Stanisław Lem - Návrat z hvězd

Během těchto tří let jsme procházeli zkouškami postupně vzrůstajícího psychického přetížení. Mělo tři hlavní etapy, tři stanice nazývané krátce: Mandl, Strašidelný zámek a Korunovace.

Strašidelný zámek znamenal uzavření v malé kabině, odříznuté od světa tak dokonale, jak si lze představit. Nevnikal tam žádný zvuk, paprsek světla, špetka vzduchu, záchvěv zvenčí. Kabina, podobná malé raketce, byla opatřena cvičnou aparaturou, zásobou vody, potravin a kyslíku. A tam jsme museli žít, nečinně, nemajíce absolutně nic na práci po celý měsíc, který se nám zdál věčností. Nikdo odtamtud neodešel stejný, jak tam vstoupil. Já, jedno z nejtvrdších želízek doktora Janssena, jsem až třetí týden začal vidět věci, jaké ostatní pozorovali již čtvrtý pátý den: obludy bez tváře, beztvaré postavy vystupující z mrtvolně fosforeskujících ukazovatelů, aby se se mnou pouštěly do nesmyslných rozhovorů, utkvívaly nad mým zpoceným čelem, jehož hranice se ztrácely a ono rostlo, měnilo se a konečně — to byl snad nejpříšernější okamžik — začalo se nějak osamostatňovat. Zprvu cukalo jednotlivými fibrilami svalů, pak přes mravenčení a zdřevěnění přecházelo do křečí, potom do pohybů, které jsem nechápavě a ohromeně pozoroval. A kdybych nebyl měl průpravu, kdybych nebyl měl teoretická vodítka, byl bych ochoten věřit, že mýma rukama, krkem, hlavou vládnou démoni. Vyčalouněný vnitřek kabiny prý viděl nepopsatelné, nevyjádřitelné scény: Janssen a štáb jeho lidí byli pomocí svých přístrojů svědky toho, co se v kabině odehrávalo, ale nikdo z nás to — tehdy — nevěděl. Pocit odtrženosti musel být autentický a plný. Nedovedli jsme si proto vysvětlit mizení některých doktorových asistentů. Až během cesty mí Gimma vyprávěl, že se prostě lámali psychicky. Jeden z nich, jakýsi Gobbek, prý se pokoušel násilím otevřít kabinu, protože nemohl déle přihlížet mukám člověka, který v ní byl uzavřen.

Ale to byl teprve Strašidelný zámek. Pak následoval Mandl, s překlopnými stoly a centrifugami a s ďábelským akceleračním strojem, který byl zkonstruován na zrychlení až čtyři sta gé, nikdy přirozeně nedosažené, jež by však člověka změnilo v louži. Ale i takových sto gé stačilo, aby ve zlomku vteřiny celá záda kandidáta mokvala krví, která prosákla kůží.

Závěrečnou zkoušku, Korunovaci, jsem absolvoval celkem dobře. Bylo to poslední síto, poslední třídicí stanice. Al Martin, který tehdy na Zemi vypadal jako po návratu já, obr, jediná masa ocelových svalů, vtělený klid, jak se navenek zdálo, vrátil se z Korunovace v tak zbědovaném stavu, že ho ihned odvezli ze Střediska. Ta Korunovace byla věc poměrně prostá. Vzali člověka, navlékli do skafandru, vyvezli na oběžnou dráhu kolem Země a ve výšce asi sto tisíc kilometrů, kde Země zářila jako pětinásobný Měsíc, prostě ho katapultovali z rakety do prostoru a pak odletěli. A člověk musel, vznášeje se a pohybuje rukama a nohama, čekat na jejich návrat, na záchranu. Skafandr byl bezpečný, pohodlný, měl kyslíkovou soupravu, aklimatizační zařízení, hřál a dokonce krmil člověka výživnou pastou, vymačkávanou každé dvě hodiny ze zvláštního náústku. Nemohlo se tedy nic stát, leda že by se byl pokazil rádiový přístroj, upevněný ke skafandru zvenčí, který dával automatickým signálem zprávu, kde pluje jeho majitel. V tom skafandru chyběla pouze jediná nezbytná věc: rádiové spojení, ovšem úmyslně, takže člověk nemohl slyšet žádné hlasy kromě svého. S tou nehmotnou černí a s hvězdami kolem sebe muselo se čekat v beztížném stavu. Sice dost dlouho, ale nijak zvlášť dlouho. Více nic.

Ano, ale lidé z toho upadli v šílenství: do rakety je vnášeli v jakýchsi epileptických záškubech. To bylo v největším rozporu se vším, co bylo v člověku. Naprostá anihilace, zatracení, smrt při plném vědomí. Poznali jsme tam, co je to věčnost. Vstupovala do nás a dávala nám okusit svou příšernou chuť. Poznatek považovaný vždycky za nezískatelný na vlastní oči, poznatek o všesměrné bezednosti existence mimo Zemi, stal se naším údělem. Nekonečný pád, hvězdy mezi tak nepotřebnýma, komíhajícíma nohama, zbytečnost, neužitečnost rukou, úst, gest, jakéhokoli pohybu i nehybností. Ve skafandrech se ozýval křik, nešťastníci ječeli…

Dost. Dost vzpomínek na to, co bylo, to přece byla pouze zkouška, úvod, pokus prozíravě připravený, a navíc dokonale zabezpečený. Ani jedinému z „korunovaných“ se ve smyslu fyzickém nic nestalo. Raketa Báze je všecky našla. Pochopitelně ani to nám neříkali, aby autentičnost situace byla co největší.

Mně dopadla Korunovace dobře. Měl jsem totiž svůj vlastní systém. Bylo to velmi prosté a zcela nepoctivé: nemělo se to dělat. Když mě vymrštili z katapultu, zavřel jsem oči. Pak jsem přemýšlel o všech možných věcech. Jediné, čeho člověk musel mít habaděj, to byla vůle. Museli jste si říci, že ty nešťastné oči neotevřete ani nevím za co. Janssen, tuším, věděl o tom mém kousku. Nemělo to pro mne žádné následky. Třeba mi to připočetli k dobru?

Ale to vše se odehrálo na Zemi, nebo v její blízkosti. Pak následoval již nevymyšlený a laboratorně nevytvořený kosmický prostor, který zabíjel opravdu, ne naoko. A který nás výjimečně ušetřil: Olafa, Gimmu, Thurbera, mne, těch sedm z Ulixa — a dokonce nám dovolil se vrátit. A pak my, kteří po ničem tolik netoužili jako právě po klidu, jakmile jsme se dožili tak dokonalého splnění svého snu, okamžitě jsme jím opovrhli. To řekl, tuším, Plato: „Nešťastníku — budeš mít, co sis přál.“

Jednou v noci, hodně pozdě, leželi jsme unaveni milováním, Eri odpočívala na boku a měla tvář položenu v ohbí mého lokte, a já, když jsem zvedl oči, mohl jsem spatřit za otevřeným oknem hvězdy v propastech mezi mračny. Vítr nevanul, záclona před okny visela bez hnutí jako bělavý přízrak, ale z širého moře přicházely mrtvé vlny a já jsem slyšel táhlý šum, který je oznamoval. Následovalo roztříštěné šplouchnutí, s jakým se rozbíjely na pláži, potom na několik úderů srdce nastalo ticho a neviditelné vody znovu útočily ve tmě na plochý břeh. Ale já téměř neslyšel to opakované, rytmické memento pozemské přítomnosti. Díval jsem se očima široce otevřenýma na Jižní kříž. Jeho Beta byla naší vůdkyní a každý den začínal jejím zaměřením, takže na konci jsem je konal již docela automaticky, zaujat jinými myšlenkami. Vedl nás neklamně, ten nikdy nehasnoucí maják v pustině. Cítil jsem téměř v rukou stisk pák, jimiž jsem pohyboval, abych světelný bod, hrot tmy, dostal do středu zorného pole, zatímco měkká gumová obruba okuláru doléhala na obočí a tváře. Tato hvězda, jedna z nejvzdálenějších, se nezměnila bezmála až k cíli a svítila stejně lhostejně, zatím co celý Jižní kříž se dávno rozpadl a přestal pro nás existovat, protože jsme pronikli mezi jeho ramena. A pak ten bílý bod, ten hvězdný obr, přestal být tím, čím se nám zdál na počátku — výzvou. Jeho neměnnost nám ukázala svou pravou tvář, byla svědectvím bezvýznamnosti našeho počínání, lhostejnosti prostoru, vesmíru, s níž se nikdy nikdo nedovedl smířit.

Ale nyní, když jsem se pokoušel mezi dvěma útoky Pacifiku zaslechnout dech Eri, málem jsem tomu nevěřil, mohl jsem si mlčky opakovat „opravdu, opravdu jsem tam byl“ a potvrzení nijak neoslabilo můj bezmezný údiv. Eri se pohnula. Chtěl jsem se odtáhnout, udělat jí víc místa, ale vtom jsem ucítil její pohled.