hvězdách?“ pochopil jsem najednou. Mlčela. Nevěděl jsem, jak odpovědět.

„Myslíš, že nepochopím?“

Díval jsem se na ni zblízka, skrze tmu, skrze hukot oceánu, který naplňoval a opouštěl pokoj, a nevěděl jsem, jak jí to vysvětlím.

„Eri.“

Chtěl jsem ji obejmout. Uvolnila se a usedla na posteli.

„Nemusíš vyprávět, když nechceš. Ale řekni, proč?“

„Nevíš? Opravdu nevíš?“

„Ted již vím. Chtěl jsi mne… šetřit?“

„Ne. Bojím se prostě.“

„Čeho?“

„Sám dobře nevím. Nechci se toho dotýkat. Ničeho se nezříkám. Je to ostatně nemožné. Ale mluvit, to by znamenalo — jak se mi zdá — uzavřít se do toho. Přede všemi, před vším, před tím, co je… teď.“

„Rozumím,“ řekla tiše. Bledá skvrna jejího obličeje zmizela, sklonila hlavu.

„Myslíš si, že to nepovažuji za nic…“

„Ne, ne,“ pokoušel jsem se ji přerušit.

„Počkej, teď já. To, co si myslím o astronautice, a že jsem sama nikdy Zemi neopustila, to je jedna věc. Ale to nemá nic společného s tebou a se mnou. Nebo vlastně má, protože jsme spolu. Jinak bychom nebyli — nikdy. Astronautika — to jsi pro mne ty. Proto jsem si to přála… ale nemusíš. Je-li tomu tak, jak říkáš. Cítíš-li to tak.“

„Řeknu.“

„Ale ne dnes.“

„Dnes.“

„Polož se.“

Klesl jsem do polštářů… Šla po špičkách a bíle zazářila ve tmě. Zatáhla záclonu. Hvězdy zmizely. Zůstal pouze táhlý, s mrtvou neodbytností se vracející hukot Pacifiku. Neviděl jsem již téměř nic. Závan prozradil její kroky, lůžko se prohnulo.

„Vidělas někdy raketu typu Prométheus?“

„Ne.“

„Je mimořádně velká. Na Zemi by vážila přes tři sta tisíc tun.“

„A vás bylo tak málo.“

„Dvanáct. Tom Arder, Olaf, Arne, Thomas — piloti. No a já. A sedm vědců. Ale jestli se domníváš, že tam bylo místo, mýlíš se. Devět desetin hmoty je pohon. Fotoagregáty. Skladiště, zásoby, náhradní soustrojí — obytná část je nevelká. Každý z nás měl svou kabinu, kromě společných. V centrální části trupu — ležely ústředny a malé raketky pro přistání a rakety-sondy — ještě menší, které braly vzorky korony…“

„Nad Arkturem jsi byl v takové sondě?“

„Ano, s Arderem.“

„Proč jste neletěli spolu?“

„V jedné raketě? Protože to je menší pravděpodobnost.“

„Proč?“

„Sonda, to je chlazení, víš. Taková — létající chladnička. Místo jen na sezení. Sedíš v ledové skořápce. Ten led taje na straně pancíře a znovu mrzne na trubicích. Kompresory se mohou pokazit. Stačí okamžik, zaseknutí, venku je totiž osm, deset nebo dvanáct tisíc stupňů. Když se zastaví ve dvoumístné raketě, musí zahynout dva lidé. Jinak — jeden, rozumíš?“

„Rozumím.“

Nechala ruku ležet na tom necitlivém místě mého hrudníku.

„To se stalo… tam?“

„Ne. Eri — budu ti třeba vyprávět o něčem jiném.“

„Dobrá.“

„Jen si nemysli… to nikdo neví.“

„To?“

Jizva vystoupila pod teplem jejích prstů — jako by začínala opět žít.

„Ano.“

„Jak je to možné? A Olaf?“

„Ani Olaf ne. Nikdo. Obelhal jsem je, Eri. Nyní ti o tom už musím vyprávět, zašel jsem příliš daleko. Eri… stalo se to v šestém roce. Již jsme se vraceli, ale v oblasti mraku se nedá letět příliš rychle. Je to nádherný pohled, čím rychleji letadlo letí, tím prudší je luminiscence mračna — za námi se táhl mrak, ne jako ocas komety, spíše jako polární záře, rozvlátý na strany do hlubin nebe, k Alfě Eridanu, na tisíce a tisíce mil… Arder a Ennesson již s námi nebyli. Venturi již byl také mrtev. Probouzel jsem se vždycky v šest hodin ráno, tehdy se totiž světlo měnilo z tmavomodrého na bílé. Uslyšel jsem Olafa, mluvil z kormidelní kabiny. Zpozoroval něco zajímavého. Sestoupil jsem dolů. Radar ukazoval skvrnku ležící stranou kursu. Přišel Thomas a my přemýšleli, co to může být. Na meteor to bylo příliš velké, meteory se, mimochodem, nikdy nepohybují samy. Pro všechny případy jsme ještě zmenšili rychlost. To probudilo ostatní. Když přišli, vzpomínám si, že Thomas žertoval, že je to jistě letadlo. Nejednou se to říkalo. V prostoru musí být letadla z jiných soustav, ale spíše by se setkali dva komáři, kteří vzlétli na dvou protilehlých stranách zeměkoule. Byli jsme již blízko rozvětvení toho studeného mlhovinného mračna, prach tak zřídl, že bylo pouhým okem vidět hvězdy šesté velikosti. Ukázalo se, že ta skvrnka je planetoida. Něco jako Vesta. Asi tak čtvrt bilionu tun, možná více. Výjimečně pravidelná, skoro kulovitá. To je vzácnost. Měli jsme ji před špičkou na dva miliparseky. Letěla kosmickou a my za ní. Thurber se mne zeptal, zda můžeme přilétnout blíž. Řekl jsem, že můžeme, na čtvrt miliparseku.

Přiblížili jsme se. V teleskopu vypadala jako ježura — koule naježená ostny. Zvláštnost. Div ne muzeální. Thurber se začal dohadovat s Bielem, zda je tektonického původu. Thomas prohodil, že se to dá zjistit. Energeticky by to neznamenalo žádnou ztrátu, stejně jsme ještě nezačali zvyšovat rychlost. Vzlétne, nasbírá pár vzorků a vrátí se. Gimma váhal. S časem jsme na tom byli dobře — měli jsme ještě pořád rezervu. Konečně dal souhlas. Jistě proto, že jsem tam byl. I když jsem nic neříkal. Snad právě proto. Vyvinul se totiž mezi námi takový vztah — ale o tom někdy jindy. Zabrzdili jsme. To chvíli trvá — planetka se mezitím vzdálila, měli jsme ji na radarech. Byl jsem neklidný, protože od nástupu zpáteční cesty — jedna nepříjemnost za druhou. Havárie, hloupé, které se však daly těžko odstranit — a celkem bez rozumného důvodu. Nejsem pověrčivý, i když věřím na zákon série. Ale koneckonců neměl jsem žádné argumenty. Vypadalo to jako dětinskost — přesto jsem sám přezkoušel Thomasův motor a řekl jsem mu, aby si dával pozor. Na prach.“

„Nač?“

„Na prach. V oblasti studeného mračna působí planetoidy jako vysavače prachu, víš. Stahují ho z prostoru, v němž obíhají — mají na to čas. Usazuje se ve vrstvách, takže se její objem může zdvojnásobit. Ale stačí maličkost, náraz tryskových plynů, silnější dupnutí, a oblak prachu se zvedne a visí. Řekla bys hloupost, ale není nic vidět. Tak jsem mu to řekl. Věděl to ostatně právě tak dobře jako já. Olaf ho odpálil z bočního katapultu, a já šel nahoru, ke goniu. Naváděl jsem ho na cíl. Viděl jsem, jak se blíží, jak manévruje, obrátil raketu a nechal ji klesnout na povrch, jako na provázku. Pak jsem ho samozřejmě ztratil z očí.“

„Tys ho viděl v radaru?“

„Ne, opticky — dalekohledem. Infračerveným. Ale po celou dobu jsem s ním hovořil rádiem. Ve chvíli, kdy jsem si pomyslil, že už jsem dávno neviděl, aby Thomas tak opatrně přistával (my jsme všichni nějak začali dávat víc pozor, když jsme nastoupili zpáteční cestu), spatřil jsem slabý záblesk a po kotouči planetoidy se pomalu šířila černá skvrna. Gimma, který seděl vedle mne, myslil, že Thomas v poslední chvíli, aby přibrzdil pád, vyfoukl oheň. Tak se to říká. Pilot vyrazí jediný kratinký plamen z trysek. Pochopitelně za takových podmínek ne. Ale věděl jsem, že by to Thomas nikdy neudělal. To musel být blesk.“